Bohemie, jsi jednička!

Začnu skoro jako Karel May, když se ptal po náplni pojmu greenhorn: „Víš, milý čtenáři, kdo je to Mirek Topolánek?“ Odpověď není, kupodivu, jednoznačná. Jednak proti „rudým“ zdánlivě ostře vymezený předseda Občanské demokratické strany, dále třeba expředseda české vlády či druhdy senátor Parlamentu ČR. Leč snese i protimluvný přídomek „ostřílený zelenáč“. Je totiž veterán politiky, ještě donedávna taktéž jednička jihomoravské kandidátky pro májové sněmovní volby. Současně však předák, který se příležitostně chová jako nevycválaný puberťák. Jako pověstná jednička, jednička velmi prostřední. Vůbec jde o prapodivnou postavu. Působí nezřídka jako polovzdělanec, neřku-li tupec, z druhého úhlu pak muž se silným smyslem pro podprahové vnímání, nebo alespoň velký oblíbenec, syn Paní Štěstěny. Neboť co jiného značí osm let zemitého plebejce z Ostravy v čele pravicové strany budované původně jako pražská elitářská organizace s tvrdým vůdcovským principem. Možná ale hledám více, než lze vskutku nalézt a mystériem úspěchu páně Topolánkova bylo vždy pouze nechat se klidně kolébat vlnami místně obvyklé politické nekultury. A nejde jenom o neuvěřitelnou veřejnou toleranci k fyzickému napadání novinářů (jednomu dokonce vyhrožoval smrtí), verbálním sprostotám obecně nebo občas až hrůznému zaměňování pořadí myšlení a mluvení. Skutečným nedostatkem politické kultury lze žel označit stav, když předsedovi demokratické formace prochází faktické zpochybňování Ústavou ČR garantovaného práva na stávku. Takováto drzost by na západ od české hraniční čáry každého veřejného činitele doslova odstřelila, leč ve vlastech českých, moravských a slezských se za rozbušku Topolánkových klíčových potíží považuje něco jiného. Jako sláma trčící z bot vyhlíží aktuální úsilí udělat narychlo – za cenu vůdcovy „zápalné oběti“ – poslední pokus o zvrat nevalných volebních prognóz „modré partaje“. Na oltáři voličské naivity, představy, že upozaděním čelního jedince se mění podstata mocenské struktury, má naposledy vydechnou ten, kdo se stal nakonec nepohodlným. A proto terčem z vlastních řad vedených ataků, jejichž formální zdůvodnění plyne z hysterických i scestných výkladů nepromyšlených tlachů v redakci „čtyřprocentního“ periodika Lui… Nad spoluarchitektem oficiálního uznání narkotiky oplývajícího Kosova a vlajkovým baličem tzv. ekonomického batohu se stahují mraky. Rezignovat už musel téměř na vše, o předsednictví ODS přijde co nevidět. Že ztratil též pozici na kandidátce jižní Moravy, kde před lety absolvoval Vysoké učení technické, je svým způsobem velká škoda. Mohlo to být klidně rozloučení s velkou parádou, pravá lidová zábava. Neboť existuje zajímavé svědectví, kterak v jedné z brněnských čtvrtí, zřejmě společensky unaven předvolební agitací roku 2006, za úsměvných okolností vykládal, nakolik je mu moravská metropole, slušně řečeno, malým sídlem. Inu, po odcházení tohoto titána nebude už veřejný život Bohemie nikdy stejný. Aktuální pokusy diadochů zachránit, co se ještě dá, nejsou ani zdaleka tak strhující jako obvyklá vystupování padlého předsedy. Přinášejí sotva víc než hrst suchých, mediálních křečí, snah lakovat sebe sama na růžovo. Tváří této krizové kampaně se uvolil být uzavřený konzervativní muž s příznačným jménem Nečas. Jinak jeden z nejbližších spolupracovníků Mirka Topolánka.