Současná Velká Británie žije z minulosti. Ze vzpomínek na dávnou velikost kdysi největší námořní koloniální říše na světě. Současní obyvatelé britských ostrovů mají pochopitelně své starosti a jejich starosti se vcelku neliší od běžných záležitostí občanů jiných zemí západní části Evropy. Britské „elity“, tedy starou aristokracii a bohaté finanční a průmyslové, kdysi panské koloniální kruhy, ovšem vzpomínky na slavnou minulost neopouštějí. Dávná koloniální moc se jim prostě usadila nejenom na starých vybledlých fotografiích a v rámech portrétů vznešených předků, ale zůstala ve výchově a zakotvila i v duši. A ne a ne se smířit s tím, že všechno, co tvořilo britskou velikost, je prostě pryč.
Ještě v roce 1921 zaujímalo Britské impérium rozlohu 33 miliónů čtverečních kilometrů a na jeho ploše žila téměř třetina obyvatelstva celé tehdejší planety. Na britském hospodářském úspěchu se podílely zdroje plynoucí z kolonií, suroviny, zboží koloniálního původu a výsledky práce „domorodců“, kteří v Britech byli nuceni respektovat své pány. No a britští kolonisté naopak viděli v obyvatelích kolonií pouhou pracovní sílu, sluhy, nádeníky, vojáky pro službu v britských ozbrojených silách. Tenhle poměr koloniálních pánů vůči ovládaným koloniím trval několik staletí. Mnohé zůstalo zaznamenáno v dílech anglických spisovatelů 19. století. Jeden Brit, jmenoval se Henry Morton Stanley, dokonce pomohl belgickému králi Leopoldu II. oklamat a podvést na čtyři stovky kmenových náčelníků v Kongu, kteří pak Leopoldovi předali do soukromého užívání Kongo i s jeho obyvateli, ze kterých belgický král učinil otroky a způsobil smrt nejméně deseti miliónů lidí. Ale to jen na okraj koloniální mentality. A 19. století, popravdě řečeno, nebylo až tak dávno.
Ještě v první polovině devatenáctého století například vnutili Britové Číně svá pro Čínu krajně nevýhodná obchodní pravidla. Tehdy Čína s touto koloniální mocností, čerpající zdroje i lidský materiál z kolonií, prohrála obě opiové války. Takto se dostali Britové k několika čínským přístavům, například Hongkong, Šanghaj a jiné, no a pochopitelně k bohatství čínských zdrojů a čínského zboží. Britové ovládli také Indii, své kolonie rozeseli v podstatě po všech světadílech. Severní Amerika byla také jejich kolonií. Po druhé světové válce byli ale Britové nuceni vzdát se kolonií, a britský ministerský předseda, W. Churchill, v roce 1946 v americkém Fultonu nejenom, že vyhlásil Sovětskému svazu studenou válku, ale v podstatě předal do Washingtonu žezlo britské planetární moci. Málem jako král, jenž abdikoval ve prospěch svého syna. Takto byl zahájen proces, který postupně vedl k tomu, že si Velká Británie (Anglie) prohodila role se státem, který vznikl na území její bývalé kolonie.
Bez kolonií, bez surovin a s postupným ubýváním nezávislosti se z největší koloniální říše světa stal v podstatě ostrůvek v moři. Když Napoleonu Bonaparte „darovali“ Elbu, údajně snad tento francouzský císař měl smutně prohodit, že mu dali „kamínek“. Na Svaté Heleně potom dostal kamínek ještě menší. Dokonce tohle byl dárek od Angličanů. Tehdy ještě měli impérium. Ach, kdeže loňské sněhy jsou?
Jistě, Velká Británie má nyní rozlohu cca 243 610 kilometrů čtverečních, což je cca trojnásobkem rozlohy českého státu. Češi se jí proto jistě nemohou posmívat pro samotnou nevelkou rozlehlost. Nicméně, optika britské rozlohy se prudce změní, jestliže pohlédneme na globus nebo na panoramatickou mapu planety. V porovnání s obrovskou rozlohou Ruské federace není skutečně více než ostrůvkem v moři. A zde se možná dostáváme k jedné z příčin britské historické neutuchající nevraživosti vůči Rusku, jež nelze přehlédnout ani dnes. Například Boris Johnson by neváhal obětovat posledního Ukrajince, kdyby taková oběť mohla uškodit Rusku. Proto Kyjevu zakázal uzavřít s Moskvou mír. Cizí prolitá krev bývalé kolonizátory netrápí. Jsou na oběti cizích etnik prostě zvyklí. Celá staletí kolonialismu se nezapřou.
Britové, zejména Angličané, představovali největší námořní říši planety. No a Rusko bylo největší kontinentální říší. Dokonce takovou, která se rozkládala (a stále rozkládá) na území dvou kontinentů. Tvoří v podstatě páteř Eurasie. Nejpozději od časů Petra Velikého (přelom 17. a 18. století) byli Angličané nuceni brát ruskou přítomnost v Evropě velice vážně. Postupně se s Ruskem srážely britské (anglické) zájmy na mnoha místech planety. Na Blízkém východě, na Balkáně, v oblasti Středozemního i Černého moře, v Severní Africe, ve Střední Asii, na Dálném východě. Zkrátka, téměř všude.
Rusko, ať už carské nebo později bolševické či ještě později Rusko Putinovo, Britům nejenom překáželo v uplatňování a prosazování britských zájmů, ale zároveň představovalo svojí rozlohou, zdroji a surovinami unikající, nedostižnou kořist. Jelen prostě běžel a lovci za ním klopýtali o kořeny stromů a padali nosem do jehličí. Rusko bylo pro Brity prostě problémem ve dvou dimenzích: Konkurence a unikající kořist najednou. Rusko nepřekáželo pouze za Gorbačova a za Jelcina. Tehdy Britům i Američanům zářily oči očekáváním hostiny.
Po druhé světové válce Britové tedy ztratili své kolonie a s nimi se rozplynula jejich dávná velikost. Koloniální panská mentalita „elit“ ovšem zůstala beze změny. Britové stejně jako ostatní bývalé koloniální mocnosti západní Evropy a jejich pokračovatel ve Spojených státech sice rychle ovládly neokoloniální metody (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, FED a další), díky kterým pokračovalo a stále pokračuje využívání a zneužívání chudších regionů planety, ale na mapě světa už žádná britská říše prostě neexistuje. Zůstal jen ostrůvek v moři.
„Elity“ se sice snaží tvářit se, že tuto skutečnost nevidí, že prostě neexistuje. M. Thatcherová dokonce svého času vyrazila na moře proti Argentině, jako kdysi Francis Drake nebo admirál Nelson. Ach ty vzpomínky! Ty uschlé květy na památnících zašlé slávy. To už byla labutí píseň dávné námořní velmoci. Realita ale příliš slávy nenabízí. A zatímco Brit tesknící po dávné velikosti hledí v Doveru smutně na moře, tak Rusko ve své staré velikosti pokračuje. Je stále velké, už Ivan Hrozný (1530 – 1584) jeho rozlohu téměř zdvojnásobil. Má skoro nevyčerpatelné zásoby energií, surovin, rud, půdy, lesů, vod i strání. Západ hodnotu těchto zdrojů dokonce spočítal a vyšlo mu závratné číslo v biliónech dolarů. Ale hostina se nekoná! Bylo to, jako by se před Brity a Američany najednou propadla do země vysoká hora z ryzího zlata. Ale hlavně si Rusko uchovává nezávislost. Brání se zahnání do americké ohrady, ve které Británie je. Je tam i se svou starou koloniální pýchou, s fotografiemi a obrazy ve zlatých rámech. A tehdy se stará nesnášenlivost a averze vůči Slovanům, kteří si dovolili utvořit vlastní říši a bránit její trvání, začíná pojit s něčím, o čem si pyšný Angličan nikdy nemyslel, že by mohl kdy pociťovat. Se závistí, jaká plodí už skutečnou zášť. Odtud ony články v britských denících a zprávy v britské televizi, jaké vůči Rusku prozrazují v podstatě bezmocný vztek. Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam. Jak ti Římané nenáviděli Kartágo, že?
Rusové z britského pohledu prostě neměli dost slušnosti, aby se po druhé světové válce sami zhroutili, jak s tím počítal W. Churchill, který dokonce už v květnu 1945 plánoval útok západní koalice proti SSSR. Dokonce s využitím zajatých vojáků německé nacistické říše. Co na tom, že největší tíhu války proti nacistickému Německu, ale i Japonsku, nesla Rudá armáda? Co na tom, že v té válce přišlo o život na 26 miliónů občanů SSSR, z toho počtu deset miliónů vojáků? Ve všech osvobozených zemích zůstaly ležet na hřbitovech desítky tisíc vojáků Rudé armády. Vůbec nevadilo, že nacisté vyvraždili a vypálili tisíce obcí a městeček v evropské části SSSR a že v SSSR byla zničena nejméně třetina průmyslu. Právě naopak. Právě s tím se počítalo. Dost možná také i proto západní spojenci tak otáleli s otevřením dva roky slibované druhé fronty v Evropě. Nespěchali. Jen ať Rus ještě krvácí… F. M. Dostojevskij ve svých denících z roku 1876 napsal: „Evropa nenávidí slovanské plémě.“
Churchill dal svému plánu na útok západní koalice proti SSSR dokonce název Unthinkable. Veřejné mínění v západních zemích ale tyto plány nepodpořilo, a tak bylo nutné spokojit se pouze se „studenou válkou“ a trpělivě čekat, zda Rusové konečně jednou nabudou slušných mravů a zhroutí se. Třeba někdy později. Za Jelcina se o to, pod usilovným americkým dohledem, skutečně docela i snažili. Britské (i americké) naděje na rozpad Ruska, jeho následnou kolonizaci, tedy úplné rozkradení, ukončil Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimír Putin. Proto, především proto a patrně jedině proto, se stal Putin démonem západního mediálního mainstreamu. Nepřátelé Ruska čekají na okamžik, kdy Putin v čele ruského státu skončí, a doufají, udělají všechno proto, aby do Moskvy přijel nějaký nový „Lžidimitrij“. Nemusí být z Polska. Může mít jakýkoliv jiný pas. Podobně, jako mají cizí pasy bývalá gruzínská prezidentka Zurabišviliová nebo stále ještě prezidentka Moldavska, Sanduová. Ale může to být třeba i Rus. Namísto cizího pasu mu postačí cizí myšlení. Politiků s cizím odnárodněným myšlením máme v Evropě obrovskou spoustu. Můžeme je exportovat.
Britům a Američanům tedy kořist ruských ploch a ruských surovin a energií zatím stále uniká. Spolu s dalšími nepřáteli Ruska tedy Britové čekali na příležitost dál. Čekají na ni od Krymské války, od bolševické revoluce, od krvácení Rudé armády, od rozpadu SSSR. A Rusové pořád ne a ne dospět ke slušnému chování a hezky, jak se sluší a patří, spáchat sebevraždu. Slované, kteří přece nepatří a nikdy nepatřili do rodiny vyspělých západních národů, jež sledují svůj rodokmen od Caesara, od Merovejců a Karla Velikého, od krále Artuše, Lancelota, Robina Hooda a Harryho Pottera, mají pořád tak velikou a bohatou zemi. Stále odmítají poslouchat, vzdát se, nechat se převzít, vést, přátelsky rozkrást. Trvají na nezávislosti! Nezávislost vedle americké diktatury? Copak tohle se může? Kdo to kdy slyšel? Britové přece nezávislí už dávno nejsou. Ani Francouzi, ani Němci, ani Italové. Nikdo v Evropě není nezávislý. Němci jsou dokonce stále okupovaní na vlastním území. V americkém unipolárním systému nezávislost přece neexistuje! Jen ti Rusové na ní pořád trvají. No, není to k vzteku? Příslušník britských „elit“ se může ukousat zlobou a závistí, a tak aspoň na stránkách některého deníku nebo v televizi vysloví naprosté porozumění pro spáchání atentátu na ruského generála.
Nebo se to zkouší alespoň s podporou vylučování ruských sportovců z mezinárodních soutěží. Zakazuje se jim hlásit se k vlajce, k hymně, mluvit s novináři. Mají se vlastně pouze plížit sportovišti jako duše v Dantově Pekle a Očistci. Mají se tak „očišťovat“ od vlastního národa a státu. A přitom se mohou dívat, jak se k vlajce, hymně a k vlastnímu státu smějí hlásit sportovci ze Spojených států nebo od dalšího pachatele agresí, z Izraele. Sportovcům z Kanady rovněž nijak nepřekáží fakt, že kanadský parlament v kompletním počtu poslanců i s premiérem země aplaudoval ve stoje příslušníku jednotek SS! Není-li možno Rusy zničit hospodářsky, izolovat ve světě, porazit je vojensky, tak je aspoň potupíme ve sportu. Ubohé, ale zároveň je právě tohle projevem bezmocného vzteku a závisti.
Nakonec se příležitost k útoku na Rusko a k vyhojení závistivé nenávisti naskytla díky ukrajinskému extrémnímu nacionalismu, jaký má už ve zvyku nabídnout se nepřátelům Ruska pro válku s Ruskem. Ukrajinští nacionalisté tak činí vždy s vidinou, že budou nepřáteli Ruska povýšeni nad Rusy (to by si moc přáli), a takto přijati do rodiny západních států. Nikdy, ani v jediném případě, neměli nepřátelé Ruska tohle v plánu. Nikdy! Přáli si jen Ukrajinu a Ukrajince využít? Němci je chtěli dokonce částečně vyhladit a zbytek národa zotročit. A pokrýt ukrajinskou černozem panskými farmami. Inu, Herrenvolk! Banderovcům se se svými plány na Východě samozřejmě nesvěřili.
No a co chtějí Američané a Britové? Dost možná, aby Ukrajinci nakonec poslali na smrt i děti. Generální tajemník NATO, tedy přesněji řečeno vybraný úředník bez kompetencí určený pro tlumočení americké politiky v centrále NATO v Bruselu, Mark Rutte, nedávno apeloval na Ukrajince s tím, že snad ještě nějaké bojeschopné lidi v zemi přece mají. Takže by se tihle lidé měli obléknout do maskáčů, zjistit si, jak se nabíjí samopal a za hodinu poté by se mohli vrhnout nechat se zabít. Tohle by přece mohlo vydržet alespoň do inaugurace nového amerického prezidenta. Denně je z boje vyřazeno (zabito, zraněno) cca dva tisíce příslušníků ozbrojených sil kyjevského režimu. Za měsíc je to tedy cca 60 tisíc obětí zisků vojensko-průmyslového komplexu Západu, kvůli jehož bezednému měšci se tato válka vede především. No, Rutte je sice Holanďan, jenže i Holandsko (Nizozemsko) bylo významnou koloniální mocností. Možná právě toto vysvětluje tu úžasnou bezohlednost. Rembrandta nebo Vincenta van Gogha by něco takového sice nenapadlo, ale Rutte bude asi z jiného těsta.
Když se to vezme kolem a kolem, západní koalici proti Rusku tvoří především bývalé koloniální mocnosti, které všechny přišly o kolonie a staly se v podstatě „obyčejnými“ nevelkými státy, většinou bez surovin, jejichž nezávislost je pečlivě odměřována z Washingtonu, a to s velkorysostí hodnou Harpagona. Nehojí si nakonec na Rusku své komplexy vícero evropských států? Přesněji řečeno jejich „elit“, neboť občané většiny států NATO/EU nemají s těmito svými „elitami“ už skoro vůbec nic společného. Občané-voliči sice jistou míru odpovědnosti za chování svých vlád nesou. Ale od chvíle, kdy Washington začal s otevřeným bezskrupulózním anulováním nehodících se volebních výsledků v Rumunsku, zdá se, že občané budou už brzy zcela bez viny. A bez práv… Tak si to Fukuyama představoval?
Úvodné foto: Pixabay
