Dnes již rychle mizející generace s klasickým vzděláním si dobře pamatovaly první verše z Ovidiových Metamorfóz, jež začínaly slovy: „Aurea prima sata est aetas…“ („Nejdříve nadešel věk zlatý…“) Poté přišel stříbrný věk, následoval věk bronzový, do kteréhožto „horšího kovu“ pronikl – psal Ovidius – „všeliký zločin“ a „zmizely stud, pravda a poctivost“. Na jejich místa nastoupily „lest, přetvářka, úklad a podvod“. No a konečně dějiny lidstva dostoupily, a to už bylo, prosím, v časech římského básníka, vlastností železného věku, které Ovidius charakterizuje takto: „Ruce plničké krve již mávají řinčící zbraní.“
Jak je zřejmé, soudil Ovidius, že to jde s lidstvem od desíti k pěti. Od časů heroických Achillů a Hectorů až k Tiberiovi na Capri a potom ještě dál. Ovidius psal své Metamorfózy mezi lety 2 až 8 našeho letopočtu a zemřel asi o deset let později ve vyhnanství na pobřeží Černého moře, mezi „barbary“ v obci Tomis (dnes Konstanca v Rumunsku). Na rozdíl od osvícenců 18. století, kteří věřili v příznivý vývoj lidských společností, byli Řekové fatalisty a Římané realisty. Kdyby Ovidius jen tušil, že bouřlivý technologický pokrok budoucího lidstva s sebou nepotáhne také pokrok mravní, připsal by za čtvrtý, železný, věk ještě věk pátý, pro jaký je dost obtížné najít jednoduché pojmenování podle nějakého kovu, ale jehož symptomy prožíváme den co den na vlastní kůži.
Od Ovidiových časů až do dnešních dnů zůstala lidstvu válka jako nástroj prosazování zájmů toho, kdo válku potřebuje, chce a vyprovokuje. To nemusí být vždycky ten, kdo první sáhne ke zbrani. Pokud lidstvo odněkud z vesmíru pozoruje a studuje některá skutečně civilizovaná civilizace, pak o lidstvu soudí, že se nachází na předcivilizačním stupni. Možná už na pátém nebo na desátém, ale zcela jistě ještě ne na prvním skutečně civilizačním. Na tenhle zakletý schod lidstvo ne a ne zvednout svoji ochromenou nohu. Civilizace totiž začíná tehdy, kdy inteligentní bytost opustí zvířecí instinkt prosazovat své potřeby krveprolitím. Zvířata mají pro své chování ale omluvu. Jsou součástí potravního řetězce. Nemají na výběr. Člověk je obětí své chamtivosti a na výběr má. Nalijme si čistého vína a přiznejme si tedy, že o dějinách lidstva můžeme mluvit pouze v rámci předcivilizačních epoch. Dál za ně jsme nepokročili. Máme Leonardovy obrazy, Shakespearova dramata a komedie, Beethovenovy symfonie, ale o válce a míru rozhodují úplně jiní lidé. A masy se o politiku skoro vůbec nezajímají. Politika se zajímá o ně. Bohužel!
Jestliže křesťané věřili a věří v posmrtný život a v příchod Kristova království, marxisté věřili a věří (možná už ne) v dosažení spravedlivého beztřídního komunismu, my jako lidstvo v celku se pokusme věřit v naději, že jednou dospějeme k prvnímu stupni civilizovanosti. Že na ten první civilizační doposud pro nás zakletý schod nakonec vstoupíme. To už ale Spojené státy rozhodně nebudou v pozici planetárního diktátora. S nimi v této pozici k civilizaci míru, bezpečí, vzájemného respektu a spolupráce rozhodně nikdy nedospějeme…
Války, které procházejí celými dějinami lidstva, zůstávají stále nepochopitelným krveprolitím, jaké nastává zřejmě periodicky, kdykoliv lidé zapomenou na předchozí útrapy a ve shodě s Nietzschem „trpí dlouhým mírem“. Nebo v souladu s míněním francouzského myslitele Georgese Bataille „nedokázali včas zahodit přebytky energie“. Primitivní kmeny jednaly instinktivně, když čas od času nechávaly své příslušníky vyčerpat se doslova do bezvědomí tanci při různých obřadech. Takto odtekla pryč energie, jaká by mohla být použita k násilí uvnitř kmene. Bujné lidové veselice se spoustou piva a vína, jaké nám zachovaly obrazy holandských a vlámských mistrů, plnily podobný účel. Jistěže, bezděky. Hrdina Gilgameš nechal stavět obrovské hradby kolem svého města. Tím se rovněž vyčerpala přebytečná energie, třebaže lid naříkal nad tou spoustou práce. Egyptské pyramidy dost možná plnily (mimo jiných) podobný účel. Stejně tak skalní města, zikkuraty nebo Hladová zeď za Karla IV. v Praze. Zaměstnat lid, odvést jeho energii do některého koryta, ve kterém se nestane výbušnou směsí. O toto šlo a bylo to rozumné. V severních krajích se příroda sama postarala o to, aby lidem žádné přebytky energie nezůstávaly. Na jihu byly životní podmínky člověku příznivější. Tak se mohl v Řecku zrodit filozof bydlící v sudu a třeba žádající Alexandra Makedonského, aby mu „ustoupil ze Slunce“.
Jak soudil Bataille, každý živý organismus disponuje větším množstvím energie, než kolik jí potřebuje na zajištění své existence, tedy potravy a při rozmnožování. Pro člověka to platí pochopitelně také. Lidé, kteří jsou zaměstnáni od rána do večera obživou, péčí o děti nebo o staré rodiče, nebo vynakládají síly na nějaké tvůrčí dílo, mají sotva čas a chuť mrhat svými silami. Nepotřebují čekat na nějakého „vůdce“, aby dal jejich životům smysl. Mají ho. Našli si ho sami. Tito lidé rozhodně nemají zapotřebí například produkovat a sdílet nenávist. Nebo přemýšlet o tom, jaké si pro příští sezónu zvolit pohlaví.
Byl to nejspíš jen instinkt, který pochopil právě filozof Nietzsche, když varoval před „dlouhým mírem“. V Evropě se (s výjimkou bývalé Jugoslávie a nyní i východní Evropy) zatím ještě těšíme takovému dlouhému míru. A co způsobila „nezahozená energie“? Netřeba dlouze vypisovat, vidíme to všude kolem sebe. Chovanci psychiatrických léčeben v přebytku energie zamkli lékaře i s řediteli do sklepa a chopili se vlády nad svými zařízeními. Na toto téma byly už napsány nějaké povídky a natočeny filmy. Nikdo netušil, že se fantazie může stát skutkem.
Proč se lidé vrhají do válek, jaké k ničemu nepotřebovali a které je ani bezprostředně neohrožují? Ze stejného důvodu, pro který se nechávají mobilizovat různými hlasateli bojů pro něco, za něco a proti někomu a něčemu. Velmi mnoho lidí postrádá cíl, žije tak nějak den ze dne v jakémsi prázdnu bez vidiny smyslu. A tehdy zazní hlas polnice, který volá do některého boje. Zve do shromáždění, ve kterém vystupuje nějaký řečník. V moderní době plní roli tribun pro řečníky internet. Je to pozitivní síla, ale snadno zneužitelná. Říká se, že ve středověku, během křížových výprav, se k tažení do Svaté země, na „ochranu božího hrobu“, hlásila i chudina, dokonce děti. Takový byl vliv kazatelů. Traduje se, že děti skončily prodány piráty do otroctví. Dost možná také v některé muslimské zemi. V sousedství Kartága, v Tunisu, býval velký trh s otroky.
Jedním z nejbolestnějších zjištění z posledních let je pochopení, že současný člověk je proti manipulacím ještě bezmocnější než jeho čtení a psaní neznalý předek ve 12. století. Skoro by se chtělo zvolat, že čím více škol, studentů, absolventů, studijních oborů a programů, diplomů, certifikátů a titulů, tím větší TMA!
Lidé se ve válkách brání, jestliže jsou napadeni. Nebo jsou do válek verbováni a hnáni, pokud mají bojovat na cizím území. Nejčastěji za úplně cizí zájmy, z jejichž uskutečnění jim samotným neplyne žádný užitek Mnozí se do válek hlásí dobrovolně, neboť je v nich naděje na výdělek (dnes), na kořist (dříve). Lidstvu se válka z nějakých důvodů nestala zavrženíhodnou událostí. Vražda spáchaná někde v domě nebo na ulici je zločin, jehož pachatel končí u soudu a potom ve vězení nebo na popravišti. Ve válkách se lidé zabíjejí po tisících a žádné z těchto zabití není kvalifikováno jako vražda. Lidstvo si pro války vymyslelo vlastní samostatnou morálku plně oddělenou od morálky civilní a od civilního práva. Je to vlastně transgrese (transgressio), jaká vždy provázela každé boží přikázání. Nezabiješ! Jistě, uvnitř vlastního kmene nezabiješ. Ale jsou zde cizinci, ti mohou být nepřátelé a ty je možno zabít. Transgrese je tedy přenos negativního vztahu na zástupný objekt. Existuje také zvláštní forma, například totemové zvíře jako předek, praotec kmene. Toho je třeba uctívat, ale například jednou za rok, při nějaké slavnosti, může být totemové zvíře rituálně obětováno, zabito. S prokázáním největší možné úcty. Dávný lovec, který považoval zvíře za sobě rovnocennou bytost, ne-li dokonce za sobě nadřazenou, se sklonil nad zabitým tvorem a požádal jej za odpuštění. Dodnes ctí skuteční myslivci drobné zbytky těchto dávných tradic.
Primitivní lidská psychika byla mnoha antropology, etnografy a psychology prozkoumána ze všech stran. Člověk na úrovni starší doby kamenné nevidí příčinu nemoci či smrti tam, kde tato příčina skutečně vězí, ale v něčím zlém úmyslu. Někdo si přál smrt toho člověka a medvěd, který ho zabil, byl jen nástrojem kouzel, zaříkání, prokletí, uhranutí. Při sledování současných médií hlavního proudu se zdá, že právě tato primitivní psychologie tvoří základ jejich myšlení i obsahu. Skutečná příčina válek je nezajímá. Je zde vždy nějaký „malocchio“, někdo se zlým pohledem. Nejčastěji Rus nebo Číňan. „A je to!“ (Pat a Mat.)
Války se během vývoje lidstva pochopitelně vyvíjejí také. Jednak se vyvíjejí technologie zbraní, a to velmi. Vyvíjí se také strategie a taktika bojujících armád. Na druhé straně se ale mění též prostředí, ve kterém se války odehrávají. Nejenom bojiště, ale celý široký prostor kolem něj. Hrdinné časy Trojské války, ve které Achilles vyzve Hectora na čestný souboj, jsou dávno pryč. Achajci sice ve válce nad Trójany zvítězili lstí (Odysseus a Trojský kůň) a početní převahou „kolektivního Řecka“, ale jiné nástroje v takové válce použity nebyly. Není například známo, že by se Agamemnón zmocnil bankovních rezerv Trójanů a uvrhl na Priama, Hectora, Laokoóna a jeho syny, na Parida a Helenu sankce. V pramenech se nenacházejí ani zmínky o tom, že by se trójští atleti nesměli zúčastnit Olympijských her, zatímco řeckým atletům by v tom po vypálení Tróje a odvlečení Trójanek do zajetí (otroctví) vůbec nikdo nepřekážel. Naopak, celé „kolektivní Řecko“ by to přijalo jako naprostou samozřejmost a dobová média na pergamenu či na papyru, případně na olověné destičce by se rozplývala nadšením. Je sice pravda, že se války účastnili i bohové, respektive bohyně. Ale jejich účast byla spravedlivě rozdělena na příznivce a příznivkyně Tróje a na ochránce a ochránkyně Achajců. Na straně Trójanů stála Afrodité, bohyně obdarovaná jablkem od Parida, samotný Zeus, dokonce bůh války, Áres, i Apollón se svým slavným stříbrným lukem. Řekům stranila žárlivá Héra (příležitost, jak si to vyřídit s manželem), ochránkyně Athén, bohyně Athéna (i se sovou), a také samotný bratr Diův, bůh moří Poseidón. I s trojzubcem. Asi proto, aby jím mohl, bude-li třeba, nabodnout nějaké to podmořské potrubí.
Bylo to vcelku fair-play, tedy něco, co současné války už dávno zapomněly. Kdyby byla Amerika objevena o nějaké tři tisíce let dříve, mohl do Trojské války zasáhnout Bílý dům, například uvalením sankcí na všechny olympské příznivce Tróje.
Ano, současný svět je úplně jiný, a proto se rozhodující bitvy odehrávají většinou úplně mimo bojiště a tajné služby válčících stran spolu tajně vyjednávají podmínky, jaké by snad mohlo charakterizovat lidové rčení: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Je třeba konflikty eskalovat, aby války trvaly dost dlouho a obchodníci se smrtí si mohli napakovat rance bilióny dolarů a eur. A s nimi i další „obchodníci“, kteří se s tímto byznysem hezky svezou. Ropa, plyn, technologie, lithium, dokonce i něčí úrodná půda! Během válek je třeba přesměrovat obchodní trasy, některé zahradit, jiné otevřít. Přesunout obrovské sumy peněz z jedné země do druhé, otevřít prostor pro výhodné rekonstrukce úmyslně za tím účelem rozbitých území. Zasít chaos, rozbít dříve fungující vztahy a vazby a vyrábět zbraně. Pořád víc a víc zbraní. A se zbraněmi obchodovat. Šířit strach a vystrašeným prodávat zbraně. Neklid! Nejistota! Permanentní nebezpečí a ten už zmíněný strach! Hlavně žádná demokracie! Mohla by se zvrhnout ve vládu lidu…
A propos, vlády některých zemí (čím je země menší, tím bojovnější a hysteričtější je její vláda) řinčí zbraněmi, ale svým občanům vůbec nesdělují, kde se nacházejí například protiatomové kryty, jak se zachovat, když zazní sirény, kdo jim případně rozdá plynové masky. Lidé nevědí vůbec, jak reagovat na válku, ale jejich vlády dělají všechno pro to, aby před ní nebylo vyhnutí. Mnohé státy NATO nemají žádné záložní vojenské rezervy, a tak budou v případě války muži nejspíš běhat sem a tam s mobilem v ruce a čekat na aplikaci, která jim mobil promění v samopal. S tím skutečným by ale nevěděli, co si počít. Vojenský výcvik za sebou už nemají. Lidé nemají tušení, co znamená opustit plně vybavený domov i se dvěma auty a nechat se evakuovat někam do bezpečí, třeba do stanu na pryčnu se společnými koupelnami a toaletami a tam čekat v řadě, až přivezou cisternu s vodou. Lidé na východě Evropy většinou opouštějí méně honosné domovy. Vysoká životní úroveň Západu nemusí být vždy výhodou. Obyvatelé na Západě si už také hodně dlouho nevyzkoušeli, jak chutná válka. A na válku poslední se zapomnělo, aby se nemusel připomínat osvoboditel a mohlo se odpustit agresorovi a těm, kteří zradili. Ale občané-voliči ponechávají u moci přesně ty osoby, které jim tuto zkušenost chtějí dopřát. Šťastné jsou národy, jejichž reprezentace do toho žalostného seznamu nepatří. Ale to jen na okraj…
A když válka skončí, pak je třeba zajistit, aby všichni zúčastnění mohli oslavit své vítězství. Včetně těch, kteří byli poraženi. Nikdo nemá ani tušením, jaké diplomatické hry se mezi válčícími stranami hrají ve stínu bojiště, daleko za frontou. Někdy i po telefonu. Válka je svinstvo a byznys zároveň. Obojí jde k sobě přímo báječně. Hřbitovy jsou samozřejmě plné úplně zbytečně promarněných lidských životů. Ti lidé nezemřeli jaksi zbytečně, jistě, jejich prolitá krev se zázračně proměnila ve zlato pro ty, kteří tyhle války vymysleli, připravili, vyprovokovali, financovali a zpovzdálí i řídili. Najali si lidi, aby bojovali za ně. Další k boji přesvědčili a jiné donutili. Všechno hezky zaplatili, neboť pozůstalí po mrtvých se automaticky stávají dlužníky. Vynaložené peníze přece nebyly dar, ale investice! Investice do války!
Zkrátka a dobře, ve světě, ve kterém jedna mocnost ovládá světovou rezervní měnu a drží pod krkem téměř všechny nadnárodní a mezinárodní instituce, se těžko bojuje stylem Achillova souboje s Hectorem. Žádná fair-play, v níž vítězí ten, kdo je v lepší fyzické kondici, kdo je lépe připraven a přeje mu také válečné štěstí. Naše epocha rozhodně není doba hrdinná. V globalizovaném prostoru planety šly všechny staré dobré hodnoty stranou. Neúčastní se hry. Pravda, právo, spravedlnost, odvaha, hrdinství, čest? Nic z toho. Proto je dnes tak obtížné sledovat bojiště některé z válek a myslet na to, která z válčících stran je vlastně lepší a silnější. Která je v právu? A ono je to ještě složitější, neboť v současných válkách se přímo na bojištích nepotkávají ti, kteří spolu vedou válku, ale jedna strana se nechává zastupovat. Jako se někdy může nechat zastupovat ženich na svatbě.
Novináři vědí, že sportovní terminologie si vypůjčuje pojmy z oblasti vojenství. Ve sportu se také mluví o „zápase“, „boji“, o „útoku a obraně“, a podobně. Ale mezi válkou a sportem se objevila i vazba jdoucí obráceným směrem. Válka si od sportu vypůjčila metodu nakupování hráčů. Tak jako ve španělských, anglických nebo italských fotbalových klubech hrají hráči z Afriky nebo Latinské Ameriky, tak se v amerických válkách objevují momentálně například Ukrajinci. Není ale vyloučeno, že jednou za Američany „nastoupí na trávník“ (do hrobu) Moldavané, potom budou za ně kopat (a umírat) třeba zase Gruzínci nebo Arméni. Americké draftování „hráčů“ v postsovětském prostoru je prostě oblíbenou zábavou Bílého domu, Pentagonu a CIA.
A přesně tomu se říká unipolární systém. Pax americana. Svět, ve kterém Spojené státy velice odpovědně a s ohledem na mír a bezpečí národů, pokud možno bez použití síly brání lidská práva, svobodu, demokracii a hospodářský rozkvět všech zemí planety. Báječný nový svět! Brave New World! (Aldous Huxley).
Snímka: www.wikimedia.commons
