Filosof Michael Hauser se zamyslel nad fenoménem antibabišovských demonstrací, které chápe jako projev tekutého hněvu střední třídy a jako originální projev metapopulismu bez hlavy.
Levice a antibabišovské demonstrace
Dnes a denně se setkáváme s tím, že zavedené levicové pojmy a představy se rozpadají na kusy, které zatím nikdo nedokáže slepit. Není snad lepšího příkladu tohoto rozpadu než levicové reakce na velké antibabišovské demonstrace v květnu a červnu letošního roku. Mezi autory, kteří se hlásí k levici, nalezneme tolik propastí, že to občas vypadá na totální nemožnost shody. Obří propast je mezi přístupem Ivo Šebestíka a Jakuba Orta.
Šebestík v článku „Pláčou dobře, ale na špatném hrobě“ a Ort v článku „Milion obav z ODS a levicové čekání na správný lid“ se neshodnou téměř v ničem, snad jenom v tom, že antibabišovské demonstrace nebyly fake news. Jak každý z nich rozumí pojmu „lid“? Podle Ivo Šebestíka tu demonstroval anti-lid, který se neprojevil kriticky při tunelářské privatizaci, bombardování Jugoslávie, česko-německé deklaraci a je lhostejný k tomu, co se děje neprivilegovaným. Podle Jakuba Orta se tu naopak začal projevovat lid, který levičáky dráždí tím, že se nechová podle jejich představ. Šebestíkovi a Ortovi se tu podařilo být hlasem dvou ideově rozmlžených skupin současné české levice, mezi nimiž zeje obří propast. Pro Šebestíka jsou antibabišovské demonstrace projevem havlovské politiky pravdy a lásky, která se proměnila v politiku lži a nenávisti. Podle tohoto autora mají antibabišovské demonstrace jasný cíl: vrátit do politických pozic ty, kteří tam třicet let byli. Antibabišovské demonstrace jsou velkolepou manipulací s lidmi, kteří se nechali opít dávno zvětralým nápojem: pravdou, láskou, slušností jako politickým principem. Ani omylem tu nevzniká lid. Jsou to shromáždění zmanipulovaných lidí, kteří nevědomky podporují návrat škrtacích politiků jako Kalousek spolu s jejich ideologickým doplňkem, jímž jsou „pravdoláskaři“.
Jakub Ort píše pravý opak. Antibabišovské demonstrace jsou namířené proti oligarchii a autoritářství. Babišova i každá příští vláda bude vědět, že česká společnost netoleruje vzestup autoritářské politiky. V těchto demonstracích vzniká „protimoc zdola“, která kontroluje, demokratizuje a atakuje politické elity. Tyto protesty mohou nabýt dynamiky, která postupně promění sebepochopení a cíle účastníků. V Ortově vidění jsou antibabišovské demonstrace zárodkem lidu a chybou levice je, že demonstranty považuje za agenty pravice. Levice by se měla zapojit do antibabišovských protestů. Klimatický blok na Letné, reportáže Saši Uhlové, A2larm jsou impulsy, které by údajně mohly rozšířit zacílení demonstrací. Ort má jen potíže s heslem „Vyvlastnit Agrofert a Bakalu, Horáčka, Kellnera“, které chápe jako trolling Socialistické solidarity, jež prý hraje na strunu „personalisované třídní nenávisti“. Jan Májíček v článku „Antikapitalistický a klimatický blok na Letné jsou snahou o obnovu levicové politiky“ tvrdí, že takové heslo není totéž jako mávat rudými vlajkami, a naopak může vyvolat nové položení otázky, co je Babiš, a co proti němu dělat. Heslo „Vyvlastnit Agrofert“ může nastolit diskusi o demokratické formě vlastnictví a demokracii vůbec. Podle Májíčka by se antibabišovské protesty daly přetavit na levicové hnutí.
Když si to shrneme, Ivo Šebestík spatřuje v antibabišovských demonstracích zmanipulované davy, které mají vrátit staré polistopadové pořádky; Jakub Ort v nich vidí zárodek antiautoritářského lidu; Jan Májíček v nich zahlédl možnost, jak vytvořit nové antikapitalistické hnutí. Jako na dlani zde máme propasti, které rozdělují českou levici. Řekneme, že mezi Ortem a Májíčkem je menší propast než mezi nimi a Šebestíkem, ale to může být klam. Ort sám v jiném článku obhajoval demokratizaci vlastnictví tedy obsahově tvrdil v zásadě totéž, co Májíček, ale jak se dalo rozpoznat z jeho reakce na heslo „Vyvlastnit Agrofert“, Ort se na otázku vyvlastnění dívá jinými skly než Májíček. Mluví také o demokratickém vlastnění, ale jakmile se na Letné objeví heslo „Vyvlastnit“, spojí ho s levicovým trollingem.
Reakce na antibabišovské demonstrace ukazují, jak vznikají propasti mezi jednotlivými názorovými enklávami na levici. Není to nutně kvůli předsudkům nebo doktrinářství. Tyto propasti se objevují proto, že jsme v situaci, kdy nic není jasné. Jsme v období přechodu nebo gramsciovského „interregna“, v němž staré kategorie už neplatí a nové kategorie tu ještě nejsou, resp. nejsou tu vykrystalizované nové významy starých pojmů, jako je lid, kapitalismus, třídy, socialismus. Jsme v kapitalismu, ale zároveň jsme v jeho fázi, kde se místo hodnoty (investic a práce) stala dominantní silou antihodnota (dluh), o níž věděl už Marx a dnes o ní píše David Harvey (Marx, Capital, and the Madness of Economic Reason, 2018). Není to kapitalismus zaměřený na vytváření hodnoty, nýbrž na vytváření antihodnoty, třebaže hodnota působí stále kdesi v základech. Tudíž to vypadá, že už to není kapitalismus. A totéž se děje s kategorií lidu.
Antibabišovské demonstrace jako zárodek lidu?
V článku „Populismus jako návrat demokracie“ mluvím o vznikání lidu jako reakci na téměř všudypřítomný neoliberalismus, který prostoupil pravicové strany, ale i strany sociálně demokratické. Neoliberalismus přetvořil i podobu člověka. Nyní se neoliberální buržoazní individuum mění na prekarizovanou bytost, která hledá kolektivní identitu, aniž ztratí svou individualitu. Domnívám se i na základě opomíjení sociálních témat, že většinu účastníků antibabišovských protestů tvoří česká střední třída, tedy lidé, kteří se neproměnili na prekarizované bytosti. Pokud vyjdeme z klasické aristotelské definice lidu (dému), pak lid není vymezen počtem (velikostí demonstrací), nýbrž neprivilegovaným postavením. V Aristotelově pojetí vláda lidu neznamená nutně vládu většiny, nýbrž vládu neprivilegovaných, kteří obvykle tvoří většinu. Z toho důvodu byla demokracie až do druhé poloviny devatenáctého století chápaná jako hanlivé slovo zaměnitelné za vládu lůzy, kterému je třeba se v politice vyhýbat. Tak o tom píše Luciano Canfora v knize o dějinách evropské demokracie, která před patnácti lety vyvolala skandál mezi liberálními historiky (Democracy in Europe. A History of an Ideology, 2006). Mimochodem podobnou proměnu pravděpodobně čeká i slovo populismus. V článku „Populismus jako návrat demokracie“ se aristotelská definice lidu jako tělesa neprivilegovaných občanů objevuje v přetvořené podobě, když píšu o prekarizovaných či vůbec sociálně ohrožených občanech, kteří dnes naslouchají populistickým politikům a svým antiestablishmentovým naladěním se projevují jako zárodek lidu.
Antibabišovští demonstranti vystupují proti Babišovi, kterého chápou jako populistu. Může to dokonce vypadat tak, že jsou to demonstrace za záchranu liberální demokracie v době nastupujícího populismu. Tak se může jevit požadavek na odstoupení „populisty“ Babiše kvůli střetu zájmů. Jenže jak dokazuje Jiří Chýla, tento požadavek vychází z názorů, které nejsou zcela v souladu s fakty. Např. zpráva auditorů Evropské komise není zdrcující pro Babiše, ale především pro řídící orgány, které vytvořily svá vlastní pravidla pro udělování dotací. V příslušných úřadech tehdy působili politici z ODS, TOP 09, ČSSD, SZ a jen několik málo politiků ANO. Český národní zákon o střetu zájmů nezakazoval poskytnout Babišovi veřejné prostředky, včetně prostředků fondů EU. Antibabišovské demonstrace vyslovují nekonzistentní požadavky. Jak říká Chýla, nedá se demonstrovat za demisi Marie Benešové a návrat Jana Kněžínka do funkce ministra spravedlnosti a současně demonstrovat i za demisi premiéra kvůli jeho střetu zájmů, když Jan Kněžínek tvrdí, že Babiš ve střetu zájmu není.
Další nekonzistence: demonstranti požadují Babišovo odstoupení proto, že Babiš je „trestně stíhaná osoba“. Trestní stíhání u nás a na Slovensku začíná již vznesením obvinění policií, nikoliv teprve podáním obžaloby státním zástupcem u soudu, jak je tomu všude jinde ve světě. Jak dokládá Chýla, tento postup jsme s drobnou úpravou převzali ze zákona 141/1961, tedy z „komunistického režimu“. Nelze vyloučit, že to bylo proto, že tento zákon umožňuje snadno zahájit trestní (ne)stíhání proti nepohodlným osobám.
Demonstranti požadují odstoupení Babiše na základě přejatého právního postupu komunistické justice, a zároveň mluví o očištění veřejného života od „estébáka“ jako pozůstatku komunismu.
Metapopulismus bez hlavy
Tyto nekonzistence naznačují, že antibabišovské demonstrace mají něco společného s tím, co nazývám metapopulismus. Nenechme se zmást symboly a hesly listopadu 1989. Odmítnutí Jaroslava Hutky, který chtěl na Letné „zahrát jako před třiceti lety“, symbolizuje jistý odstup od demonstrací z roku 1989. Symboly a hesla listopadu 1989 sice zaplňují antibabišovské demonstrace, ale jejich funkce se proměnila. V listopadu 1989 vyjadřovala utváření reálného lidu, který tato hesla podtrhl požadavkem svobody spjaté s politickou a ekonomickou rovností. Viz tehdejší heslo: Jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Utváření lidu bylo brzy zastaveno, ale jak dokládá James Krapfl v knize Revoluce s lidskou tváří, myšlenka rovnosti tu po krátkou dobu působila jako jeden z hlavních formujících činitelů. Antibabišovské demonstrace používají stejné symboly a stejná hesla, ale jejich funkce je jiná, neboť nemají vazbu k žádné myšlence, která by je zmagnetizovala a nasměrovala určitým směrem, jak tomu bylo v listopadu 1989. Slavoj Žižek tento magnetizující prvek, který usměrňuje významové pole, nazývá Pán-Signifikant. Řekneme-li slovo „slušnost“, může to znamenat téměř všechno od slušného chování v tramvaji až po slušnost v tajných obchodních dohodách.
Antibabišovským demonstracím chybí Pán-Signifikant, a tím vzniká situace, kdy slovo „slušnost“ není usměrněné určitou myšlenkou, např. v podobě „slušní jsou ti, kteří usilují o svobodu a rovnost všech“. Na omylu je ten, kdo si myslí, že tyto demonstrace jsou proto otevřenější a více pluralitní než demonstrace v roce 1989. Neurčitost hesel, jako je „slušnost“ či „pravda a láska“, vyvolává potřebu personalizovat nepřítele. Nevíme, co je slušnost, ale víme, kdo není „slušný“: Babiš. Nejlépe tento přechod od radikální neurčitosti k personalizaci nepřítele vystihlo heslo „Babiš je zlo“. Dobro a zlo v současné společnosti rozdělené do bezpočtu názorových enkláv může znamenat tisíc věcí, ale my víme, že zlo ztělesňuje Babiš.
Symboly a hesla antibabišovských demonstrací nemají Pána-Signifikanta a jejich jediným bodem sjednocení je Babiš. Přesně v tomto momentu lze antibabišovské demonstrace vyložit jako zvláštní typ metapopulismu, který se vyznačuje neukotveností, nekonzistencí a hybridizací, a zároveň vztahem k populistickému vůdci, jak o tom píšu ve zmíněném článku a jinde. V metapopulismu se bodem nekonzistentního sjednocení stává postava populistického vůdce, jako je Trump nebo Putin. Antibabišovské demonstrace mají stejnou symbolickou strukturu jako metapopulismus, až na jednu věc: jejich sjednocujícím bodem je negace populistického vůdce. Přesněji řečeno jejich jediným spojujícím prvkem je populistický politik, ale ve formě své negace. Jak říká hlavní koordinátor „Milionu chvilek pro demokracii“ Mikuláš Minář, kdyby Babiš odstoupil, naše demonstrace by skončily.
Antibabišovské demonstrace jsou originálním příspěvkem k fenoménu metapopulismu. V metapopulismu je tím, co nekonzistentně sjednocuje, „projekční plátno“, na něž si každý promítá své hodnoty, jak to kdosi řekl o Putinovi. Metapopulismus se vyznačuje tím, že nespokojenost, hněv a odpor zůstává tekutý, dokud jej populistický politik nenasměruje na cíle, které mohou být zcela nekonzistentní. Populistický politik pracuje tak, že tyto neurčité afekty definuje, ale dělá to vždy jenom na chvíli bez zakotvení v jednoznačných politických ideologiích. Jeho počínání se skládá z milionu chvilek pro populismus.
Antibabišovské demonstrace se liší pouze tím, že postava populistického vůdce neusměrňuje tekutý hněv na vnější cíle, nýbrž se tímto cílem stává sama tato postava. Babiš je „projekční plátno“, na něž si demonstranti promítají svou tekutou nespokojenost v dnešním politickém a ekonomickém systému, který dlouhodobě podlamuje pozice střední třídy. Tímto způsobem se jejich neurčitá nespokojenost či hněv vyhraní a jejím objektem se stane samotná postava populistického politika. Proto považuji heslo „Babiš je zlo“ za klíč k pochopení antibabišovských demonstrací jako negativního metapopulismu.
Není náhoda, že se na demonstracích neobjevily transparenty, na nichž by stálo, KDO je dobro. Kdyby se personalizovalo i dobro, místo chvilkového sjednocení, které slibuje „Milion chvilek pro demokracii“, by nastal rozpad demonstrací. Kdyby iniciativa „Milion chvilek pro demokracii“ personalizovala dobro, okamžitou reakcí by bylo, že „toto není pravé dobro“ bez ohledu na to, zda by oním dobrem byl Havel nebo Kalousek. Je to proto, že současný tekutý hněv v sobě obsahuje hysterii, která reaguje tak, že „toto není ono“. Tekutý hněv se tudíž projevuje negativně ve smyslu „toto je zlo“, ale nemůže se projevit pozitivně jako „toto je dobro“. Proč vzniká tato politická hysterie vysvětluji v článku „The Politics of Unification in a Fragmented World: Metapopulism and the Precariat“
Antibabišovské demonstrace jsou založené na Babišovi jako negativním sjednocujícím bodu, který se kvůli hysteričnosti tekutého hněvu nemůže proměnit v pozitivní sjednocující bod, ať už v jinou osobu, která by se stala vůdčí postavou demonstrací, nebo v požadavek, jako je „Vyvlastnit Agrofert“ nebo „Zachraňme planetu“. Tím netvrdím, že nemá smysl tyto požadavky šířit mezi demonstrujícími, neboť ty mohou působit jako tráva, která se nejprve rozrůstá neviditelně pod zemí, než je najednou i tam, kde ji nečekáme. Bude to však někdy později a někde jinde.
Antibabišovské demonstrace nejsou zárodkem lidu, protože jejich symbolizace nemá na rozdíl od demonstrací v listopadu 1989 krystalizační prvek, jímž tehdy byla rovnost a svoboda. Tyto demonstrace lze chápat jako metapopulismus bez hlavy (akefalický metapopulismus), v němž není žádná sjednocující myšlenka nebo osoba, která by vytvářela pozitivní program. Jediným sjednocujícím bodem je osoba, která představuje plátno pro projekci tekutého hněvu střední třídy. Kdyby Babiš dokázal tento hněv přesměrovat jinam, demonstrace přestanou.
(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 9. 7. 2019)
