Český partnerský web !Argument odštartoval publikovaním analýzy Petra Druláka Pravolevé kleště zaujímavú polemiku, ktorá môže byť podnetná aj v slovenských pomeroch. Na publikované texty reaguje aj nasledujúci príspevok.
Slovo uverejnilo:
Petr Drulák: Pravolevé kleště (7. júla 2022)
Michael Hauser: Konzervativni revize socialismu (21. júla 2022)
Petr Drulák: Marxismus a liberalismus bez nostalgie: Odpověď Michaelu Hauserovi (26. júla 2022)
+
Petr Drulák ve svém článku Pravolevé kleště upozorňuje mj. na politickou situaci ve Francii, kdy jedinými vážnými konkurenty Macronovy centristické strany jsou Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon – tedy představitelé stran a hnutí, které hlavní proud označuje jako krajní pravici a krajní levici. Klasická levice i pravice jako by se propadala do bezvýznamnosti. Příznačné je ostatně to, že Emmanuel Macron i jeho oponenti z hnutí žlutých vest se vyhýbají tomu, aby definovali svou pozici jako pravicovou nebo levicovou. Nabízí se otázka, co je příčinou takové vyprázdněnosti pojmů pravice a levice.
Domnívám se, že důvodem je proces globalizace a dominance liberálního myšlení. Klasická pravice a levice vycházela z předpokladu, že existence (národní) společnosti je jasně dána a tím je dáno i hrací pole pro jejich soupeření. Jenže vládnoucí liberální ideologie samu existenci společnosti a způsob jejího definování zásadním způsobem zpochybňuje. Nač ještě řešit míru solidarity v rámci společnosti (klasická pravo-levá otázka), když vládnoucí politický směr nám tvrdí, že společnost neexistuje nebo by alespoň ve své dosavadní podobě existovat neměla?
Jan Keller poznamenal, že pravice zradila národ a levice zradila lid. Uvědomíme-li si, že slovo národ a společnost jsou v posledních dvou staletích chápána v evropských jazycích jako synonyma, pak lze konzervativní zradu demonstrovat na obecně známém výroku Margaret Thatcherové o tom, že společnost neexistuje. Příkladem podobného liberálně levicového výroku by byla nedávná teze Václava Bělohradského, že neexistuje lid.
V takové konstelaci skutečně klasická pravice a levice ztrácejí svůj smysl. Nahrazuje je střet mezi liberalismem a populismem. V obecné rovině jsou populistická hnutí jen způsob, jímž se společnost brání proti tomu, aby byla znicotněna liberální globalizací. Populismus je přitom reaktivní, reaguje na silnou a nekonsenzuální aktivitu vyvíjenou liberály. Liberálové však nárůst populismu vysvětlují jako důsledek manipulace ze strany zlých lidí – např. Putina nebo domácích zakuklených fašistů a potenciálních diktátorů.
Možnost spolupráce mezi socialismem a konzervatismem
Americký politický myslitel Patrick Deneen upozorňuje na zajímavou skutečnost. Většinový volič, příslušník nižší nebo nižší střední třídy, je svými obvyklými názory sociálně levicový i kulturně konzervativní zároveň. Takový mix však dnešní pravice a levice nenabízejí. Na jedné straně je tu progresivní levice s alespoň trochu sociálním programem, na druhé straně konzervativní pravice s podporou neregulovaného trhu. Obě strany však nakonec vždy prosadí jen liberální část svého programu – levice progresivismus, pravice tržní deregulaci.
P. Deneen považuje tento nepřirozený stav za pozůstatek studené války. Celkově to však působí dojmem, jako by mainstreamová levice a pravice byly nakombinovány právě tak, aby znemožnily prostým lidem obhájit své zájmy. Je pravděpodobné, že toto nastavení, diktované zájmy elit, je alespoň zčásti záměrné.
K tomuto rozložení politických sil je možno přidat i výsledky české předvolební kalkulačky z roku 2021. Politické strany jsou tu umístěny podle dvou os – ekonomická pravice versus ekonomická levice a progresivní versus konzervativní. Kvadrant definovaný jako levicově konzervativní je téměř neobsazený (jedinou výjimkou je KSČM). Naopak mainstreamově žádoucí strany se objevují v kvadrantu progresivně pravicovém nebo k němu mají blízko. Jinak řečeno: z umístění stran pro „slušné“ lidi je zřejmé, že kdo chce být alespoň trochu nalevo, musí být hodně progresivní, kdo chce být trochu konzervativní, musí být hodně pravicový.
Jednorozměrné pravo-levé dělení politické scény má řadu nevýhod. Napomáhá bipolárnímu a uniformnímu myšlení: opakovaně se setkávám s lidmi, pro něž všechno zlé přichází zprava nebo naopak zleva. Takovému člověku se pak může i kuřecí řízek jevit jako levicová úchylka. Je proto dobré zjednodušující pravo-levý náhled korigovat jinými modely, např. uvedeným čtyřstranným schématem.
Jiným příkladem odlišného modelu je politický trojúhelník, který umísťuje do každého vrcholu jednu z hlavních demokratických ideologií – konzervatismus, liberalismus a socialismus. Zatímco pravo-levé myšlení tabuizuje případné spojenectví konzervativců a socialistů (neboť chápe liberály jako středové), trojúhelník spojuje všechny tři ideologie na způsob kruhu a vytváří tak spojnici i mezi konzervatismem a socialismem.
Konzervatismus a socialismus mají jistou nevýhodu v tom, že jejich názorové pozice jsou mainstreamem nezřídka nálepkovány jako fašistické nebo komunistické. Konzervatismus samozřejmě není fašismus a (demokratický) socialismus není komunismus, ale oba proudy se musí tomuto osočení bránit.
Liberalismus se extremizuje také díky tomu, že na něj žádné takové osočení nepadá. Dokonce i v označení liberálního extremismu terminologie zatím tápe, jakkoliv je takový jev politickou realitou. Z pohledu trojúhelníkového schématu bychom mohli opustit paradoxní pojem extrémní centrismus, neboť i liberalismus se tu může vzdalovat od středu.
Zmíněná pravo-levá tabuizace konzervativně-socialistického spojenectví fakticky limituje socialisty v prosazování jejich programu. Socialismus přitom nemá k liberalismu o nic blíže než ke konzervatismu. Již v minulosti existovaly poměrně významné programové shody mezi socialismem a konzervatismem. Připomeňme to, že první sociální zákonodárství prosazovaly v 19. století konzervativní vlády, zatímco liberálové byli ze zásady proti.
Liberálům se bohužel podařilo vytvořit iluzi, že existuje jakýsi levicový liberalismus, který je odlišný od ekonomického neoliberalismu. K tomuto levému liberalismu se pak přiklání řada levicových intelektuálů, kteří s oblibou citují z Marxe a Lenina, ale rozzlobí se, když někdo označí jim blízký názor za neomarxismus.
Neoliberalismus a progresivní liberalismus ovšem vycházejí ze stejných ideových principů. Progresivní liberalismus je spíše cosi jako vyšší „level“ neoliberalismu. Do roku 2008 vítězil neoliberalismus příslibem rostoucí prosperity, tento příslib však přestal být nejpozději během hypotéční krize důvěryhodný. Musel proto nastoupit agresivnější moralizující apel, aby bylo možno udržet dosavadní mocenské směřování (tj. globalizaci, omezování vládních pravomocí apod.). To, co neoliberalismus zdůvodňoval ekonomicky, zdůvodňuje progresivismus kulturně a hodnotově. Zaměstnanci nadnárodních korporací podepisují při vstupu do pracovního poměru souhlas s levicově liberálními hodnotami (tj. s genderismem, multikulturalismem atd.), což znamená, že později mohou být za nevhodný politický názor propuštěni. Levicově (!) liberální politiku tedy cíleně prosazuje nadnárodní kapitál. Snaží se přitom zastřít skutečnost, že to je jeho způsob, jak prosadit vlastní třídní zájmy. Takovýto „zastírací manévr“ je však odvěkým raison d’être liberalismu.
Liberální vize společnosti
Liberálové by patrně nesouhlasili s tvrzením, že jejich cílem je rozložit společnost. Sami sebe považují za odpůrce národní společnosti, místo níž vyzdvihují společnost multikulturní a „inkluzivní“. Z jejich pohledu lze tedy mluvit spíše o předefinování (dekonstrukci) společnosti. Zastavme se na chvíli u otázky, co tento liberální projekt znamená.
Předmoderní křesťanské společnosti byly definovány dvojím typem mýtu: mýtem o původu konkrétního kmene a biblickým mýtem o prvním člověku a o zmatení jazyků. Byla zde tedy obsažena představa o příbuznosti celého lidstva od Adama a Evy, ale i představa praotce národa, jenž se svým lidem (rodem, kmenem) nalezne vlastní zemi, která je buď neobydlená, nebo je získána lstí. Společnost je tak určena původem a obýváním společného prostoru.
Sekularizace vedla k znevěrohodnění těchto tradičních mýtů a jejich nahrazení jiným typem vyprávění. Například nacistická představa společnosti by byla sotva myslitelná bez Darwinovy evoluční teorie. Jestliže člověk vznikl z jiných živočišných druhů, pak potenciálně ani lidé nemusí být jedním živočišným druhem a lze je dělit na druhy vývojově nižší a vyšší. Cílem nacistů se tak stává rasově čistá společnost, která předhání ostatní společnosti v biologickém vývojovém soupeření.
Liberální vize společnosti je rovněž odlišná od tradičního chápání. Vychází z díla Johna Locka a jeho vyprávění o původu státu, kdy se původně svobodní a nezávislí lidé dobrovolně sdruží a ustanoví nad sebou vládu. I toto vyprávění je mýtus, který nemá oporu v historické realitě. V současných radikálně liberálních vizích hraje ovšem motiv dobrovolnosti ústřední roli. Jedinec má právo sám rozhodnout, do které společnosti chce patřit, resp. kdykoliv svou příslušnost změnit.
Toto pojetí „inkluzivní“ společnosti je zásadně odlišné od toho, jak byla společnost chápána a žita kdykoliv v minulosti. V tradičních představách společnost jedince přesahuje, jedinec se do ní rodí, společnost má minulost a budoucnost, na níž se jedinec obvykle podílí celým svým životem. Život jedince je tak přirozeně spojen se zájmem společenským. V inkluzivní společnosti je jedinec naprosto svobodný ve své volbě, společnost má povinnost přijímat nové členy bez zvláštních podmínek. Dovedeno do důsledku by tím pádem měli mít lidé též právo společnost kdykoliv zrušit a ustanovit místo ní společnost úplně jinou.
Předefinovávání společnosti má přirozeně své praktické důsledky. Nacisté se v důsledku své definice zbavovali rasově nevhodných lidí. Liberálové naproti tomu usilují o co nejvelkorysejší přijímání migrantů, neboť tím jednak dokazují, že jejich definice je správná, jednak likvidují starou společnost, která jedince přesahovala, čímž omezovala jeho svobodu. (Mimochodem pokud navíc liberálové vyzdvihují rasově smíšené společnosti a kolektivy jako hodnotnější, pak jejich pozice sice není nacistická, je však rasistická. Důsledný antirasismus musí odmítnout jakoukoliv hierarchizaci lidí a lidských skupin podle rasových kritérií.)
Zajímavé je, že liberální vize „inkluzivní“ společnosti se realizuje později než vize nacistická, přestože liberalismus je historicky starší. Domnívám se, že to souvisí s pomalejším tempem sekularizace v liberálních anglicky mluvících zemích. V kontinentální Evropě proběhlo odnáboženštění společnosti dříve. Izraelský autor Yoram Hazoni ukazuje, že původní liberalismus nebyl globální a antinacionalistický, protože fungoval v křesťanské protestantské společnosti, která vzhledem k autoritě Bible vnímala národy jako přirozeně existující. Nicméně z pohledu klasického liberalismu nelze existenci národů uspokojivě vysvětlit, proto se již v 18. století v prostředí liberálních filozofů objevuje myšlenka, že národy jsou anomálií a měly ustoupit jednomu osvícenému světostátu.
Dodejme, že nacistická a liberální definice společnosti představují hlavní dvě moderní alternativy vůči křesťanskému evropskému pojetí, které chápe společnost jako společenství historické (nikoliv biologické), přičemž uznává zároveň jednotu lidstva. Stojí tak mimo liberální dichotomii – buď „rasismus“, nebo inkluze.
Socialistická a komunistická levice se od tradičního chápání společnosti nijak nevzdaluje, zdůrazňuje internacionalismus, tj. mírovou spolupráci mezi národy, národy však chápe jako dané. Socialisté i komunisté se v minulosti zastávali práva národů na sebeurčení, což pochopitelně nemá nic společného s vizí „inkluzivní“ a multikulturní společnosti, která chrání kulturu imigrantů, aby mohla snáze rozložit kultury autochtonní. Socialismus naopak prosazoval svobodu autochtonních společenství proti kolonialismu a imperiálním nárokům jakéhokoliv druhu.
Podobné vnímání společnosti u konzervativců a socialistů činí jejich spolupráci přirozenou právě ve chvíli, kdy je tato podoba společnosti zpochybňována. Nejen nacistická transformace společnosti je v rozporu se socialistickými idejemi. Socialismus v užším slova smyslu (tj. nekomunistická a neliberální levice) je radikálně demokratický a protiimperialistický, což by mělo logicky vést k tomu, že socialisté v kritické chvíli podpoří národní stát a volené vlády proti nevoleným nadnárodním orgánům moci – a to zejména tehdy, je-li jasné, že tyto orgány jsou faktickým nástrojem globální buržoazie.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Úvodná ilustrácia: www.pixabay.com
