Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři ukazuje, jak se mění geografické priority zahraniční politiky USA a jak křivé zrcadlo těmto proměnám nastavují některá středoevropská média.
Velké změny se často skrývají za stěnou všedních slov. To platí také o oznámení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga z minulého týdne, že ministři obrany členských zemí Aliance schválili balíček vojenských a politických opatření. Není sice zcela jasné, co vlastně jménem lidu svých zemí páni ministři odsouhlasili, ale podle Stoltenbergových slov se tak stalo včetně nákupu nové vojenské techniky. Prý se tím Aliance „adaptuje na měnící se bezpečnostní prostředí, jehož součástí jsou ruské investice do raket“. Ukazuje se, že Jens Stoltenberg je nejvýznamnější a pohříchu i bezkonkurenčně nejúspěšnější lobbista amerického vojensko-průmyslového komplexu v Evropě. Nezbývá než doufat, že jím avizovaný nákup protiraketového systému Patriot, raket SAMP/T a bojových letounů páté generace nebude použit na boj proti novým ruským strategickým zbraním: ukázal by se jako zbytečná, zcela nefunkční investice.
Nejde jen o to, že ruské strategické zbraně jsou nástroje ničení jiné třídy než uvedené systémy. Nejde ale ani o to, že Moskva zahájila zbraňovou hypermodernizaci až poté, kdy se NATO roztáhlo na východ k jeho hranici a Spojené státy začaly usilovně bourat pracně vytvořený smluvní systém kontroly zbrojení. Tím skrytým tajemstvím Stoltenbergových slov je to, nač časopis !Argument upozorňoval už loni: že například systém Patriot je dražší, pomalejší, má menší operační dosah a mnohem delší přípravu k boji než ruský systém S-400. Je také levnější, ale z vojenského hlediska méně výkonný než americký systém THAAD, který Pentagon rozmístil v Japonsku a v Jižní Koreji. Diskuse o tom, proč spojenci v NATO mají kupovat starý systém Patriot a v Asii se rozmisťuje systém THAAD by mohla napovědět mnohé o tom, jak vypadá svět podle Washingtonu. V každém případě už od podzimu roku 2011, kdy ještě v Bílém domě vládl Barack Obama, USA mluví o potřebě „rebalancování“ poměrů v tichomořské oblasti, čímž se myslí obnovení ztracené neomezené nadvlády v západním Pacifiku. Už tehdy bylo rozhodnuto rozmístit v Tichém oceánu 60 % kapacit válečného námořnictva USA.
Nová rovnováha
Pravdou je, že se geopolitické těžiště světa přesouvá z Atlantiku do Pacifiku již několik desetiletí. Ne proto, že Pacifik je přibližně dvakrát větší než Atlantský oceán. Podstatné je, že omývá pobřeží tří ekonomických gigantů – USA, Číny a Indie. Je i domovinou dynamických „asijských tygrů“ a Japonska. Také na ruském dálněvýchodním pobřeží, přestože stále zůstává daleko od svých možností, se ve střednědobém horizontu dá očekávat oživení. Následující graf je zpracován z letošních dubnových dat Mezinárodního měnového fondu. Tato databáze, která v prognóze opatrně reaguje na výkyvy způsobené pandemií COVID-19, upozorňuje, že čínská ekonomika svou velikostí překonala tu unijní v roce 2012 a ekonomiku USA v roce 2014. Při zachování relativně lineárního vývoje lze očekávat, že v druhé polovině tohoto století tu evropskou předežene také Indie. Samozřejmě že Spojené státy v součtu s Evropskou unií například do podoby NATO vytvářejí mohutnější uskupení. Jenže se zdá, že takové sčítání může být pouhopouhou iluzí. Už teď se ukazuje, že pro Washington je ekonomika a politika ve vztahu k asijským mocnostem významnější než politika vůči Londýnu, Berlínu a Paříži. Zvláště když v Bílém domě mohou počítat s evropským podbízením se jako se samozřejmostí.
Evropa se obtížně vyrovnává se změnou akcentu v americkém vnímání světa. O Praze nemluvě. Je příznačné, že se minulý týden v českém informačním prostoru objevila Trumpova pohrůžka zveřejněná na twitteru, že „Spojené státy si za různých podmínek ponechávají politickou možnost úplného oddělení se od Číny“. Ovšem bylo obtížné nalézt v českých sdělovacích prostředcích byť jen zmínku o tom, že právě v téže době ministr zahraničí USA Mike Pompeo odletěl na Havaj, aby se tam sešel s Jang Ťie-čch’em, tedy se šéfem zahraničněpolitického oddělení Komunistické strany Číny a členem Státní rady ČLR; Jang je také bývalým ministrem zahraničí, který sbíral zkušenosti i jako velvyslanec v USA. Pompeo a Jang se sešli k jednání v době, kdy se komplikuje situace na Korejském poloostrově, došlo ke konfliktu na čínsko-indické hranici, Nepál zveřejnil mapy, kde hranice prochází územím kontrolovaným Indií… To vše ale nestačí k tomu, aby se o zmíněnou americko-čínskou schůzku zajímali novináři ve střední Evropě. Zato se Praha chlubí tím, že jedné z probíhajících šesti vojenských misí Evropské unie, a to té v Mali, bude velet český generál.
Africká anabáze
Vojenské aktivity Evropské unie jsou bezprostředně srostlé s činností NATO a globální strategií USA. I proto ona svobodná rozhodnutí o nákupu vojenské techniky. To platí i o strategii v Africe. Evropa je srostlá s Afrikou, Středozemní moře je mořem ve středu země a migrační vlny ještě více osudy těchto dvou oblastí tak či onak sbližují. Není bez zajímavosti, že v třicátých letech minulého století Karl Haushofer, geograf, diplomat a generál, který se vypracoval na dvorního geopolitika Adolfa Hitlera, rozdělil svět na panregiony. Jeden z nich, který spojil Evropu s Afrikou a měl jako ústřední stát Německo, nazval Euroafrika. Co by Haushofer řekl tomu, že Vojenské velitelství USA pro Afriku (U.S. Africa Command) dnes sídlí… v německém Stuttgartu. Evropa ztrácí svoji geopolitickou výlučnost, což přispívá k poklesu politického významu Atlantiku.
Kromě klasických zájmů mocností v Africe narostl na tomto kontinentu v důsledku rostoucího sociálního napětí rozsah i význam boje s terorismem a náboženským fundamentalismem. Vojenské uskupení USA pro Afriku má roční rozpočet téměř dvě miliardy dolarů a obhospodařuje všechny druhy vojsk od pozemních jednotek přes letectvo a námořnictvo po speciální jednotky. V současné době působí na africkém území šest až sedm tisíc amerických vojáků. Jen v Somálsku americké letectvo provedlo více než 220 náletů, z nich přes polovinu poté, kdy v roce 2017 Donald Trump prohlásil Somálsko za „oblast aktivního nebezpečí“. Unijní vojensko-výcviková mise EUTM v Mali čítá 745 lidí. Hodnoty jsou jasné jen na první pohled. Mali, bývalá francouzská kolonie, není jen místem etnických konfliktů a džihádistických útoků. Je také státem, který se loňskou těžbou 61,2 tun zlata dostal ve statistikách na čtvrté místo mezi největšími africkými producenty tohoto drahého kovu a zásoby uranu v Mali jsou odhadovány na 14,7 tisíc tun.
I Afrika se může stát geopolitickým jablkem sváru. Tento kontinent je tak trochu periférií Atlantiku i Pacifiku, byť jej na východě omývá Indický oceán. Čínští vojáci působí v afrických misích OSN, tedy misích univerzálního mezinárodního společenství, ne aliancí: například v misi MINUSMA v Mali vedle sebe slouží 426 čínských vojáků a tři vojáci z Česka. Jenže kromě toho v Africe v rámci iniciativy Jeden pás, jedna cesta na tamních infrastrukturních projektech pracuje více než 200 tisíc čínských inženýrů, techniků a dělníků.
Masakr na Náměstí
Je nesporné, že rostoucí zájem o Tichý oceán souvisí především s proměnami Číny. Problémem je, že se pohled na Čínu dostal do kleští sobeckých skupinových zájmů a nejrůznějších předsudků. Stačí si připomenout výsledek, kterého západní média dosáhla v souvislosti s vytvářením obecné představy o masakru na náměstí Brány nebeského klidu v Pekingu po studentských manifestacích roku 1989. Zásluhou lidí, jako byl tehdejší britský velvyslanec v Číně, i ve střední Evropě zdomácněla představa, že na Náměstí armáda zabila přinejmenším 10 tisíc lidí. Minulý rok vydali Ivana Bakešová, Ondřej Kučera a Martin Lavička, tři čeští sinologové, knihu Dějiny Čínské lidové republiky. Podle jejich výzkumu během tohoto údajného masakru nebyl na náměstí Brány nebeského klidu zabit žádný člověk. Kvalifikované odhady hovoří o přibližně 300 zabitých na přístupových cestách k tomuto Náměstí, z toho bylo přibližně sto vojáků. Samotné náměstí Brány nebeského klidu bylo vyklizeno bez násilí na základě dohody. Autoři zmíněné knihy pak popisují, jak se formoval klamavý obraz o těchto bezesporu tragických událostech v Pekingu, a to včetně podílu zpravodajských služeb na utváření této falešné představy.[1]
Žádná kniha není dokonalá, každý badatel hodný toho jména by ji v době vydání již psal trochu jinak. Jisté ale je, že publikovat dnes v Česku zmítaném ideologickými vášněmi takovou knihu, jako jsou zmíněné Dějiny Čínské lidové republiky, vyžaduje občanskou odvahu. Když už je ale na světě, měl by si v ní občas zalistovat každý, kdo se chce vyjadřovat k událostem v Číně, chystá se cestovat na Tchaj-wan či hodnotí poměr sil v západním Pacifiku. Je vhodné podívat se do takovýchto knih také před sledováním zpravodajství České televize – nebo místo něho.
* * *
Singapurský premiér Lee Hsien Loong v nejnovějším čísle amerického časopisu Foreign Affairs píše, že asijské země si nechtějí vybírat mezi USA a Čínou. Má pravdu, která by neměla platit jen pro Asii. I pouhá obchodní válka názorně ukazuje, že pro celý svět, tedy i pro Evropu, by bylo výhodnější, kdyby se Washington a Peking dokázaly dohodnout. Chce to jen dobrou vůli a nepodléhat stále sofistikovanějším zlovolným propagandistickým kampaním.
Odkazy:
[1] Viz BAKEŠOVÁ, Ivana; KUČERA, Ondřej; LAVIČKA, Martin: Dějiny Čínské lidové republiky. Praha: NLN, 2019, s. 188–208.
(Komentár uverejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument)