Amerika v roce prezidentských voleb I.

Ve Spojených státech volí každé čtyři roky prezidenta. Na rozdíl od jiných států neznají výjimky, pojem „předčasných“ voleb je jim cizí. Vzhledem k postavení USA ve světě mají každé tyto volby dopad i na ostatní svět. Letošní jsou důležitější než jindy – je značně pravděpodobné, že končí éra republikánů a nový demokratický prezident v mnoha ohledech americkou politiku vnitřní i zahraniční změní. Proto je dobré všimnout si voleb blíž. Lidová volba je nepřímá Americká ústava předepisuje, že prezident a viceprezident jsou jediní volitelní federální představitelé, kteří nejsou voleni přímo – lid je sice volí, ale způsobem, který v poslední, rozhodující fázi hlasem tohoto lidu být nemusí. Činí tak totiž sbor volitelů (electoral college). Den volby je stanoven na první úterý po prvním pondělí v listopadu každého čtvrtého roku. Každý z 50 států Unie vysílá do tohoto sboru tolik elektorů kolik má senátorů a reprezentantů (poslanců). Dvacátý třetí dodatek ústavy, přijatý v roce 1964, k nim připojil 3 volitele za District of Columbia (tedy vlastně za hlavní město Washington). Se stem senátorů – protože každý stát je v Kongresu zastupován 2 senátory – a 435 reprezentanty plus 3 voliteli za District of Columbia představuje tak tento sbor 438 osob. Aby byl kandidát právoplatně zvolen, má zapotřebí aspoň 270 hlasů. Otcové zakladatelé neměli v lásce politické strany (jež v době vzniku Spojených států ani nebyly ještě stranami, jak je známe dnes). Přesto jsou v USA rozhodujícími politickými silami politické strany, ovšem pouze dvě – strana demokratická a strana republikánská. (Vzhledem k jejich postavení hovoří komentátoři o jejich „tyranii“. Nikdo jiný než Friedrich Engels je výstižně charakterizoval už v roce 1892 takto: „Rozdílnost zájmů i v téže třídní skupině je v této obrovské oblasti tak veliká, že v každé z těchto dvou velkých stran jsou zastoupeny zcela rozdílné skupiny a zájmy podle místa a téměř každá zvláštní část třídy vlastníků má ve vysokém stupni v každé z těchto dvou stran své představitele. … Zřejmá náhodnost tohoto smíchání poskytuje výbornou půdu pro korupci a drancování vlády, jež tam tak krásně kvete.“) Tyto dvě strany určují (volí) svoje kandidáty na sjezdech, pořádaných každé čtyři roky právě pro prezidentské volby. Letos budou mít republikáni sjezd 1.— 4. září v St. Paul (stát Minnesota), demokraté 25.— 28. srpna v Denveru (stát Colorado). Sjezdy vrcholí nominační proces a začíná kampaň k „lidové“ volbě prezidenta. Některé státy přitom uvádějí pro sbor volitelů kandidáty jmenovitě, jiné sdělují pouze jména elektorů. Elektory jsou přitom ti, kdo dosáhli nejvyššího počtu hlasů, dva státy (Maine a Nebraska) však připouštějí počet poměrný. Volitelé se scházejí první pondělí po druhé středě v prosinci v hlavních městech států. Podle zavedeného zvyku hlasují pro určené kandidáty svých stran, což však nevyžaduje žádný federální zákon, zato některé státy ano. Ústava přitom předepisuje, aby volitelé hlasovali aspoň pro jednu osobu, jež nepochází z elektorova vlastního státu. (Takže např. v roce 2000 republikánský kandidát na viceprezidenta Dick Cheney, jenž pocházel z Texasu jako George W. Bush, kandidát na prezidenta, se oficiálně dal zaregistrovat ve státě Wyoming.) Ověřený a zapečetěný výsledek hlasování v každém státě je poté odeslán do Washingtonu k rukám předsedy Senátu, jenž dokumenty otevírá v přítomnosti všech senátorů a reprezentantů, svolaných ke společnému zasedání v prvních lednových dnech následujícího roku. Tam jsou hlasy elektorů oficiálně sečteny. Kritici tohoto systému poukazují m.j. na fakt, že byl stanoven v roce 1787 za zcela jiných podmínek a že ve skutečnosti vůli lidu jako suveréna demokratického stát neodráží. Stalo se několikrát – v letech 1824, 1876, 1888 a 2000 – že většiny ve sboru volitelů dosáhl (a byl tak zvolen prezidentem) kandidát, jenž získal méně hlasů ve volbách než jeho oponent. Volitelé mohou, jak se ukázalo, hlasovat pro kandidáta jiného než toho, k jehož volbě se zavázali. (Příklad: Kdyby bylo v roce 1976 umožněno přepočítávání hlasů v Ohiu, bylo by Geraldu Fordovi chybělo jen 7 elektorských hlasů proti vítězi lidového hlasování, Jimmy Carterovi, a jak později otevřeně prohlásil Bob Dole, Fordův spolukandidát, hledali tito dva potřebné volitele – byly by jim stačily tři čtyři hlasy právě z Ohia.) Proč je dosavadní systém udržován? Jasně to vyjádřil Gary L. Gregg v roce 2004 v konzervativním týdeníku National Review: „Je to právě sbor volitelů, který udržuje hodnoty tradiční Ameriky, významné pro 21. století a je to sbor volitelů, jenž pomáhá venkovské Americe vyvažovat obrovskou kulturní, ekonomickou a sociální moc městských center.“ Jinými slovy: systém zabraňuje Americe ve změně. Citujme ještě dalšího konzervativce, Steva Farrella: Volba prostřednictvím volitelů „zajišťuje, že kandidát musí svůj přístup vybalancovat s problémy venkova, vlastnictví a práv jednotlivých států.Je to jedna z mnoha pojistek proti přímé demokracii, jak ji nacházíme v ústavě, je to proto pojistka proti socialismu.“ Jak se vybírají kandidáti – caucusy a primárky Výběr resp. volba prezidentských kandidátů je proces v USA ještě složitější než samotný závěr voleb. Publicista Michael Scherer tvrdil nedávno, že nominace těchto kandidátů má s demokracií jenom máloco společného, že jde o proces chaotický, v němž jde především o zájmy obou politických stran. Citoval k tomu politologa Larryho Sabato z virginské university: „Žádným způsobem není brán v úvahu zájem celonárodní. Všecko je ponecháváno náhodnému rozhodování.“ Je to proces tzv. „caucusů“ a primárek. Termín „caucus“ je obvykle definován jako schůze sympatizantů nebo členů politické strany nebo hnutí. (V jiné souvislosti ovšem znamená spíše skupinu společného zájmu – např. „černý caucus“ v Kongresu je skupina afroamerických kongresmanů napříč politickým spektrem.) Od primárek se liší mj. tím, že je neformálnější – stačí např., rozhodne-li se účastník pro kandidáta, napíše na volební lístek jeho jméno – a může odejít. To však platí pouze pro republikány. Demokraté se vyznačují procedurou mnohem komplikovanější. Je stanovena stranickou organizací v příslušném státě, ovšem někdy je spoluurčována i správou daného státu (státní mašinérií). Téměř všechny státy určují, že výsledek primárek je závazný – delegáti, kteří jsou na těchto schůzích zvoleni, jsou ze zákona povinni na sjezdu strany ve svém státě hlasovat pro vybraného kandidáta. Některé státy však mají primárky nezávazné – volí se na nich pouze kandidáti na sjezd strany v daném státě a ti teprve rozhodují o prezidentských kandidátech. Jako příklad může posloužit stát Iowa, kde se tradičně odbývají ve volebním roce první primárky vůbec a to od roku 1976 jak pro republikány tak pro demokraty. (Předtím jim nevěnovaly zvláštní pozornost ani sdělovací prostředky. Ale v roce 1972 zvítězil v Iowě nečekaně senátor George McGovern z Jižní Dakoty, v roce 1976 bývalý guvernér státu Georgia Jimmy Carter, což v obou případech znamenalo výrazný první úspěch kandidátů – třebaže McGovern kandidaturu nakonec nezískal. Od té doby administrativa státu Iowa žárlivě střeží své prvenství v datu primárek.) Schůze – konané ve školách, kostelech, veřejných knihovnách apod., někdy však dokonce i v soukromých bytech – probíhají ve všech téměř 1800 okrscích státu. Zúčastní se jich obvykle 10 – 20% členů strany. V roce 2004 to bylo 124 tisíc demokratů (republikáni se nescházeli, protože George W. Bush neměl protikandidáta), letos však zcela nečekaně 236 tisíc — další důkaz mimořádnosti současné kampaně. Účastnit primárek v Iowě se může každý občan starší 18 let nebo dosahující tohoto věku 4. listopadu, v den prezidentských voleb. Musí mít ovšem trvalý pobyt v tomto státě, bydlet v daném okrsku a být registrován jako člen strany (stačí, zapíše-li se před začátkem schůze). Primárky však nemají ve všech státech stejnou podobu. Liší se podle toho, jsou-li „uzavřené“ – přístupné jen členům dané strany podle uvedených pravidel – „otevřené“ – na nichž mohou hlasovat i členové jiné strany popř. vysloveně „nezávislí“, nebo konečně „modifikované“, jež jsou jakýmsi hybridem mezi oběma předchozími druhy. Bývají na ně připuštěni také pozorovatelé – bez hlasovacího práva –, tj. hosté včetně novinářů jakož i těch, kdo budou případně jako dobrovolníci pomáhat v další kampani. Ovšem zatímco na schůzi republikánů proběhne prosté – nezávazné – hlasování, je hlasovací proces v primárkách demokratických složitější. Členové strany se totiž seskupí podle toho, kterého kandidáta preferují. Taková skupina musí sdružovat aspoň 15% přítomných, má-li být oprávněna zvolit delegáta do okresního shromáždění. Skupinám, jež tohoto kvóta nedosahují anebo pro žádného kandidáta nehlasovaly, je poté časově umožněno přidružit se ke skupinám jiným. Delegáti na okresní konferenci jsou nato rozděleni podle svých preferencí a výsledek je oznámen telefonicky státnímu ústředí Demokratické strany. Ovšem zatímco republikáni sdělují veřejnosti přímý výsledek hlasování, právě v Iowě není u demokratů takový výsledek úplně zřetelný. Jejich ústředí vyhlašuje výsledky na sjezdu strany tohoto státu v červnu, přičemž počet delegátů určuje podle tzv. ekvivalentu státních delegátů. To proto, že primárky volí 3. ledna delegáty na sjezdy v okresech, jež jsou nestejně veliké – např. okres Carroll by měl 155 delegátů, okres Tama 85. Celostátní ústředí váží podíl delegátů podle počtu hlasů, jež demokraté dostali v prezidentských volbách v roce 2004 a guvernérských v roce 2006 ve srovnání s úhrnným počtem hlasů pro svou stranu. Nicméně obe uvedené okresy mají pro státní sjezd – na němž se sejde 2500 delegátů — přidělen týž počet delegátů – 16, poněvadž oba tyto okresy měly v souhrnu týž počet demokratických hlasů jak v roce předchozích prezidentských voleb tak 2006 ve volbách guvernéra. Jelikož sdělovací prostředky považují okrskové primárky v Iowě za důležitý ranný test každého prezidentského kandidáta (letos i kandidátky) a jeho (její) organizace přesto, že nejsou v primárkách voleni delegáti na federální úrovni, věnují těmto primárkám zcela mimořádnou pozornost. Ty se stávají magnetem médií, která začínají soustřeďovat pozornost na „vítěze“ a „poražené“ – ačkoliv tyto termíny nezrcadlí ani tak skutečnost jako očekávání a spekulace (letos tím spíš, že tato očekávání a spekulace probíhaly od předčasného začátku kampaně, tedy celý rok). Kandidát resp. kandidátka tak mohou – mají – v Iowě start, jenž může být – a letos i byl – do značné míry rozhodující pro celou další kampaň ještě dříve, než proběhla valná část dalších podobných „caucusů“ a primárek. Dodejme ještě – jako další příklad zvláštností (či spíše anomálií) amerického volebního systému (jenž sám o sobě je ojedinělý) – Texas. V tomto státě se totiž konají současně, v týž den, „caucusy“ i primárky. Texaští voliči se přitom neregistrují v politické straně, mohou se tedy zúčastnit primárek obou stran. Poté, co volební místnosti demokratů byly v 19 hodin místního (centrálního) času uzavřeny, může kdokoli odejít na na okrskové schůze („caucusy“), na nichž se vybírají delegáti na shromáždění okresní nebo shromáždění senátních volebních okresů, konaná 29. března. Na těchto shromážděních se dále volí delegáti pro celostátní texaský sjezd demokratů, který se bude odbývat 6. a 7. června. Tento sjezd zase zvolí všechny delegáty na sjezd Demokratické strany v srpnu. Texaští demokraté mají „přiděleno“ 193 „vázaných“ delegátů a 35 tzv. superdelegátů. (Pokračovanie nabudúce)