Byl z rodu nejryzejšího. Batelovský rodák. Syn kováře. Zdeněk Mahler.
Kdyby byl mladším, byl by to opravdový prezident pro chatrnou zemi v ještě ohroženějším a chatrnějším světě. Chovali jsme k sobě navzájem velkou úctu. Vykali jsme si. Vážnost nelze sdělit ani připodobnit. Ničím a nikdy. Znali jsme se dávno – od nepaměti – osobně i z knížek. Setkávali jsme se, ale nevyrušovali jsme se. Věděli jsme spolu hodně o jednom člověku, kterého popravili dvakrát, jednou Němci za života, podruhé „taky Češi“ po smrti. Julia Fučíka. Ani to však nestačilo. Předseda Spolku za starou Jihlavu Vilém Wodák (Vodák) před málo lety přiložil na stránkách Jihlavských listů ještě žhavější polínko do ohně k plápolající hranici – postavené k Mahlerovu sežehnutí – i za Fučíka.
Zdeňka Mahlera už nikdo nenahradí. Rozsahem znalostí a hloubkou ducha. Jeho člověčina z něj prýštila jako čisťounká voda ze studánek naší Javořice.
Spěchejme vyplnit dluh, který ke gigantickému dílu Zdeňka Mahlera máme. Proč?
Náš svět se třese ve svých základech.
Buďme toho pamětliví!
Milý Zdeňku, jak jsme si do poslední chvíle psali, kamaráde, příteli, buďte dlouho ještě s námi se všemi.
Nemusíme být první jako Amerika, stačí, když nebudeme nikdy a pro nikoho lokaji! Jak jste nám kladl na srdce – když nebudeme ani plebejci. Když budeme ve své zemi a na světě opravdovými pány.
Foto: Cai Zhiyi
