Tou měrou, jak se zhoršuje situace ozbrojených sil kyjevského režimu na linii fronty a situace se pro něj stává bezvýchodnou i z jiných než ryze vojenských důvodů, množí se z Kyjeva i z některých západních zdrojů nejrůznější nabídky „příměří“, které by zakonzervovalo aktuální stav na frontě nebo „míru“ založeného na jakémsi výměnném obchodě s Ruskem. Území za vstup Ukrajiny do NATO.
Obě tyto „nabídky“ naprosto vědomě ignorují příčiny, pro které se Moskva konečně po mnoha letech marných pokusů o mírové urovnání nechala přesvědčit Washingtonem a Londýnem, aby problém vlastního bezpečí začala řešit vojenskou cestou. Aby se pokusila zastavit osm let trvající zabíjení obyvatelstva na Donbasu, většinou ruskojazyčného, ozbrojenými silami kyjevského režimu Porošenkova a Zelenského, což se dělo a děje s plnou podporou vládnoucích „elit“ na Západě. A děje se tak zcela bez zřetele na ideologický charakter vládnoucí moci v hlavním městě Ukrajiny.
Příměří jako čas získaný k obnovení sil pro novou fázi války
Nabídka „příměří na stávající linii fronty“ není ničím jiným než pokusem Washingtonu a Londýna zajistit pro kyjevský režim oddech pro doplnění početního stavu armády, během kterého by koalice cca padesáti států, která vede válku proti Rusku – k níž se nepřiznává – Ukrajinu dostatečně vyzbrojila. A též i samotné NATO, zvyklé doposud vést „hrdinné“ války pouze proti hospodářsky a vojensky slabým zemím, by se lépe připravilo na případnou eskalaci konfliktu ve velkou celoevropskou nebo světovou válku. Během „příměří“ by Ukrajina s nejasnými hranicemi mohla vstoupit do NATO. V podstatě se jedná o variantu podvodného západního podpisu (Francie, Německo) pod Minské dohody. I ty měly být pouze získaným časem pro lepší přípravu Ukrajiny pro válku s Ruskem. Nikoliv řešením krize na Ukrajině. Vyřešení krize mírovou dohodou si Západ nepřál. Chtěl válku! Válku s Ruskem, nejenom s Donbasem. Ovšem válku, v níž za něj budou bojovat Ukrajinci.
Moskva pochopitelně nemá nejmenší důvod, pro který by měla dovolit svému nepříteli (tím je pro ni kyjevský režim a vládnoucí struktury na Západě), aby nabral sil pro další, tentokrát již důkladněji naplánovanou a připravenou válku proti ní. Ještě trapnější než nabídka k příměří coby k přípravě na novou válku, se jeví nabídka „výměnného obchodu“ mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Tahle nabídka stojí zcela vědomě na úmyslném nepochopení základní příčiny ruského zásahu do války na Donbase. Washington a Londýn a s nimi i jejich vazalové v NATO/EU pochopitelně znají důvody, pro které Moskva sáhla po zbraních. Vždyť ji k tomu přesvědčovaly všemi možnými způsoby tak dlouho. A Moskva dlouho nechápala, co se po ní chce. Až jednoho dne pochopila a udělala, co Západ potřeboval k rozpoutání velikého křížového tažení proti Rusku.
Západní náhlé probuzení k mravnosti
Západ se poprvé v nejnovějších dějinách postavil za zemi, do které vnikla invazní vojska. Sám se téhož dopustil mnohokrát a velice brutálně. A dokonce úplně bezdůvodně, neboť jej žádný ze strany USA (NATO) napadený stát ani v nejmenším ohledu neohrožoval. Tentokrát však se Západ najednou, zčistajasna probudil do výsostné mravní epochy. Snad nějaká vlaštovka mu vlétla otevřeným oknem do ložnice, snad slavík zapěl milostnou píseň nad jeho ložem. Něco se muselo přihodit. Jakýsi polibek čistoty a mravnosti dosedl na jeho líce. Jako Fénix z popele náhle vstala západní mravnost ještě v noční košili z rozvalin Bělehradu, Bagdadu, Tripolisu i Kábulu, v nichž tak spokojeně oddychovala. A vstává též i nyní z rozvalin a trosek v pásmu Gazy, z hořících budov v Bejrůtu a v Damašku. Úžasné! Naplňuje nás to obdivem! Vysoce mravný Západ, jenž žije bez viny, trestá Rusko. Všude tam západní mravnost spala nejhlubším spánkem, ani víčko se nezachvělo, když umírali pod bombami NATO děti v Bělehradě, když kosovští Albánci ve „Žlutém domě“ vyřezávali z těl mladých a ještě živých Srbů orgány na obchod, když byli nechutně týráni a ponižováni váleční zajatci z Iráku. Když zemřelo více než čtyřicet tisíc Arabů v Palestině, z toho tisíce dětí. Klid! Západní mravnost spala a spí spánkem „spravedlivých“. Probudila se teprve, když se do boje pustilo Rusko.
Rusko kvůli zisku území do války nešlo
Rusko nepotřebovalo ukrajinské území připojit k území ruskému. Rusko potřebovalo mít v Ukrajině pouze mírového bezpečného souseda, který neposkytuje vlastní území, potenciál i obyvatelstvo otevřeným nepřátelům Ruské federace ke všem představitelným druhům nepřátelské činnosti. Rusku stačilo mít na Ukrajině to, co mají USA v Mexiku nebo v Kanadě. Zkrátka bezpečné sousedství. Pokud někomu připadá ruský požadavek jako neoprávněný či dokonce nesmyslný, je to nejspíš jeho problém.
Rusku postačovalo, když se cca osm až deset miliónů Rusů obývajících na Ukrajině historicky definované území Novorossije (včetně Donbasu) nebo žijících i v jiných regionech nestane terčem etnické nenávisti a s ní spojené mohutné diskriminace cílící k jejich exodu ze země. A přesně to se po krvavém puči v roce 2014, ke kterému došlo s podporou Washingtonu (V. Nulandová a jiní), začalo dít a vyvolalo to oprávněnou snahu Donbasu po nezávislosti na nepřátelském neonacistickém režimu v Kyjevě. K míru na Ukrajině stačilo Kyjevu dodržet vlastní ústavu a s ní závazek neutrality, jenž patřil k podmínkám usnadnění zisku nezávislosti po rozpadu SSSR. Ukrajina neměla nejmenší důvod k „boji za nezávislost“, jak zní západní argument užívaný v současné válce, neboť nezávislost Ukrajina měla! Získala ji po rozpadu SSSR v roce 1991! A Rusko svým přáním mít na Ukrajině bezpečné sousedství, Ukrajině její nezávislost nebralo. Ukrajinu řídil Kyjev, nikoliv Moskva. Problém začal, když Ukrajinu prostřednictvím protiústavního krvavého převratu v Kyjevě začal řídit Washington. Když něco ve světě začne řídit Washington, je z toho vždycky velký problém.
Co se tedy na Ukrajině přihodilo, že Ukrajina musí od února 2022 znovu „bojovat o nezávislost“? Jak se stalo, že ji ztratila? Proč se toto stalo? Kdo jí nezávislost vzal? Inu, přihodilo se, že ekonomická a politická transformace Ukrajiny po získání nezávislosti neproběhla v režii odpovědných politiků a ekonomů, ale podle návodu tamních oligarchů, kteří dílem sami velice poškodili její hospodářskou situaci, a dílem se propojili s oligarchy a „ekonomickými poradci“ na Západě. Tak se začala rychle hroutit velká a oprávněná naděje na ukrajinskou prosperitu. Otěží moci se zde navíc nevzdali bývalí komunističtí funkcionáři Ukrajiny. Měli velký apetit na kapitalismus. Podobně jako přišel v Německu k moci Adolf Hitler, tedy ve fázi těžkého hospodářského propadu země, začal se z podobných příčin analogicky k životu prodírat starý ukrajinský nacionalismus, který ihned počal čerpat svoji sílu z negativního vymezování se vůči všemu ruskému. Tedy i vůči Rusům na ukrajinském území a vůči Ruské federaci za hranicemi.
Tento protiruský nacionalismus na Ukrajině dřímal po celé období studené války. Nebyla to hibernace, nebyl u ledu. Velmi mnoho příslušníků nacistických jednotek SS naverbovaných po roce 1941 na některých územích SSSR během Plánu Barbarossa (vedle Ukrajiny to bylo zejména Pobaltí), našlo po válce azyl ve Spojených státech, v Kanadě (loni jednomu z nich aplaudoval ve stoje celý kanadský parlament v Ottawě i s premiérem země, na což by se nemělo nikdy zapomenout) i v jiných zemích všech tří amerických kontinentů. Mnozí z nich bojovali proti SSSR (Rusku) na dálku, ze zámoří, tím, že navazovali nebo obnovovali starší kontakty mimo jiné i na sovětské Ukrajině. Cílem bylo rozložit SSSR, čímž se vždy rozumělo rozložit Rusko. Proto v procesu znovuoživení banderovské tradice na Ukrajině mohly být využity existující a fungující starší vazby, které přispěly k podpoře politického převratu v zemi a ustavení nového režimu, který z banderovské tradice vychází. Na převzetí moci proamerickými politiky se pracovalo s Julií Tymošenkovou, zvláště „tvořivě“ s prezidentem Viktorem Juščenkem, ale především se spoustou ukrajinských „bojarů“, oligarchů.
„Tvořivá“ práce s Viktorem Juščenkem spočívala v tom, že se prezidentské volby v roce 2004, kdy byl Juščenko ve druhém kole poražen svým protikandidátem, Viktorem Janukovičem, zúčastnila „oranžová revoluce“. Tedy mohutný protestující dav. Pod jeho tlakem, tedy pod tlakem ulice, uznal Nejvyšší soud Ukrajiny volby za neplatné, nařídil třetí kolo, ze kterého vyšel Juščenko vítězně, takže proamerické síly v zemi mohly být spokojené. Když jej nakonec v roce 2010 v prezidentském křesle vystřídal jeho protikandidát, Viktor Janukovič, začali ukrajinští oligarchové a nacionalisté opět podněcovat vzpouru, která nakonec vyvrcholila na kyjevském Majdanu v roce 2014, kdy byli oligarchy najati ostřelovači, kteří vyvolali krveprolití, po kterém byl řádně zvolený prezident Janukovič odstaven a s ním i jeho vláda. Janukovič musel uprchnout ze země a moci se chopili ti, kteří Ukrajinu za podpory Washingtonu a Londýna dovedli nejprve k občanské válce na Donbase a potom k současné tragédii, která Ukrajinu de facto už zničila.
Ukrajina od zisku nezávislosti v roce 1991 nebyla řízena z Moskvy! Národnostní nenávist, která si během krveprolití na kyjevském Majdanu a v Oděse v roce 2014 (a také poté) vzala za terč ruskou početnou národnostní „menšinu“, neměla opodstatnění a zdůvodnění v nějaké národnostní porobě Ukrajinců z ruské strany. Nebyl to boj Řeků nebo Srbů proti turecké porobě v 19. století. Neexistoval tedy předpoklad k „národně osvobozeneckému boji:“, jaký by mohl opravňovat nepřátelství Ukrajinců vůči Rusům. Nemělo žádný skutečný aktuální politický důvod. Vycházelo jen ze staré jednosměrné animozity a z urputné snahy části ukrajinské společnosti (nesdílela ji ani zdaleka celá ukrajinská společnost) dosáhnout konečně přestřižení pupeční šňůry vedoucí ke staré a společné ruské identitě.
Jednalo se ryze o produkt aktuální nabídky, jež pocházela z propojení mezi ukrajinskými oligarchy a vládnoucími strukturami ve Washingtonu a v Londýně, které se rozhodly využít ukrajinského nacionalismu proti Ruské federaci. Opět! Stejně jako tak učinil německý císař Vilém II., německý vůdce Adolf Hitler a jako tak činili průběžně během celého novověku Poláci. A na tomto základě začal Washington se suitou svých hlavních spojenců organizovat všechny operace směřující k ohrožování a provokování Ruska. Cíl byl jasný: Dříve či později musí Moskva sáhnout po zbrani a naplnit tak západní „proroctví o ruské hrozbě“. To by v tom byl čert, aby se trpělivost Moskvy jednou marnými pokusy o mírové urovnání nevyčerpala.
Postsovětský prostor jako nástroj tlaku na Rusko
Washington si pro svoji válku proti Rusku vybral postsovětský prostor. Jestliže se Putinovo Rusko odmítlo vydat dobrovolně Západu k využití a trvalo a nadále trvá tvrdošíjně na vlastní cestě nezávislosti, Washington zvolil strategii obklíčení Ruska ze Západu prostřednictvím rozšiřování NATO do postsovětského prostoru a obracením bývalých sovětských satelitů a stejně tak i bývalých sovětských republik na nepřátelský prostor, odkud může být Rusko systematicky ohrožováno a zatlačováno do bezmocné a bezvýchodné defenzívy s cílem jeho podrobení, rozpadu a kolonizace. Průběžně Washington zkoušel, zkouší a i nadále bude nesporně zkoušet „oranžové převraty“ všude v postsovětském prostoru. V Bělorusku se o nějaký takový převrat pokusil několikrát, na Ukrajině také několikrát. Přímo na místě, v terénu, samozřejmě vždy pracují místní páté kolony složené z osob, pro které je zánik suverenity vlastního státu bohatě kompenzován osobními zisky a blyštící se kariérou.
Washington má vždy „čisté ruce“. Řídí, financuje, organizuje a přihlíží pouze zpovzdálí. Tu a tam mu unikne do éteru nějaký telefonát nebo sms, ale toho si na Západě nikdo správně „uvědomělý“ nevšimne. I do Minsku k podvodným jednáním s Ruskem a Donbasem za sebe vyslal Paříž a Berlín. Někdo také za něj spáchal teroristický útok na potrubí Severního proudu I a II. Kdopak to asi byl? I do Kyjeva za sebe Washington vyslal B. Johnsona, aby tento zabránil ukončení války před dostatečným naplněním zbrojních kont a amerických cílů. Achilla údajně za nocí pronásledovaly duše jím zabitých bojovníků od Tróje. B. Johnson ale rozhodně není Achilles, jeho duše statisíců úplně zbytečně mrtvých na Ukrajině jistě nepronásledují. Zřejmě ho ani nenapadne připouštět si nějakou odpovědnost. Rakouský spisovatel, Robert Musil, napsal román Muž bez vlastností (Der Mann ohne Eigenschaften). V současné politice ale působí spíše lidé bez svědomí, Die Leute ohne Gewissen.
V Gruzii se „poštěstilo“ vyprovokovat konflikt s Ruskem teprve jednou. No, co se dá dělat. Momentálně Gruzie s USA příliš nespolupracuje. A Rusko jí naopak nabídlo bezvízový režim. Probíhá velká snaha o obrácení proti Rusku Arménie a Moldavska. Arménský premiér, Pašinjan, sedí na dvou kymácejících se židlích a během schůzek Společenství nezávislých států v Moskvě, sebou nervózně šije a neví, kam s očima. Putin si ho nejspíš škodolibě vychutnává.
Zato moldavská prezidentka, Maia Sanduová, sedí pevně na jediné židli, o níž soudí, že je pevná, neboť je to židle americká. Sanduová své vzdělání dokončila v USA na Harwardově univerzitě. A „politicky korektní prosystémový názor“ na to, jak má být uspořádán svět, aby to s ním šlo od desíti k pěti, si nejspíš dovedla k dokonalosti během svého působení v sídle Světové banky ve Washingtonu. Moldavsko je malá nebohatá politicky rozdělená země plná neklidu, v níž se Sanduová snaží zlikvidovat prorusky orientované politiky v takzvané Gagauzské republice i v Podněstří. Obě území byla dříve součástí Moldavské SSR a jejich obyvatelstvo je převážně proruské, což proamerické prezidentce pochopitelně činí potíže. Zájem Washingtonu a Londýna byl a zůstává také o Kazachstán a o další bývalé republiky SSSR. Kdykoliv se v některé z nich objeví Anthony Blinken, není na programu jednání nic jiného, než pokus snížit ruský vliv a nahradit jej vlivem americkým, což by sice za jistých okolností, jako v Gruzii nebo na Ukrajině, mohlo vést ke krveprolití, ale s tím by se ve Washingtonu nejspíš snadno smířili. Prostě „koalice všech proti Rusku“.
Takový byl, je a navždy bude ideál Washingtonu a Londýna. Je to neměnný ideál. Platí přibližně sto let, třebaže jednou došlo k politováníhodnému omylu a Anglosasové byli okolnostmi přinuceni k několika letům spojenectví s Ruskem (1941 až 1945). Ihned po válce byl omyl ovšem napraven a začala studená válka, tentokrát vedená opět proti oblíbenému nepříteli, jenž jím zůstal do dnešních dnů. Vládnoucí vrstvy v Anglii trpí na Rusko už od Krymské války, vlastně snad od nástupu Petra Velikého na trůn.
Rusko prostě ne a ne se rozpadnout. Nezničila je bolševická revoluce, kterou s touto nadějí někteří bohatí západní podnikatelé ochotně financovali. Marx přece psal o revoluci v průmyslově nejrozvinutější zemi, a tou Rusko jistě nebylo. Mělo se to tam zákonitě rozsypat. Nerozsypalo! Neučinila tak ani ihned následující občanská válka, intervenční akce, nadějná polsko-ruská válka, mnoholetá podpora bělogvardějské emigrace a nespokojenců mezi některými bolševiky přímo v Rusku nebo i v emigraci. Nic! Peníze na rozvrat Ruska a později Sovětského svazu plynuly, a ono pořád nic! Rusko nezničila ani agrese Hitlerova nacistického Německa, jíž se účastnily jednotky bohužel z mnoha zemí Evropy. Jakousi shodou náhod také z těch států, které nyní podporují kyjevský režim hlásící se k odkazu banderovského nacismu. Nepodařilo se, aby Rusko sice nakonec splnilo svůj účel, zničilo nacistické Německo, ale na bojišti aby samo vykrvácelo a padlo. Naopak, celý Sovětský svaz sice ve válce ztratil na 25 miliónů lidí, ale navzdory zničení třetiny průmyslu a vyvraždění tisíců obcí a měst nacisty (podíleli se na tom i příslušníci nacistických komand z některých zemí SSSR), navzdory například i téměř 900 dnů trvající blokádě Leningradu, které se velice aktivně účastnilo i Finsko, se stal jednou ze dvou supervelmocí a velice překážel západnímu kapitálu v koloniálním ovládání velkých prostor planety. Tam kde byl Sovětský svaz, západní kapitál nemohl dostatečně vydělávat. A nyní se nedaří Rusko „demokratizovat“ rozvrácením jeho politického systému, zničit je obrácením postsovětského prostoru proti němu. Neničí je ani více než dvacet tisíc sankcí uvalených na ně i na jednotlivé Rusy, ani urputná snaha znehodnotit ruský sport a ruské umělce jejich vyřazováním z mezinárodních soutěží nebo kulturních událostí, a také i takto zasít rozkol v zemi. Nezdolalo je nakonec ani zmrazení (ukradení) na 300 miliard dolarů a eur jeho devizových rezerv a vkladů konkrétních fyzických osob z Ruska.
Z Ukrajiny je možno Rusko ohrožovat nejefektivněji
Ze všech kandidátů na maximální poškození Ruské federace se pochopitelně jako nejvhodnějším jevila vždy Ukrajina. Také se v dějinách proti Rusku už několikrát „osvědčila“. A vždy platilo, že s Ukrajinou a Běloruskem je Rusko v podstatě kompletní ve smyslu starých historických ruských zemí a souvislostí. Je-li Rusko takto kompletní, je i silnější a sebevědomější. Proto se tradiční nepřátelé Ruska vždy snaží ruský prostor rozdělit (divide et impera) a menší části proměnit v nepřátele části větší. Je to jeden z nejcyničtějších a morálně nejzvrácenějších projektů v novodobých dějinách planety. Je to ale projekt anglosaský, což jeho charakter vystihuje v úplnosti a netřeba se zabývat jeho hlubším rozborem. Navíc jsou Ukrajinci s Rusy etnicky a kulturně téměř (ne-li zcela) identičtí. Válka mezi nimi je v podstatě válkou bratrovražednou, občanskou, dokonale nesmyslnou. (Podobně jako tomu bylo ve válce mezi Chorvaty a Srby znovu v 90. letech 20. století. I zde byl evidentní cizí zájem.) Jak by Rusové ze západních částí impéria bojovali s Rusy z částí východních. V této válce tedy umírají východní Slované. Jako ve válkách chorvatsko-srbských umírali Slované jižní. Tyto ztráty na životech Washington s Londýnem pochopitelně netrápí, proto může válka pokračovat libovolně dlouho. Přinejmenším do doby, než se konta západních oligarchů živících se válkami neprotrhnou pod tíhou dolarů. Je pozoruhodné, že jenom málokoho napadne, že v Evropě po rozpadu bipolárního světa umíralo a umírá nějak mnoho slovanských národů. Cui bono?!
Původně měla Ukrajina padesát miliónů obyvatel a velké území, více než 600 000 kilometrů čtverečních. Byla větší než Francie. Moskva zde soustředila velkou část sovětského průmyslu, ale i vědeckého potenciálu. Jsou zde velké řeky, přehrady, elektrárny, také naleziště rud, uhlí, lithia a dalších surovin. Je zde nejcennější úrodná půda v celé Evropě. Také je zde dokonalý přístup k Černému moři (celé severní pobřeží) a Ukrajině byl dříve darován i ruský Krym, což byl akt absolutní a neskonale neodpovědné důvěry komunistického vedení v Moskvě ve věčnou existenci Sovětského svazu.
Tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSSS, Sergeje Chruščova, nejspíš ani ve snu nenapadlo, že by se SSSR mohl někdy rozpadnout a že by se Ukrajina mohla stát velice silným nástrojem nepřátel Ruska. Přitom měl Sergej Nikitič Chruščov (1894 – 1971) osobní zkušenost s banderovským nacismem na Ukrajině, jenž se stal spojencem Adolfa Hitlera v boji proti Rudé armádě a během války páchal válečné zločiny proti židovskému, polskému, běloruskému, ukrajinskému i ruskému obyvatelstvu. Chruščov se narodil v Kurské gubernii, ve které se v současné době pohybují ozbrojenci kyjevského režimu s nacistickými symboly na uniformách a helmách. Za Velké vlastenecké války Chruščov působil jako prostředník mezi Stalinem a jeho maršály a generály. Účastnil se Stalingradské bitvy, znal dokonale situaci na západních územích SSSR, tedy i na Ukrajině. Věděl u ukrajinském nacionalismu, o banderovcích, o tom, že tyto síly jsou pro nepřátele Ruska tradičně nesmírně užitečné. A pro Rusko nebezpečné. Jeho neodpovědný idealismus, se kterým rozhodl (nebyl přitom pochopitelně sám), že Krym jako klíč k Černému moři a stejně tak klíč k jihozápadním oblastem Ruska, připadne Ukrajině, způsobil současnému Rusku obrovský problém. Kyjevský režim, který vzešel z krvavého převratu v roce 2014, totiž přichystal Krym k převzetí americkým námořnictvem. Měla zde vzniknout americká námořní vojenská základna ovládající velkou část Černého moře a velice snadno ohrožující všechno ruské. Americký Krym jako dýka v zádech Moskvy.
Kus území výměnou za ještě větší stupeň vlastního ohrožení
Ale zpět k výše zmíněné druhé „mírové nabídce“, při které by měla Moskva jaksi přijmout výkupné v podobě části ukrajinského území výměnou za to, že zůstane v plné platnosti hlavní příčina jejího vstupu do války. Tedy Ukrajina jako člen NATO, Ukrajina jako americko-britský nástroj ohrožování Ruska, Ukrajina jako zdroj permanentního nebezpečí pro Rusko, Ukrajina jako oslabení Ruska a základ jeho nejistoty. Rusko by si takto vlastně „vybojovalo“ to, co nepotřebovalo, tedy kus území, přičemž by získalo jistotu, že za nějaký čas dojde k nové válce, v níž ale bude Ukrajina již členem NATO. Takže když bude na základě pokynů z Washingtonu vykonávat nepřátelskou činnost proti Rusku nebo z jejího území tato nějakou formou poplyne, tak Rusko nebude moci sáhnout ke zbraním, neboť takto bude válčit již naprosto transparentně s celou NATO. Doposud hraje NATO s Ruskem na slepou bábu. Celou válku sice NATO naplánovalo, vyprovokovalo, organizuje, financuje, vede, řídí, ale „nebojuje“. V rámci NATO je ukrajinský protiruský nacionalismus vycházející z banderovského nacistického odkazu pro Rusko ještě mnohem nebezpečnější, než dokud Ukrajina v NATO není. Ukrajina v NATO, to je vskutku ostrý nůž na krku Rusku.
Proto na takový „obchod“, kus území výměnou za permanentní hrozbu, v podstatě už téměř s jistotou jaderné války, Moskva nepřistoupí. Nemůže si to dovolit. Leda by se vzdala nezávislosti a své vlastní státní existence i veškerého svého bohatství, což by na Západě vyvolalo bouřlivé oslavy a prohlášení o tom, že se Rusko „konečně vydalo demokratickou cestou“. I kdyby z Ukrajiny zbylo jen torzo, přesto bude i takové torzo pro Washington kusem území k libovolnému užití proti Rusku. I rozdělená Ukrajina zůstane sousedem Ruské federace. A jako taková může hostit rakety dlouhého doletu mířící na Petrohrad nebo na Moskvu. Nebo na jaderné elektrárny a na významná vojenská zařízení. Washington s Londýnem Moskvě nikdy bezpečné sousedství dobrovolně neumožní. Washington sám pro sebe vyžaduje bezpečné sousedství, a běda tomu, kdo by jej ohrožoval! A celý „kolektivní Západ“ má pro Washington pochopení. Bezpečí USA je mu drahé jako nic jiného na světě. Rusko ale na bezpečné sousedství nárok nemá. A i tentokrát je celý „kolektivní Západ“ v akci. Nemá pro ruskou bezpečnostní politiku pochopení! Ani to nejmenší!
+++
Ruský ministr zahraničí, Sergej Lavrov (na rozdíl od většiny zemí EU má Rusko vlastní zahraniční politiku), se v posledních dnech a týdnech opakovaně vyjádřil, že Moskvu přestávají západní představy o „urovnání konfliktu na Ukrajině zajímat“. Že jsou to jenom hrátky a že Rusko svoje podmínky opakovaně sdělilo. Jsou to: neutrální status Ukrajiny bez členství v NATO ani v jiném blokovém vojenském uspořádání. Dále denacifikace a demilitarizace země. Vedle toho uznání reálné situace vyplývající z válečné fronty a odvolání všech sankcí, které byly na Rusko uvaleny. Ačkoliv toto nikde otevřeně nezaznívá, ruský požadavek denacifikace Ukrajiny de facto předpokládá změnu režimu v Kyjevě, neboť tento se plně opírá o banderovskou tradici, která v zemi funguje jako doktrína.
