Organizace pro lidská práva Amnesty International již nepovažuje kremelského kritika Navalného za „vězně svědomí“. Na pozadí jsou stížnosti na jeho dřívější projevy.
Organizace pro lidská práva Amnesty International již neklasifikuje kremelského kritika Alexeje Navalného jako vězně svědomí, ale chce pokračovat v kampani za jeho propuštění. Aby to Amnesty ospravedlnila, citovala dřívější nenávistné komentáře oponenta ruského prezidenta Vladimira Putina, informuje Tagesschau.
Navalnyj se nikdy nedistancoval od prohlášení, která byla „na pokraji obhajování nenávisti“, uvedla organizace. Řízení proti němu je stále považováno za nezákonné, uvedla mluvčí Amnesty. V tomto ohledu zůstává poptávka po jeho propuštění. (Moskevský soud odsoudil kremelského kritika Alexeje Navalného na dva roky a osm měsíců do trestanecké kolonie).
Alexej Navaľnyj na zasadaní ústrednej volebnej komisie (2017).
Autor: Evgeny Feldman – Vlastné dielo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=65507954
Amnesty nezmínila žádná konkrétní prohlášení Navalného z minulosti. Kremelský kritik však učinil protiimigrační prohlášení na začátku své politické kariéry zhruba před deseti lety. To je „v rozporu s definicí politického vězně“, jak ji uplatňuje Amnesty International, uvedla organizace. Amnesty však připustila, že neexistují důkazy o tom, že by Navalnyj v posledních letech znovu šířil nenávistné komentáře. Navalnyj skutečnost, že dříve vydával extremistická prohlášení, odůvodnil záměrem zaměřit se na všechny proudy opozice vůči Putinovi.
Stíny minulosti?
Lednový příspěvek v anglickém socialistickém magazínu Jacobin označil Navalného za „antiimigrantského“ nacionalistu, kterému nelze důvěřovat. Britský novinář Anatol Lieven, který se zabýval východní Evropou v osmdesátých a devadesátých letech, ve svém článku z 2. února 2021 varoval před idealizováním Navalného, napsal(i) na webu The New Yorker Masha Gessen. V závěru minutového videa z roku 2007 Navalnyj sděluje: „Máme právo být [etnickými] Rusy v Rusku. A toto právo budeme bránit.“ Je to rozhodně znepokojivé.
Zhruba v době, kdy Navalnyj video publikoval, a několik let poté, se Navalnyj zúčastnil „Ruského pochodu“ (každoroční demonstrace v Moskvě), která přitáhla ultranacionalisty, včetně těch, kteří přijali symboly podobné svastice. V roce 2008 Navalnyj jako zjevná většina Rusů podporoval ruskou agresi v Gruzii. V roce 2013 učinil z nelegálního přistěhovalectví ze Střední Asie ústřední téma své kampaně na starostu Moskvy.
V roce 2014 poté, co Rusko okupovalo Krym, uvedl, že zatímco se postavil proti invazi, nemyslel si, že by Krym mohl být „předán zpět“ post-Putinovou ruskou vládou. V uplynulých sedmi letech se však zdá, že Navalnyj neučinil žádné komentáře, které by mohly být interpretovány jako nenávistné nebo etno-nacionalistické. Veřejně se omluvil za své komentáře ke Gruzii.
Navalného politické názory se za poslední desetiletí vyvíjely neobvykle veřejným způsobem. Nikdy se neomluvil za svá xenofobní videa ani za své rozhodnutí zúčastnit se Ruského pochodu. Zároveň zaujal narůstající levicové ekonomické pozice a vystupoval na podporu práva na manželství osob stejného pohlaví. Tato strategie přijímání nových pozic – aniž by se výslovně odsuzovaly ty staré – je pravděpodobně důvodem, proč podezření z etnického nacionalismu nadále Navalného pronásleduje jako stín.
Nedostatky západních analýz
Podle Anatola Lievena dochází k určitým nedostatkům ve většině západních zpráv a analýz. Jednou z nich je tendence personalizovat problémy, přičemž „Putin“ se používá jako synonymum pro celý ruský stát a „Navalnyj“ se nyní prezentuje jako synonymum pro celou, nesmírně odlišnou ruskou opozici.
Pohled na skupiny zastoupené na demonstracích na podporu Navalného ukazuje, že spolu se skutečnými liberálními demokraty existuje také řada komunistů a extrémních nacionalistů, jejichž protizápadní postoje jsou mnohem extrémnější a bezohlednější než postoje samotného Putina.
Jak napsal Aleksandr Baunov z moskevského centra Carnegie 25. ledna 2021: „Sobotní protesty byly nesporně protirežimní, namířené proti elitě a protikorupční, ale ne nutně liberální, prozápadní a prodemokratické. Není divu, že takové protesty děsí nejen úřady, ale také úspěšné členy společnosti: dokonce i ty, kteří se nepovažují za příznivce režimu.“
Démonizace Putina, idealizace Navalného
Lieven ve svém článku dále upozorňuje: „Ve své slepé démonizaci Putina západní komentátoři implicitně předpokládají, že pokud by Navalnyj získal moc (což téměř jistě nebude), ruská zahraniční politika by se radikálně změnila prozápadním směrem. To je nesmysl. Navalného příznivci ho podporují kvůli (zcela oprávněnému) vzteku na zkorumpovaný ruský stát, bezpráví a ekonomický neúspěch, nikoli kvůli změně zahraniční politiky. Každý nezávislý průzkum veřejného mínění naznačuje, že Putinova zahraniční a bezpečnostní politika se těší drtivé veřejné podpoře; a především v Navalného vlastních záznamech je velmi málo náznaků, že by ji změnil.“
Navalnyj kritizoval (podobně jako Donald Trump) ruskou intervenci na Blízkém východě kvůli jejím nákladům a irelavanci pro ruské zájmy. Takové výroky, upozorňuje Lieven dále, nemusí ale nutně vypovídat Navalného potenciálních krocích u moci.
Lieven také míní, že mluvit o tom neznamená odsoudit Navalného. „…Navalnyj je ruský politik, ne americký; že bude reagovat na ruskou realitu, ne na fantazie Washingtonu; a že nakonec budou americké vlády muset jednat s jakoukoli vládou, která bude v Moskvě u moci. Ruské vlády budou hájit ruské zájmy v duchu linií, které jsou většinou docela předvídatelné, pokud člověk zná ruskou historii a kulturu. Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe pro americkou zahraniční politiku celkově“, dodal.
(Text uverejňujeme v rámci spolupráce s českým názorovým webom !Argument)
