Po ránu jsem neměl nejlepší náladu, někteří lidé ztratili v této době už dávno glanc. Pak jsem si poslechl ČR2, povídání (Slovenky, Němky, Češky?) Zity Senkové s německým novinářem, působícím v Praze. Zjistil jsem, že patříme k nejdůležitějším partnerům SRN, pochopil jsem, že jsme další spolkovou zemí, jenže i žít by se nám zachtělo, jako se žije Němcům.
Tak to tedy NE!
Ani za Protektárotu Böhmen und Mähren tomu tak nebylo, Němci žili a umírali jinak než žili a umírali Češi a Slováci, byl tu Heydrich, Frank, byl tu Hácha, Tiso, dneska tu je ještě nadlouho ECHO Sobotky, Špidly, Hermana, Bělobradka! Současné Slovensko nezmiňuji.
Pak jsem otevřel NET, pozdravení se mi dostalo od básníka Jana Plachetky. Nemohu si ho nechat pro sebe, je prvním z poetů, kdo si posteskl veršem nad spadlou lávkou v Troji.
Konečně mne ve všedním dnu políbila lidskost! Zahnala mi mé chmury.
Jak krásný je život, i když v něm padají lávky, které ubližují lidem.
Jak krásné je mít ve dni, když mi bylo ouzko – nablízku básníka.
Svěřuji se nejen Novému slovu. Všem – a autora verše jsem se ani neptal.
Foto Jan Plachetka
(Celkovo 1 pozretí, 1 dnes)
