Pokračujeme v článku o chování vládnoucí moci v situaci, kdy se moc nachází buďto ve stavu svého upevňování, nebo v situaci, ve které se z nějakého důvodu cítí být ohrožena. V obou případech vládnoucí režim sahá po hledání a nalézání nějakého vnitřního nepřítele a v zájmu mobilizace mas k boji s ním šíří strach. Samozřejmě velmi často si vládnoucí režim „vypomáhá“ tím, že hledá a nachází také nepřítele „před branami“. Ale toto téma je na jiný článek. Pojďme tedy k dalším příkladům, kdy se hon na vnitřního nepřítele stal řešením pro vládnoucí moc, která se z nějakých důvodů cítila být ohrožena. Zde jenom telegraficky.
Cítí-li se vládnoucí moc ohrožena, začíná řádit
Ve 30. letech 20. století propukly v Sovětském svazu takzvané stalinské procesy. Byly manipulované a mnohé z nich se opíraly o fingovaná obvinění. Stalin vědě o tom, že nepřátelé SSSR a bolševického systému na Západě aktivně podporují vnitřní rozpad země, a o toto vědomí reálné hrozby opřel Stalin svoji čistku mezi bývalými revolucionáři. Nebezpečí bylo sice reálné, nicméně v mnoha případech se procesy zvrhly ve vyřizování osobních účtů a v čiré násilí.
S malým předstihem před moskevskými procesy v SSSR (v roce 1934) proběhla v Německu takzvaná „noc dlouhých nožů“, ve které se Adolf Hitler zbavil vůdců jednotek SA, které získávaly pro něj nepříjemně velký vliv. Akce se označila za záchranu proti údajnému puči ze strany velitele SA, Ernsta Röhma, bývalého blízkého Hitlerova spolupracovníka, údajně dokonce jediného nacistického pohlavára, který Hitlerovi tykal. Připomíná to vzájemné posílání bývalých kolegů, kamarádů a spolubojovníků pod gilotinu za jakobínské revoluce. V roce 1934 byl sice Hitler už u moci, byl kancléřem Německa, ale cítil, že nedrží vládu nad Německem doposud pevně v rukou. Bál se, a tak rozpoutal teror, aby se obav zbavil. Kdysi se bál také Napoleon Bonaparte, když nařídil popravu z exilu uneseného vévody z Enghienu (le duc d´Enghien), který mohl být, v případě, že si to Napoleon nepohlídá, povolán royalisty na francouzský trůn.
Občané by měli vždy velice zpozornět, když právě vládnoucí struktury začnou bít na poplach a ukazují na nějakého „vnitřního nepřítele“. Ale i když ukazují na nepřítele, který stojí údajně před branami jako Hanibal (ante portas) a už-už chtějí dobýt Evropu. Pozor na označování údajného nepřítele. Často se za tím skrývá snaha nevidět nepřítele skutečného. Dost často se stává, že právě „Zloděj křičí: chyťte zloděje!“
Krátce po válce, v roce 1946, když Winston Churchill oznámil začátek studené války proti Rusku (SSSR), postihla Spojené státy recidiva čarodějek ze Salemu. To senátor Joseph McCarthy spustil hon na čarodějnice, tentokrát se zaměřením na případné sympatizanty se Sovětským svazem, ruským bolševismem, s Rudou armádou a podobně. Hon trval do roku 1956, takže se časově shodoval s podobným jevem, ke kterému došlo v Československu začátkem 50. let, kdy proběhly politické procesy s doktorkou Horákovou, Slánským a dalšími obviněnými, odsouzenými a popravenými osobami. Atmosféra těchto procesů nebezpečně připomíná současnou atmosféru v českých zemí, kdy se opět probouzí a úmyslně šíří nenávist k vybrané skupině osob. Nenávist, jaká může snadno sklouznout k témuž, co si Československo odbylo začátkem 50. let. Symptomy existují!
Americký „mccarthismus“ vedl k popravám manželů Rosenbergových na elektrickém křesle. Na tři sta osob se ocitlo na proskripčních listinách jako za Sully. Více než jedenáct tisíc úředníků na všech úrovních přišlo o práci, 145 osob bylo souzeno za údajnou komunistickou činnost a americká FBI vyšetřovala 2,3 miliónů federálních úředníků a o více než třinácti miliónech zaměstnanců v různých oborech si vedla záznamy. Desítky osob zvolily emigraci, mnoho cizinců bylo deportováno. Desítky lidí přišly o život. Jejich případy byly vedeny jako sebevraždy, přičemž okolnosti smrti zůstaly nejasné, podobně jako nebyla uspokojivě objasněna „sebevražda“ Jana Masaryka za bývalého režimu v Československu.
Východ nebo Západ, ať takzvaná bolševická totalita nebo americká demokracie, všude v určité době a za určitých okolností proběhly hony na čarodějnice motivované pocitem ohrožení vládnoucí mocenské struktury.
Co tak moc zneklidňuje vládnoucí moc na Západě nyní?
Tento malý exkurz k symptomům, příčinám a okolnostem periodicky se vracejících „bojů s vnitřním nepřítelem“, tedy honům na čarodějnice, zbývá zmínit současnou situaci na Západě, která vede k omezování svobody slova a projevu a k opětovnému označování jednotlivců i celých skupin obyvatelstva za „vnitřní nepřátele“, třebaže je tento termín ještě momentálně nahrazován pojmy méně expresívními. Výjimky, například nevybíravý arogantní slovník „koordinátora strategické komunikace“ v ČR, Otakara Foltýna, považujme prozatím za výjimečně „otevřený“.
Nejprve definujme, kdo vlastně vládne Západu či takzvanému „kolektivnímu Západu“, jaký šéf zahraniční politiky EU, Josep Borell, považuje za „zahradu obklopenou džunglí“ tvořenou většinou světa. Jsou to oligarchicko-plutokratické struktury tvořené největšími finančními skupinami, zbrojařskými a olejářskými magnáty, magnáty dalších oborů. Patří sem majitelé největších světových médií, někteří vlivní vědci, spisovatelé, ekonomové i umělci, ale také nejvyšší představitelé především americké armády a někteří další velice bohatí a mocní lidé i s celými rodinami, klany a sítěmi vztahů. Oni se tyčí nad demokracií, demokratickými instituty a mechanismy asi jako Mount Everest nad krtčí hromádkou. Omotali svými sítěmi všechny nadnárodní a mezinárodní instituce, které díky tomu ztratily svoji dřívější prestiž a působí vyloženě směšně a uboze. Vládnou západnímu světu pomocí tajných služeb a jejich informačních sítí, dat a kanálů, amerického dolaru, amerických sankcí, nátlaku, vyhrožování a s účastí sobě oddaných politiků, médií hlavního proudu a stovek tisíc dobrovolných „spolupracovníků“. A vládnou také prostřednictvím amerických vojenských základen. A je toho ještě mnoho, co lze říci k charakteristice oligarchicko-plutokratické imperialisticko-koloniální moci vydávané za demokratickou.
Takto ustavená moc dovoluje úplně všechno, hlavně její uplatňování je v podstatě zmechanizováno. Lidé sami se účastní procesu, který je ovládá. Jsou jeho zajatci i spolutvůrci, vězni dozorci. Funguje to pohodlně a skoro samo od sebe. Důležité je, aby se této moci nikdo na světě nevzepřel. Když se to stane, začne moc korodovat. A právě toto se ve světovém měřítku děje. Západní moc má silného protihráče v nejméně dvou světových mocnostech. První je mocnost energetická a vojenská, Ruská federace. Druhá mocnost klade odpor díky velice silné a stále se rychle rozvíjející hospodářské síle. Tou mocností je Čína. Obě mocnosti nabízejí světu komunikaci namísto diktatury. Proto vládcům Západu (občané to nejsou ani v nejmenším ohledu) začíná úspěšně vzdorovat celý „globální Jih“, který v minulosti trpěl koloniální nadvládou, jakou vystřídala nadvláda nekoloniální, drtivá moc dolaru, kladení podmínek, usměrňování a sankcí. Tyto země se rozhodují uniknout zbytkům kolonialismu a jeho skrytého následovníka. Chtějí se osvobodit a přestávají například obchodovat v dolarech, což, jak to už oznámil Donald Trump, může vést k pádu Ameriky jako světové supervelmoci.
Když padnou Spojené státy jako supervelmoc, která jediná diktuje celému světu svoje podmínky, a to ryze v sobeckém zištném zájmu, pak se s ní zhroutí i všichni ti, kteří spojili svoji existenci, kariéru a zisky s americkou planetární diktaturou. Jejich malá evropská panství se sesypou jako domečky z karet. Proto všichni (a všechny) Macronové, Scholzové, Borellové, Von der Leyenové, Baerbockové, Fialové, Dudové a další desítky, stovky, možná tisíce západoevropských osob umístěných ve vysokých pozicích (neříkejme jim politici, ale raději převodové páky amerických zájmů) už nějaký čas připomínají mraveniště ve chvíli, kdy se blíží pořádná bouřka, zemětřesení, záplava nebo nedaleko hoří les. To je pak na chodbách mraveniště ale pořádný shon. Běhá se sem a tam, zachraňuje se, co se dá. A jak to tak vypadá, bude brzy třeba stavět nové mraveniště daleko odtud.
„Ein Gespenst geht um in Europa – das Gespenst des Kommunismus,“ stojí na prvním řádku Komunistického manifestu vydaného roku 1848 Marxem a Engelsem. Komunismus, to byla tehdy, v polovině 19. století, také svého druhu blížící se pohroma kapitalismu vykořisťujícího dělnickou třídu. „Gespenst“, ono strašidlo obcházející Evropou, strašilo kapitalisty, kteří nemajíce nikde kolem sebe alternativu, tak se právy dělnictva nezabývali ani v nejmenším. Dlouhá pracovní doba, žádné pracovní pomůcky, žádná nemocniční pokladna, žádný důchod. Když dělník „dosloužil“, tak jeho osud kapitalistu už nezajímal. Citrón byl vymačkán, čajíček dopit, prázdná kůra může do koše. V jistém smyslu byl tento kapitalismus asociálnější než otrokářská společnost, v níž si otrokář otroka koupil, zaplatil za něj nějaký obnos, často ne malý, a tudíž pro něj otrok představoval majetek, jaký nebylo nutné ihned „odepsat“. Dokonce ani gladiátoři neumírali v arénách tak snadno a rychle, jak soudili mnozí spisovatelé historických románů. Byli drahý materiál. Ani poddaný ve feudalismu nebyl pro svého feudála úplně bezcenné zboží. Teprve dělník měl hodnotu jen, dokud pracoval. A když už pracovat nemohl, bylo velice snadné ho nahradit. Na ulici čekaly davy žadatelů o práci. Tak se to říkalo, a byla to bohužel i pravda.
Také současný pokročilý neokolonialismem zabarvený imperialismu údajně neoliberálního demokratického střihu nacházející se ve správě oligarchů a plutokratů by byl velice rád, kdyby vůči němu neexistovala alternativa. Tedy případná úniková cesta jinam. Ale ta se právě začíná rýsovat. Symptomy tohoto nového „nákresu“ vězí právě v ústupu americké planetární diktatury a v postupném přesouvání světových ekonomických i jiných center do Asie. Je zde BRICS+, která se stále rozšiřuje. Dokonce se do tohoto uskupení, ve kterém není zákonem vůle (přesněji zvůle) jedné velmoci, hlásí i členský stát NATO, Turecko. Je zde Šanghajská organizace spolupráce, i ona se obejde bez diktátora. Svět bez diktátora vyhlíží mnohem rozumněji, než svět s diktátorem, který se nota bene chová stále více diktátorsky a jeho pokrytectví je k smíchu i k pláči zároveň. Navíc se diktátor nechává navenek reprezentovat velice podivnými prezidenty, premiéry, ministry, předsedy parlamentních komor i kandidáty na všechny tyto role.
A propos, ruská média označují demokratickou kandidátku na prezidenta USA, Kamalu Harrisovou, jako „chocholušku“, což má dvojí význam. „Chochol“ je ruská přezdívka pro Ukrajince, takže „chocholuška“ je vlastně zdrobnělinka ve smyslu „Malá Ukrajinka“, „Ukrajinečka“. Ale slovo připomíná také ruský výraz pro „smíška“, respektive „chechtalku“. Slovo „chóchot“ totiž znamená „chechot“, „řehot“. A ruský prezident, Vladimír Putin, Kamale Harrisové vyslovil podporu, když nejspíš žertem využil jejího pověstného smíchu „od ucha k uchu“ a označil jej za příznak optimismu, se kterým by dotyčná osoba mohla vstoupit do Bílého domu. A takto osvěžit jeho ponurou atmosféru. A tedy řešit věci pohodovým způsobem. Smích Kamaly Harrisové je dost možná jedinou její kompetencí, která jí byla dána a kterou má pod kontrolou. Inu, každý pracuje s tím, co má. Ruský prezident pochopitelně ví velice dobře, jak funguje americký „deep state“ a jakou roli v něm hrají prezidenti, kteří nemají schopnosti vytvořit si nějakou vlastní autonomní politickou linii. Tato choroba demokracie, v podstatě smrtelná choroba, přeplula Oceán a dorazila do Evropy už před několika desetiletími. Bohužel se neplavila (opačným směrem) na Titaniku, takže ji tady máme a ona nám hezky rozleptává „vládu lidu“, což má za následek, že naprostá většina evropských „politiků“ je schopna vyvolat pouze trojí typ emocí: Smích, pláč nebo nevolnost u žaludku.
A tak jelikož přesun centra hospodářského úspěchu, a tím budoucnost planety se posouvá od Západu, od USA a západní Evropy, do Asie, a Rusko s touto změnou přinejmenším drží krok, ne-li patří k hlavním hybatelům změny, pak je docela logické, že začíná velký hon na „vnitřní nepřátele“. Opět hon na čarodějnice. Na všechny ty, kteří změny ve světě vnímají, chápou nebo aspoň tuší a kteří o nich mluví, a dokonce je považují za správné. Konkrétní podoba pěstované a šlechtěné nenávisti se promítá v konkrétních bodech této postupné změny. Washington s Londýnem se pokusily hodit do procesu změny vidle mimo jiné povzbuzováním ukrajinského nacionalismu proti Rusku a organizací protiústavního puče v Kyjevě, a to s cílem odvést pozornost od širšího procesu a oddálit ústup své moci. Také s cílem velice oslabit Evropu a zničit hrozbu eurasijské spolupráce.
Proto lidé, kteří na toto upozorní, jsou pro systém, jenž si přeje zůstat u moci za každou cenu, nebezpeční. Jelikož režim nemůže vysvětlit své jednání pravdivou interpretací (žádný režim toho není schopen), tedy bezohlednou sobeckou a maximálně nedemokratickou snahou o udržení moci a zisků, musí si najít náhradní nepravdivé a ušlechtilé vysvětlení. A tím je nyní osvědčená „ochrana demokracie“, západních hodnot, svobody a prosperity, a hlavně ochrana před Ruskem. A tak je na světě „boj s dezinformacemi“ a nový hon na čarodějnice, nový mccarthismus. A když se děje něco takového, „Foltýnů“ a „foltýnovitých“ není nikdy dost. Nastává proces „foltynizace“ veřejného informačního prostoru, tedy cenzura (koordinace strategické komunikace) s očekávanými následky udavačství, hrozeb, postihů. První vlaštovky“ už létají po krajích západních docela dlouho. Tato pandemie zachvátila přinejmenším několik států západní poloviny evropského kontinentu.
„Dračí zuby“ a sebeobranná hysterie na litevsko-ruské hranici
Produkce strachu z „vnitřního i vnějšího nepřítele“ je rovněž nádherně výdělečná záležitost. Peníze nesmrdí, ani když jsou zmáčeny krví. Podívejme se pro změnu do Pobaltí. Tam Litva vyzdobila svůj kousíček hranice s Ruskou federací „dračími zuby“, které ji mají údajně chránit před propagandou zaručeným ruským vpádem. Je to z mnoha ohledů docela komické řešení. Především Litvě žádný ruský vpád nehrozil. Zcela jistě ne do doby, než vstoupila do NATO. Ale ani potom Rusko zábor maličké Litvy neplánovalo. Přálo si s Evropou obchodovat a vydělávat na tom obchodování peníze. Nic víc. Jediným případem, kdy by se mohla Litva skutečně dostat do vojenského konfliktu s Ruskem, by byl takový případ, kdy by došlo k otevřené válce mezi NATO (třeba jen východním křídlem) a Ruskou federací. Kdyby ze stávající války, údajně vedené mezi Ruskem a Ukrajinou, spadl fíkový list. Tedy, kdyby se rozhodli ve Washingtonu a v Londýně, že už si přestanou hrát před světem na schovávanou a odkryjí karty.
A potom by podobným způsobem, jakým vládnoucí struktury obou států zařídily vyprovokování Ruska osm let trvajícím zabíjením ruskojazyčných obyvatel Donbasu kyjevskými ozbrojenci, že by zajistily i nějakou novou provokaci, při které by to bylo zase to zřejmě geneticky agresívní Rusko, kdo samozřejmě zcela „bezdůvodně“ zahájí válku s mírumilovnou americkou Aliancí. (Třeba se nabídne příklad přepadení německé vysílačky v Gliwicích Němci z jednotek SS převlečenými v polských uniformách, jež se stal casus belli německého vpádu do Polska 1. září 1939? Inscenace této provokace proběhla pouhý den před nacistickým vpádem.) Pokud by ke konfliktu došlo z území Pobaltí, pak by Litvě skutečně hrozil vojenský střet s Ruskou federací. Na přesný termín ruského útoku by se měl ale Vilnius zeptat ve Washingtonu. Tam to budou vědět přesně na minutu.
Další tragikomickou stránkou teatrálního litevského zabezpečování obrany před nehrozícím nebezpečím je fakt, že „dračí zuby“ a za nimi protitankové železné zátarasy brání pohybu pozemních vojsk jaksi oběma směry. Tedy budou překážet i NATO při možném vpádu na ruské území. Pokud si tak budou přát ve Washingtonu. Moskva vždy jen reaguje na kroky Washingtonu. Sleduje, čeká, reaguje. Nic víc. Při pohledu z druhé strany se vlastně Litva sama uzamkla za „dračími zuby“ a protitankovými zátarasy. Kdo buduje železné opony, berlínské zdi a drátěné ploty, ten se vlastně sám za nimi uzavírá. A vězní. Hloupé? Proamerické!
Třetí pozoruhodnou okolností v této litevské přípravě na válku s Ruskem je skutečnost, že Litva má jen 2,8 miliónu obyvatel. Teprve spolu s Lotyšskem a Estonskem vydá počet obyvatel Pobaltí na jeden Petrohrad. Demografie Pobaltí je vůbec zajímavá věc, neboť po zisku nezávislostí obyvatelstva v Pobaltí nepřibylo, naopak výrazně ubylo. A ještě ke všemu, žije v Pobaltí poměrně vysoké procento obyvatel ruské národnosti. Ti asi nebudou chtít bojovat proti Rusku. Nebo snad ano? Rusové nemají v Pobaltí plná občanská práva, takže co je má motivovat k obraně před svými krajany? Budou na Litvě provádět mobilizaci ukrajinskou metodou? Kyjev se v Pobaltí poučil, jak diskriminovat ruskou menšinu. Pobaltí se v budoucnu může u Kyjeva poučit, jak hnát do války i ty osoby, které umírat za americké miliardáře nechtějí.
Ale tím se zajímavost litevské „preventivní sebeobrany“ před hrozbou, která nehrozila a ještě stále nehrozí (začne hrozit, až bude chtít Washington) nevyčerpává. Na litevském území budují svoji vojenskou základnu Němci. Má tam být umístěno cca 3 000 vojáků Bundeswehru. Zde už komedie přechází ve frašku. Německo, které je samo obsazeno Spojenými státy, takže si samo dobrovolně ničí vlastní ekonomiku, vojensky obsazuje stát v Pobaltí. Samozřejmě se jedná o přátelské obsazení. Jak jinak mezi přáteli, že? A propos, oblast Baltického moře, východního Baltu, Němce vždy velmi přitahovala. Němečtí křižáci právě zde vedli války s ruskými knížaty. Tak se do Pobaltí vracejí dějiny zadními vrátky? Evropě se vůbec vracejí dějiny. Bohužel, především jejich nejhorší úseky. A historická paměť je na nule.
Produkce „vnitřního i vnějšího nepřítele“ je především ohromný byznys
Hlavním důvodem této litevské tragikomické obranné hysterie je, že budování obranných valů ryze proti pozemním vojskům Ruské federace (na letectvo a na rakety nemají „dračí zuby“ nejmenší vliv) vyžaduje peníze. V této fázi se jedná přibližně o 600 miliónů dolarů. Ale další investice jistě přijdou. Bezpečí není zadarmo. A nejdražší je vůbec zabezpečování se proti neexistujícím hrozbám. Ruskou hrozbu je třeba nejdříve pečlivě připravit a velmi důmyslně vyrobit. Vyprovokovat! A to chce peníze. Moře peněz, oceány dolarů a eur. Občané Litvy by jistě uměli s těmi penězi naložit lépe, jenže litevská média hlavního proudu pracují pro vojenský byznys úplně stejně jako je tomu ve většině států NATO/EU. Takže mnozí Litevci si už skutečně myslí, že ruská hrozba existuje. A hlavně si asi myslí, že by existovala i bez litevského vstupu do NATO a bez litevského napojení na americké zájmy.
Lidský život je skutečně příliš krátký na to, aby se uchovávala historická paměť. A tak se omyly dějin stále opakují. Poučení zřejmě lidstvu nehrozí nikdy.
Vojenské obranné skoro operetní hemžení na litevsko-ruské hranici má ale ještě jeden velice významný cíl pro Washington, Londýn, a tím pro celé NATO. Dračí zuby a zátarasy na hranici s Ruskem vytvářejí dojem, že válka je na spadnutí a že se Rusko opravdu chystá vtrhnout do maličké a skoro liduprázdné Litvy. V tom spočívá efekt vynaložených investic. Na východním křídle NATO se rusofobní hysterie pěstuje velmi aktivně. Je proto zajímavé, že středoevropské a východoevropské státy nevěnují nejmenší pozornost civilní obraně. Občané nemají tušení, kde se v jejich okolí nacházejí protiletadlové (nebo dokonce protiatomové) kryty. Co by měli dělat, když vypukne válka a ruský Hanibal, Putin, se vynoří z „okolní džungle“ a stane před branami „rajské zahrady“ Západu (J. Borell)? V některých zemích NATO/EU se mluví mobilizacích.
Bojeschopným vojákem ovládajícím složitá technologická zařízení se ale člověk nestane za měsíc. A podaří-li se Washingtonu a Londýnu eskalovat konflikt s Ruskem do podoby jaderné války na evropském území, pak se její délka bude počítat spíš na hodiny, než na dny, týdny a měsíce. Občané by jistě měli věnovat pozornost následkům Spojenými státy svržených jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki, aby dokázali včas zabránit svým politikům v jejich extrémně hazardním jednání.
Je zvuk sirén pouhá zkouška sirén, jaká se děje každý měsíc, nebo sirény alarmují už naostro? Ale k čemu vlastně alarmují? Mají lidé zděšeně pobíhat sem a tam, brát obchody útokem a snažit se zásobit se na válku? Na jak dlouhou válku? Dvě hodiny nebo deset let? Nikdo nic neví, nikdo se o tyto věci nestará. Jen se produkuje hysterie, producírují se „experti“, původním povoláním hlupáci a šílenci, navyšují se rozpočty na obranu, které nejsou ničím jiným než povinnou platbou z daní občanů na konta úplně cizích ukrutně bohatých a nenasytných obchodníků se zbraněmi a jejich výrobců.
Je to všechno jenom hra? Špinavá hra s lidmi a s bezpečím Evropy? Kvůli čemu se tohle svinstvo na repertoáru hraje? A proč mají občané Evropy podporovat zisky několika desítek tisíc cizích většinou zaoceánských multimiliardářů, jejichž je válka byznys? Proč mají kvůli těmhle krvavým penězům umírat lidé? Občané by si měli vždy položit otázku cui bono, v čí je tohle prospěch? Kdo si přeje, aby se dělo to, co se děje? Skoro nikdy tím, kdo si to přeje, není ten, na koho ukazují média hlavního proudu, a kterého označují ve funkcích bohužel usazené osoby. Velká spousta z nich.
No a konečně ještě jedna drobná zajímavost týkající se oněch „dračích zubů“. Úplně na okraj. Litva má málo obyvatel, a tedy má také malou armádu. Tři tisíce Němců její početnost zvýší pranepatrně. Stará řecká mytologie zná také jeden příběh s dračími zuby. To řecký hrdina Kadmos, syn sidónského krále Agénóra, uposlechl příkazu bohyně Athény, aby vytrhal drakovi jeho zuby a rozesel je po poli. Z těch zubů vzešli válečníci, kteří byli ovšem tak zuřivými válečníky, že se pustili ihned sami do sebe. Na tom poli totiž nebylo vnějšího nepřítele. Nakonec ze všech dračích válečníků jich zůstalo jen pět. Příběh o Kadmovi a dračích zubech zaznamenal mimo jiných také římský básník Publius Ovidius Naso, a najdeme jej v jeho Proměnách.
Pokud Vilnius počítal s tím, že na litevsko-ruské hranici se z dračích zubů postaví zbrusu nová armáda, jaká Rusko rozdrtí, pak si Vilnius příběh o Kadmovi nedočetl do konce. A propos, v těchto dnech se na adresu Ruska dokonale komickým způsobem vyjádřil i estonský ministr obrany, jistý Hanno Pevkur. Ten dospěl k názoru, že Rusko dokáže porazit i malá země, jakou je například Estonsko. Připomněl událost, kdy se Estonsko zúčastnilo jako pranepatrná složka (dva tisíce mužů, z nichž mnozí byli beze zbraně) rozsáhlé zahraniční intervence prohlubující občanskou válku v Rusku. Tedy bojových událostí let 1918 až 1920, kdy se Estonsko stalo na krátkou dobu samostatným státem, uznaným západními mocnostmi.
Hanno Pevkur pochopitelně nepřipomněl, že území Estonska patřilo k územním ústupkům vyplývajícím pro Rusko z podpisu Brestlitevského míru s Německem, k čemuž došlo 3. března 1918. Že takto se ruská armáda ze ztracených území stáhnula. Sice se po porážce Německa Rusko pokusilo získat zpět alespoň některá ztracená území, ale probíhala na jeho obrovském území občanská válka a bolševici čelili mohutné zahraniční intervenci. Vedli také válku s Polskem. Prioritní byla pro Rusy úplně jiná bojiště, než velice komplikované oblasti Estonska, Livonska, bývalého Kuronského vévodství, Litvy, Latgale a podobně. Tam se celá staletí – a platilo to alespoň z části i po první světové válce – srážely zájmy polsko-litevského státu, německých křižáckých řádů, Švédska, Finska, ruských knížat a carů se všemi místními vládci. Navíc, o Pobaltí se zajímali také Britové a apetit neopouštěl ani ve válce poražené Němce. Za těchto okolností samozřejmě vyhlíží krátkodobé estonské „vítězství“ nad Ruskem úplně jinak, méně slavně. A můžeme ještě připojit, že se bolševická Rudá armáda na postupu do Estonska sama zastavila a že na estonské straně bojovali dobrovolníci z Finska a války se zúčastnila, v rámci intervenční kampaně proti Rusku, také britská námořní flotila.
Současné Estonsko má 1,3 miliónu obyvatel a k tomu počtu přiměřeně maličkou armádu. Je vidět, že estonský ministr rovněž sází sto procent na pomoc NATO, kdyby k něčemu došlo. Je ale otázkou, proč se tolik evropských politiků angažuje tak nemoudrými výroky vůči Rusku? Jestliže maličké Estonsko by mělo mít, podle tohoto estonského ministra, potenciál k vojenské porážce Ruské federace, tak jak je možné, že jej nemá mnohem větší Ukrajina? A nemá ho ani NATO, které vede naprosto nezakrytou absolutní válku proti Rusku? Evropané by si ušetřili ohromně moc ostud, kdyby si do rozhodujících funkcí volili rozumné osoby.
Dějiny ústředních mocností současné NATO jsou dějinami opouštění spojenců
Vilnius, který se tak oslnivě a nápadně chystá na válku s Ruskem, by si měl nejspíš také pročíst zakládací smlouvu NATO, Washingtonskou smlouvu. Tam se nedočte nic o skutečně závazně platné povinnosti pomoci členskému státu v případě, že se tento ocitne v ohrožení. NATO „pomáhá“ jen tam, kam ho vede americko-britský zájem. Proto NATO „pomohlo“ (k tragédii) Ukrajině, která není členem NATO, ale tato „pomoc“ je plně v zájmu sto let trvající americko-britské války proti Rusku. Navíc, NATO je podle svých stanov povinno (!) řešit spory mírovou cestou, což neudělalo ani v jediném případě. Naproti tomu se samo dopustilo agresí. Jednalo tedy zcela v rozporu se svými stanovami i s mezinárodním právem. To samo o sobě by mělo být dostatečným varováním.
Pokud Washington usoudí, že bude pro něho výhodnější (a levnější či dokonce ziskovější) hodit Vilnius přes palubu (i kohokoliv jiného), tak to udělá bez mrknutí oka. Opustil spojence“ v Afghánistánu a Britové s Francouzi opustili „spojence“ v Československu. Dějiny ústředních mocností současné NATO jsou dějinami opouštění spojenců. A tak by měl Vilnius nejspíš zahájit vlastní politickou orientaci. Stejně jako by se tak měly zachovat úplně všechny státy na východním křídle NATO, a vlastně v celé evropské části NATO (asi mimo V. Británii). Pokud tak učiní, žádná válka v Evropě aktuálně ani výhledově nehrozí. Veliká evropská akce z února 2022 nazvaná „odstřižení“ obsahovala správnou myšlenku. Ano, Evropa se měla odstřihnout. Ne ale od levných ruských zdrojů a surovin, ne od velice výhodné eurasijské spolupráce. Měla se odstřihnout od bezmocného a hluboce ponižujícího vazalství vůči vládnoucím strukturám ve Washingtonu. A vydat se vlastní cestou evropské nezávislosti. To neudělala. Jednala přesně opačným způsobem a svoji bezmocnou pozici učinila ještě bezmocnější a ještě ostudnější.
Je ale třeba o to více „bojovat s dezinformacemi“ a podporovat „foltynizaci“ veřejného informačního prostoru a všechny ochotné Koniáše, aby lidem náhodou tato jednoduchá a až příliš srozumitelná matematika neuvízla v paměti.
Konec
Snímka: www.wikimedia.commons
„Foltýnové“ a Kladivo na čarodějnice | 1. část
Jedna odpoveď
Vďaka.