Ponechme prozatím stranou příčiny, pro které se odstupující „Demokraté“ ve Washingtonu rozhodli ještě během dvou měsíců do nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu stihnout další mohutný stupeň eskalace konfliktu probíhajícího v zájmu jejich zisků a prostřednictvím kyjevského režimu na Ukrajině. Těch důvodů je několik, ale mezi nimi ani jediný, jaký by zasloužil podporu kteréhokoliv Evropana. Bezprostředním důvodem k vyhrocení situace na Ukrajině formou souhlasu Bílého domu s užitím raket dlouhého doletu proti cílům nacházejícím se v hloubi ruských teritorií je pochopitelně snaha lidí obklopujících Joe Bidena zkomplikovat Trumpovi případné úsilí vedoucí k zahájení mírových jednání. Tedy jedná se o další formu směřující k prodloužení války, umírání Ukrajinců a Rusů na frontě i v týlu. A takto jde především o úpornou snahu ještě rozšířit krvavé zisky z cíleně rozpoutané války.
Pokusme se v této souvislosti představit si možný scénář vývoje této nové a zatím možná nejnebezpečnější formy eskalace z dílny washingtonských finančních, zbrojařských a naftařských či plynařských „elit“ nacházejících se zřejmě především v „klubu Demokratů“. Dlouhodobě provokovat největší jadernou mocnost světa, která disponuje obrovskými zdroji, funkční ekonomikou a vědeckým potenciálem, také odhodláním i dostatkem konvenčních zbraní a sil, navíc je vnitřně konsolidovaná a nepodařilo se ji ani zdaleka mezinárodně izolovat, působí jako stoprocentní šílenství. A skutečně by bylo asi nesmírně užitečné washingtonské a londýnské „architekty“ této absurdní a krajně neodpovědné války na Ukrajině podrobit psychiatrickému vyšetření. Výsledky by byly nejspíš šokujícím zjištěním pro občany Západu, v jakých že to rukou nyní spočívá osud Západu a dost možná i lidstva. Kdo vlastně rozhoduje také o jejich životě a smrti, o bytí a nebytí jejich dětí a vnoučat.
Jak je ale možné, že se Washington do takového dobrodružství (se zapojením svých dílem ochotných, dílem bezmocných vazalů) pustil? Vysvětlení spočívá jednak ve skutečně již zuřivé snaze zabránit zániku amerického unipolárního systému, jaký americkým elitám umožňuje dosahovat enormní zisky na úkor nejenom soupeřících mocností, ale dokonce i na rukou a na nohou svázané západní poloviny Evropy, která se stala vazalem Spojených států. Další příčinou je převládající neznalost Ruska, jeho dějin, charakteristiky, ale i jeho současné pozice ve světě. A konečně třetím vysvětlením je sázka Washingtonu na to, že Rusové jsou vlastně nesrovnatelně odpovědnějším národem než Američané, neboť zatímco Washington sáhl k použití atomových zbraní, aniž byl sám bezprostředně ohrožen, dokonce bez vojenského smyslu, tak Washington předpokládá, že Moskva bude použití jaderných zbraní v sebeobraně oddalovat tak dlouho, až se bude na Západě zdát, že jí nejsou jaderné zbraně k ničemu. Prostě, že v případě odpovědného státu odstrašující jaderná doktrína nefunguje, protože Rusové k tak brutálnímu nástroji, jaký použili dvakrát Američané, nikdy nesáhnou. „Civilizovaná“ Amerika tedy sází na „necivilizované“ Rusko, když u něj předpokládá daleko vyšší míru soudnosti, odpovědnosti, kultury a civilizovanosti, než jakou disponuje ona sama. Ta tolik po světě obdivovaná Amerika!
Sázka na to, že se Moskva na provokace bojí reagovat adekvátně
Jenomže, realita je poněkud jiná. Hlupáci se mohou radovat z toho, že Rusko nereagovalo adekvátně například na útoky na Krymský most. Že Rusko dostatečně nepotrestalo skutečné organizátory hromadného vraždění v moskevské koncertní hale. Islámský stát to rozhodně nebyl, stopy vedou úplně jinam a Moskva ví dobře, kam. Moskva také neodpověděla na teroristický útok na její a evropské tři větve plynovodů Severní proud I a II. Na krádeže (pardon zmrazení) devizových rezerv, z nichž mnohé patřily soukromým osobám, nikoliv státu, Moskva také nezareagovala zabavením nemovitostí a jiných majetků západních států a firem, který se nacházejí na ruském území. Má ho na svém území jistě za více než 300 miliard dolarů. Rusko dokonce ani neodpovídá sankcemi na sankce, které jsou na něj uvalovány státy, které mají samy na hlavě tuny másla za své chování ve světě, minulém i současném. Skutečně se mohou velcí nepřátelé Ruské federace (většinou nemají k nepřátelství žádný důvod, tedy kromě sledování médií veřejné služby) těšit na to, že Moskva si prostě nechá líbit úplně všechno, na nic nereaguje dostatečně tvrdě. Jen slibuje tvrdou odvetu, ale – jak se říká lidově – „skutek utek“.
Proč Moskva tedy nereaguje a soustřeďuje se plně na jinou frontu, na které je poměrně dost úspěšná? Usiluje o rozvíjení kontaktů s mnoha významnými státy a ekonomikami, o maximální autonomii z hlediska vlastních potřeb státu a národů Ruské federace. Pomáhá chudým zemím s dodávkami obilí. A doma řeší ekonomiku, posiluje vnitřní strukturu v zemi, buduje nové obchodní trasy na severu nebo v severojižním směru. Posiluje zlaté rezervy, připravuje náhradu za extrémně nespravedlivý, vlastně úplně absurdní a nebezpečný americký unipolární systém, jaká spočívá v mnohopolárním uspořádání. Posiluje obchodování v národních měnách, což oslabuje vliv amerického dolaru. A zkrátka na této bojové linii, zdá se, docela i nad svými nepřáteli, které (jak sama soudí) nemá mezi občany Západu, ale výhradně jen mezi západními „elitami“, vítězí.
Ano, na západní provokace přicházející k Rusku nejčastěji a nejvíce prostřednictvím kyjevského režimu neodpovídá Moskva vůbec, nebo jen velice opatrně. Moskva pochopitelně ví dobře, že Washington vládne největšími světovými informačními agenturami a sítí největších médií hlavního proudu, která dokážou činit s fakty skutečné divy. Není pro ně nejmenší problém učinit ze dne noc, ze světla tmu, z vody písek (víno nikoliv), a tak podobně. Tato média dokonce dokážou přesvědčit voliče, aby volili sobě a svým zemím k obrovské škodě. Zato k potěše Washingtonu.
Aby tma západního mediálního mainstreamu zůstávala neproniknutelná
Na mediální frontě musí Ruská federace zákonitě prohrávat. Také i proto, že vazalské státy podporují blokování přístupu k ruským informačním zdrojům. Tak, aby tma západního mediálního mainstreamu zůstala neproniknutelnou. Takže Kreml ví velice dobře, že cokoliv učiní on, bude okamžitě zkresleno a předáno občanům v té pro Rusko nejodpudivější formě. A Kreml často ani nemusí nic vykonat, a západní mainstream si sám „domyslí“, co by si přál Rusku „přišít“. Rusku samozřejmě záleží na tom, aby se jeho nepřátelé na Západě nemohli opřít o pokud možno absolutní fanaticky nenávistný souhlas svých občanů. Kdyby dostali možnost naservírovat lidu něco, co by mohlo na něj zapůsobit jako důkaz o geneticky vrozené ruské bestialitě, měly by tyto na Západě vládnoucí struktury u občanů v podstatě vyhráno.
Tohle je ale zatím jen tichým přáním nepřátel Ruska. Prozatím občany západních států taková pohroma jejich kognitivních schopností nepostihla. Naopak se zdá, že světlo faktů přece jenom začíná pronikat hustou tmou režimní, mainstreamové a reklamní ideologicko-propagandistické manipulace. Že západní „narativ“ vymyšlený k nelítostnému boji s fakty a argumenty nedokáže tato fakta zakrýt zcela a nadlouho. Světlo nakonec vždy pronikne tmou!
Pokud jde o fakt ohrožování Ruska, ruská propaganda nelže
Moskva tedy nereaguje na přímé provokace, čímž budí dojem, že se bojí sáhnout k tvrdším opatřením. Pravda ale je, že v případě Ruské federace nejde v této válce o vládnoucí moc v Moskvě, ale skutečně o uchování několik dlouhých staletí trvající existence Ruska jako evropské a později světové mocnosti. Dokonce jde o – a zde ruská propaganda nepřehání ani v nejmenším – o udržení celistvosti území, o udržení kontroly nad obrovskými zdroji, které se na území Ruské federace nacházejí. Jde o nezávislou existenci Ruska a Rusů, o zabránění nejméně sto let trvající hrozbě kolonizace země, jejího rozparcelování a nekoloniálního vykradení. A nadto se ukazuje, že ruská nezávislost chrání zemi a její občany před pronikáním západních „novinek“, jaké ničí západní kulturu i myšlení doslova na každém kroku. Tradičně málo evropské Rusko se tak paradoxně může stát jednou z posledních bašt původní evropské kultury. Během letošních zpolitizovaných (tedy znehodnocených) olympijských her v Paříži, zvláště při zahajovacím a závěrečném ceremoniálu, jsme mohli zahlédnout asi už skutečné dno, kam až se dokáže propadnout stará dobrá a vysoce kulturní Evropa.
Naprostá většina Rusů si tyto souvislosti uvědomuje. Mnoho Rusů si pamatuje Jelcinovu a Čubajsovu éru, kdy bylo Rusko Západem paralelně milováno a vykrádáno. Byla to skutečná smuta, jakou většina Rusů nechce prožít znovu. Jistě tisíce, desítky tisíc, možná i stovky tisíc Rusů jsou ochotny svoji zemi Západu nabídnout výměnou za chválu a pocit, že i oni jsou tedy jaksi Západ, a že se na ně dostanou drobty z velké západní hostiny servírované na padlém ruském těle. Tohle je ovšem smutný jev, jaký postihuje možná všechny národy. Ne všichni lidé jsou prostě rodilí vlastenci.
Nereagovat na eskalaci ovšem znamená dodat nepříteli chuť k nové provokaci
Když Moskva nereaguje, může Washington produkovat nové a nové eskalace, překračovat stále další a další červené čáry. Svým jednáním doslova a do písmene už donutil Moskvu chopit se po osmi letech bezmocného přihlížení a marných pokusů o vyjednání míru zbraní a řešit bezpečí ruskojazyčných obyvatel Donbasu a své vlastní ohrožení ze strany stále se přibližujících vojenských struktur NATO. Tuhle příčinnou souvislost nevidí jen fanatik nebo kolaborant s Washingtonem, nebo člověk úplně postrádající elementární informace, a takto vděčně naslouchající a důvěřující mediálnímu mainstreamu. Jeho „narativ“ je mimořádně triviální: „Rusko je agresor, my ve válce nejsme, ale musíme podporovat Ukrajinu v jejím boji za územní celistvost.“ Tento „narativ“ vypouští soubor úplně všech příčin, které Rusko vedly ke vstupu do války pučem nastoleného kyjevského režimu proti Donbasu. Vypouští v podstatě 99,99 procenta nezbytných informací. Proto západní politici, až na převzácné výjimky, mluví tak neskutečně hloupě, až se to nedá poslouchat. A také se tak hloupě tváří. Dokonce nad rámec toho, jak vypadají. Musí tak mluvit a tvářit se, neboť nemají argumenty, ale jedno jediné scestné a deformované vysvětlení, klišé, jaké kompletně odporuje skutečnosti. Všechna fakta mluví proti nim a skoro všechna proti kyjevskému režimu. Musí proto donekonečna opakovat, že světlo je tma, noc je den, Slunce je Měsíc a idiot je génius. Ale to jen na okraj…
Jenomže, Moskva si souvislost mezi provokacemi a eskalací konfliktu na straně jedné a absencí adekvátní reakce na straně své uvědomuje velmi dobře. Nereagovat znamená doslova pobízet druhou stranu k další eskalaci. Co tedy má být spouštěčem opravdu tvrdé ruské reakce? Snad útok na jadernou elektrárnu? Zásah skladiště jaderných hlavic? Útok na Kreml nebo na nějaké vojenské letiště? Co? Washington eskaluje, protože chce prodlužovat válku, která vojensko-průmyslovému komplexu vydělává ohromné peníze. Kyjevský režim chce eskalaci, aby se udržel u moci, při penězích a při životě. Slávu nezíská, neudrží, neboť dějiny budou jednou pracovat s fakty a tak s ním zúčtují po zásluze. Těmto lidem je ale prozatím úplně jedno, že Ukrajina je de facto nefunkční vylidněný a do budoucna už provždy závislý stát, jehož úpadek bude po válce rychle a nezvratně pokračovat, pokud se obnovy Ukrajiny neujme Rusko.
Rusko, ať to v souvislosti s válkou vypadá jakkoliv neuvěřitelně, je totiž skoro asi jedinou zemí na světě, která má o Ukrajinu zájem kvůli tomu, že to je Ukrajina. Jistě, že převažuje zájem praktický, bezpečnostní a mocenský, ale nechybí ani kus sentimentu, jaký tyhle imperiální ambice přece jenom staví do méně nepříznivého světla. Vojenský zásah Ruska nevyplynul z předsudečné nenávisti, natož z nenávisti etnické. Vyplynul jednoduše proto, že Washington Rusku jinou možnost, jak se zabezpečit před úplným obklíčením ze strany NATO, která se chystala usadit se nepřátelsky dokonce na „starých ruských územích“ a americká flotila na Krymu a v Oděse, jednoduše nedal. Nedopřál ani Donbasu dosáhnout autonomie v rámci Ukrajiny a Rusům na Ukrajině nedal šanci zbavit se nepřátelství kyjevského režimu a dopadů extrémního nacionalismu. Byl to Londýn, kdo – nepochybně se souhlasem Washingtonu – zabránil ukončení války a dosažení přijatelných podmínek míru. A nyní je to opět Washington, kdo se snaží sabotovat naději na diplomatické řešení konfliktu. Vše, absolutně vše, odporuje západnímu „narativu“. A po občanech zemí EU se chce, aby tohle podpořili!
Aby Washington pochopil, jaký to „chutný pokrm“ uvařil Moskvě na Ukrajině, mohl by si představit například Mexičany zaplavený jihozápad a západ Spojených států, které do poloviny 19. století byly státoprávně součástí Mexika, jak jednoho dne vyhlásí nezávislost a zahájí pak i jednání s Ruskem nebo s Čínou o vstupu do jejich vojenské aliance. Byl by to docela zajímavý model. A není úplně nerealistický vzhledem k tomu, že se už milióny Mexičanů masivní nelegální migrací na území Spojených států tak trochu vlastně vracejí domů. A propos, Spojené státy si rozšiřovaly své území dílem koupěmi, například nemalého území Lousiany od Napoleona Bonaparta, nebo Aljašky od ruského cara. Nebo válkami se Španěly a Mexičany. Ale Washington chtěl víc. Chtěl Floridu a chtěl i Kubu. Floridu dostal, Kubu nikoliv. Má na ní jen svoji středověkou mučírnu na Guantánamu. Ovšem vyspělý svět Americe její mučírny toleruje. Abú Ghrajb také… Asi jí toleruje úplně všechno. Výsledky vidíme právě nyní.
Západ, především Washington a Londýn, zajímá Ukrajina jen jako území, prostor, jako zdroj surovin a půdy a jako nástroj využitelný několika způsoby proti Rusku. Ukrajinci, jejich životy a osudy Washington a Londýn nezajímají ani v nejmenším. Většina Američanů donedávna neměla ani tušení, kde Ukrajina leží. Jestliže Ukrajina splní, co od ní Washington očekával, nebo prostě, a to spíše „doslouží“, nikdo na Západě nebude mít chuť Ukrajině pomáhat. Peníze tečou od bývalých koloniálních mocností a z USA jen, když je naděje, že se jejich proud otočí a v mnohem širším řečišti potečou zisky zpátky na Západ. Západ ve válce proti Rusku nepomáhal Ukrajině, ale sám sobě. Investoval do své vlastní války proti Rusku a proti Rusům. Ne do ukrajinské války za nezávislost. Dokud si Ukrajiny nevšiml Washington, Ukrajina nezávislost měla! Velmi mnozí Ukrajinci si těchto „detailů“ snad již povšimli. Na Ukrajině bude Západ jistě ochoten investovat, ale jedině sám pro sebe. Pro Ukrajinu a Ukrajince ani dolar. Naopak, platit bude Ukrajina, platit bude tím, co má v zemi a co vyroste na její úrodné půdě. Bude platit, vždyť jí Západ zajistil dluhy na celá desetiletí dopředu.
A jelikož si Moskva uvědomuje riziko plynoucí z nereagování na novou formu eskalace, tak k reakci sáhne. Ruský prezident, Vladimír Putin, se na toto téma vyjádřil docela jasně. A v úterý také podepsal novelizaci jaderné doktríny Ruské federace. Obsahuje možnost použít jaderné zbraně i proti nejaderným zemím, které ale vedou válku proti Rusku s podporou některé jaderné mocnosti. Rakety s dlouhou drahou letu není Ukrajina sama schopna vysílat na ruské území. Celou dráhu letu vypočítají, určí, zaměří s využitím sputniků NATO jedině operátoři armád NATO. Takový útok bude Moskva považovat za přímý vstup NATO do války s Ruskou federací. NATO bylo ve válce s Ruskou federací pochopitelně dávno předtím, než Washington zorganizoval protiústavní krvavý puč v Kyjevě, v roce 2014. Převzetí moci ukrajinskými oligarchy a sympatizanty s válečnými zločinci banderovského nacismu v Kyjevě a jejich následovníky bylo pro Washington a Londýn prostředkem k použití Ukrajiny pro budoucí konflikt s Ruskem. Nebyl to vůbec nový nápad. Ukrajinský extrémní nacionalismus byl už předtím využit a zneužit nejméně třikrát. Válka Západu proti Rusku trvá od roku 1918. Přestávky v této válce jsou jen iluzí nebo krátkodobou vynucenou změnou orientace části Západu (viz léta 1941 až 1945).
Jak mohou Rusové reagovat na útoky řízení přímo NATO?
Jak mohou Rusové tedy reagovat na americkou eskalaci střelbou raket hluboko do ruského území, jaké mohou provádět jen vojáci NATO? Rusko i zde bude jednat opatrně. Jednak nechce dát svým nepřátelům ve Washingtonu možnost spustit masivní křik o tom, že to je Rusko, kdo bezdůvodně útočí na mírumilovné zcela nevinné NATO. Byl by opět použit „narativ“, jaký ignoruje příčiny a příčinnou souvislost. Reakci považuje za akci, odvetu za nevyprovokovaný útok a podobně. Hlavně si ale Moskva uvědomuje, že odpověď na americký útok vyvolá nový americký útok, který bude ještě silnější než ten předchozí. Takto bude Rusko muset odpovědět znovu a pochopitelně útočníka trumfnout. Takto se otevře cesta k jaderné válce. Na rozdíl od Washingtonu se Moskva chce jaderné válce vyhnout. Washingtonu by nevadila pod podmínkou, že se atomové bomby vyhnou americkému území.
Jestliže Rusko oddaluje tuto formu konfrontace, je to jen projev soudnosti, rozvahy a odpovědnosti. Možná se pokusí nereagovat „adekvátně“ do nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu. Ten se potom může Putinovi odvděčit tím, že „Amerika prostě ukrajinskou kartu složí“. Nebude s ní hrát jinak, než po oboustranně výhodné dohodě s Ruskem. V této fázi to ale není hra. Hra vyžaduje, aby hráči byli stejně soudní a odpovědní. Zde ale Rusko vede stále ještě konflikt se stranou, jaká je připravená dovést eskalaci skutečně až na samotnou hranu. A dokonce hrozí, že Washington by nezaváhal ani před možností, že dojde k velké válce na evropském území, při níž mohou být použity jaderné zbraně. Takto by se již Trump nemohl pokusit o nic. The game is up! Dvě světové války se amerického území nedotkly vůbec a na obou z nich Washington ohromně vydělal. Na této eskalaci s Ruskem vydělává Washington opět a mohutně. Evropa ztrácí a ztrácí svojí vlastní vinnou, neboť voliči ve většině zemí EU zkrátka neměli při posledních volbách právě šťastnou ruku. Nezvolili své politiky, ale vyslali do vlád spolupracovníky Washingtonu. A nadto si nechali zformovat dokonce nevolený celounijní řídící orgán, Evropskou komisi, která „spolupráci“ s Washingtonem řídí hezky centrálně.
Co lze tedy očekávat? Nejspíš se bude Moskva snažit americké útoky připisované Ukrajině bagatelizovat a připouštět možnost, že byly použity rakety, jaké mohou ozbrojené síly kyjevského režimu snad odpálit samy. S velkou mírou pravděpodobnosti zasadí Moskva Kyjevu sérii mimořádně tvrdých raketových úderů. A na prahu zimy dokončí likvidaci energetické soustavy této země. Bude asi reagovat proporcionálně. Skutečně mohutná reakce by přišla z ruské strany pouze v případě, že by Rusko bylo ze strany NATO zasaženo opravdu citelně. Je to tedy „the game of chance“, hazardní hra. A to velice nebezpečná hazardní hra. Kéž by si Američané i Evropané dali už provždy dobrý pozor na to, jaké osoby vysílají do řídících funkcí. Chybný volební výsledek může způsobit skutečnou tragédii státu a národa i celé planety. V americkém unipolárním systému se stal svět skutečně nebezpečným místem pro život.
Američané vedou své nevyprovokované agrese vždy a zásadně na území států a proti národům, se kterými je vůbec nic nesvazuje, nespojuje. Jedině vidina zisků a uplatnění vlivu a moci. Necítí nejmenší odpovědnost vůči těmto zemím a národům. Agrese začíná záminkou, kterou po světě rozšíří média hlavního proudu řízená z USA jako něco ohromného. A probíhá mimořádně bezohledným způsobem. Ovšem za souhlasu, často dokonce i za účasti vazalů! Když agrese skončí, tak američtí vojáci odtáhnou a země se může ponořit na celá desetiletí do hlubin noci. Rusové Ukrajinu vnímají jako část starých ruských zemí, kolébku Kyjevské Rusi, zemi propojenou tisíci vazbami s Ruskem a Běloruskem. Není to prostě cizí země. A rozbíjet zemi, která je tak blízká a zabíjet lidi, které Rusové vnímají jako své nejbližší příbuzné, představuje další rozměr zvrhlosti washingtonské politiky. Tamní „elity“ si byly dobře vědomy toho, že ženou dvě větve jednoho historického národa proti sobě, že se tímto konfliktem mají vazby mezi oběma blízkými národy rozrušit nebo dokonce zničit. Lze se obávat, že tohle bylo rovněž jedním z cílů celého protiruského tažení. Mezi Ukrajinci a Rusy jsou rodinné vazby, vazby obchodní a podnikatelské, kulturní, prostě mnohovrstevné a staleté. Obě části starých území ruského impéria prostě nebyly nikdy od sebe skutečně dlouhodoběji odděleny. Washington se nyní snaží ze všech sil tam, na Východě Evropy, zničit vše, co drží tamní národy dohromady. Toto je skutečným učebnicovým příkladem strategie „divide et impera“. Slovanský východ má být prostě rozdělen a takto se má stát podstatně slabším. A kdo je slabý, dá se snáze ovládnout. Celá tato taktika je prostě obrovská špinavost. Washingtonské „elity“ ve skutečnosti Ukrajince a Rusy od sebe nerozeznávají. Mrtvé tam počítají dohromady a bez nejmenšího pocitu lítosti. Rusové jsou si toho vědomi. A Ukrajinci možná už také.
Vlastně, většina lidí na světě si poprvé uvědomila, že Rusové a Ukrajinci nejsou jeden a týž národ teprve ve chvíli, kdy si Washington najal ukrajinský extrémní nacionalismus a kyjevský pučem zrozený režim pro své záměry vůči Ruské federaci. Svým způsobem je možno považovat za „mistrovský kus“ úspěch médií hlavního proudu, která dokonce dokázala během několika dní naučit obyvatele Západu, že Ukrajinci jsou dobří a Rusové zlí. A že to tak bylo odjakživa. Ukrajinci mírumilovní vyspělí demokraté ve stylu Západu, vlastně Západ sám, zatímco Rusové krvaví brutální necivilizovaní barbaři z asijských stepí. A při sledování mediálního mainstreamu se občan v tomto nesmyslu denně utvrzuje. A v nesmyslech dalších! A na některých školách se v tom utvrzují i žáci a studenti. A potom se doma přou s dědečky a babičkami, kteří si přece jenom ještě něco ze života pamatují. Dokonce i ze školy!
Rusové se nejspíš budou snažit maximálně oddálit přímý střet s NATO
Rusové se nejspíš budou snažit oddálit co nejvíce okamžik přímého střetu s NATO. (Skrytý střet běží od rozhodnutí rozšiřovat NATO na Východ.) Obyvatel Ruské federace je 150 miliónů plus několik miliónů obyvatel na připojených územích Donbasu a Novorosije. Naproti tomu přibližně padesát států americké „koalice“, které bojují proti Rusku (zatím „neoficiálně“, bez vyhlášení války) má cca jednu miliardu obyvatel. Jen matematicky se tedy jedná o značnou přesilu. Této přesile může Ruská federace sice čelit konvenčními zbraněmi, například hypersonickými raketami Kinžal nebo balistickými střelami Iskander, ale i mnoha dalšími moderními a vysoce efektivními druhy, ale konvenční válka bude pro Rusko nesmírně vyčerpávající. Může zemi dostat skutečně do kritické situace, jejíž připuštění si Rusko nemůže dovolit. Porážka Ruska ve válce by znamenala konec Ruska. Zatímco porážka NATO v této válce představuje pouze zánik americké planetární diktatury a naději na její nahrazení podstatně spravedlivějším mnohopolárním systémem. Jak je vidět, Washington riskuje jedině v případě, že dojde k velké jaderné válce, která se nevyhne americkému území. Washingtonská hra je nejenom vysoce riskantní, ale i zdá se, že Caligula nebo Nero by v řadách současných amerických „Demokratů“ asi patřili k nejrozumnějším a nejodpovědnějším politikům. A pak se říká, že vývoj kráčí směrem od méně civilizovaného k více civilizovanému. Nevěřme tomu.
Zdá se, že pokud skutečně dojde k otevřeně k válce mezi NATO a Ruskou federací – výstřelem ze startovní pistole bude první zásah ruského území raketou vypálenou přímo vojáky NATO (možná se tak již stalo) – bude Rusko muset sáhnout k jaderným zbraním. Zcela jistě ne hned, ale na základě předvídatelného vývoje další eskalace konfliktu. Přesila lidí, vojáků, zbraní na straně NATO je evidentní a pro Rusko nevýhodná. Proto bude muset Ruská federace v případě, že dojde k dalším a dalším vlnám eskalace ze strany Washingtonu, k jaderné odpovědi sáhnout. V nejbližší době se ale bude hrát o čas a západní státy, zejména USA, Francie a Velká Británie, budou maximálně mlžit svá prohlášení a tajit své kroky. Nesmyslný „narativ“ ale zůstane v platnosti. Politici Západu se ho naučili jako básničku nazpaměť. Za dva měsíce se ovšem Armagedon dá stihnout docela hladce. Jenomže, i washingtonské „elity“ se konec konců bojí o život a o své majetky. Jaderná válka by mohla být nepříjemným překvapením i pro její samotné „architekty“ a režiséry. Nemuseli by si uhlídat všechno. Mohli by přijít k újmě.
Velice obtížně se tedy odhaduje, co se všechno může stát. Existuje jen jedna jediná jistota, a tou je, že ve Washingtonu zdravý rozum a odpovědnost nevládnou. Zcela jistě ne do 20. ledna příštího roku, kdy Demokraté, což je strana beze stopy demokracie, opustí Bílý dům a Donald Trump snad dostane možnost zabránit nejhoršímu. Pokud ale už nebude pozdě.
