Všechno tady už bylo. A nejenom jedenkrát, ale často nesčíslněkrát. Zejména jevy velmi nebezpečné se opakují stále, jako by k žádnému společenskému vývoji vůbec nedocházelo. Z nějakých důvodů si masy obyvatelstva nevšímají symptomů blížícího se zvratu. A přitom ty symptomy jsou zřetelné, skoro by se dalo říci, že jsou nepřehlédnutelné. Co může za periodicitu negativních procesů v lidských společnostech? Asi krátkost lidského života a nepřenosnost zkušenosti. Zkušenost nejenom, že je nepřenosná, naráží na další bariéry. Mezi nimi na nezájem či neochotu zkoumat minulost a nacházet v ní ponaučení.
Vzhledem k tomu, že v lidských společnostech existuje fundament, jaký nepodléhá změně a je nezávislý na technologickém či obecně kulturním vývoji, hrozí trvale základní konflikt mezi úzkou vládnoucí vrstvou a masou naprosté většiny ovládaných lidí. Problém vězí v tom, že kdo se dostane k moci a získá všechny prostředky pro její prosazování, ten se moci, jaká mu přináší profit a uspokojení, nehodlá nikdy vzdát. Ve snaze udržet si moc je ochoten sáhnout ke všem prostředkům bez ohledu na to, jaké bude mít jeho boj o udržení vlády krvavé i jinak ničivé následky. Boj nejprve o prosazení moci a potom o její udržení je soubojem „bez rukavic“. Každá rána je dovolená včetně ran podpásových. Nezáležím na právu, spravedlnosti, pravdě, na zákonech, na ohledech, na obyčejné slušnosti a morálce. Přestává platit úplně vše a vládnoucí vrstva použije každého prostředku.
Tohle je, bohužel, úplně nejzákladnější vzorec uspořádání společností platný od chvíle, kdy došlo k první hierarchizaci osob a vrstev. Od demokracie se očekávalo, že se jí podaří tento vzorec narušit. Nějakým způsobem výrazně změkčit, omezit moc mocných, podrobit také je nějakým pravidlům, zbavit je beztrestnosti a naopak jim vnutit odpovědnost. Jenomže, časem se ukázalo, že také demokracie narazila na hranice svých vlastních možností, a základní vzorec nadvlády nepatrné početní menšiny nad absolutní většinou se vrátil do hry. Ona mocná menšina, oligarchicko-plutokratická imperialisticko-koloniální vrstva osob na demokratickém Západě objevila, uvedla do chodu a udržuje v akci rozsáhlou síť prostředků, s jejichž pomocí se postavila vysoko nad demokratické struktury a mechanismy a učinila z nich v podstatě pouze nástroje prosazování svých zájmů. Takto se národy ocitly znovu tam, kde byly po větší díl historie, jako ovládané většiny s omezenými občanskými právy a svobodami a téměř bez práv politických.
V této „cílové“ situaci Západ prozatím ještě není, ale vládnoucí struktury jej tam ženou obrovskou rychlostí. Jednou ze zbraní, kterou používají, neboť je velice účinná a osvědčená po celé dějiny lidstva, je šíření strachu za aktivního vyhledávání „vnitřního nepřítele“, pro kterého se označení mění podle momentální nabídky dané celkovým vývojem společnosti.
Existují dva základní momenty, ve kterých vládnoucí struktura sáhne ke hledání (a samozřejmě nalézání) nějakého „vnitřního nepřítele“, ať už pro něj najde jakékoliv jméno i charakteristiku. Jméno a charakteristika jsou podružné. Podstatné je, aby existoval někdo (či něco), kolem kterého (kolem čeho) je možno rozšířit pocit ohrožení celé společnosti, tedy i poddaných (včetně občanů) a se souhlasem ovládaných proti němu zahájit tažení s cílem jej zneškodnit.
Prvním z těchto momentů je situace, kdy se nová moc teprve ujímá vlády a potřebuje svoje pozice posilovat. Tehdy se nutně potřebuje zbavit především konkurence, ale také osob a skupin lidí, které jí vidí do karet a jsou schopné se se svým poznatkem podělit s ostatními lidmi. Čím je situace kolem převzetí moci dramatičtější, tím snáze se může teror uplatnit. Může fungovat i docela otevřeně, aniž by bylo nutné jej skrývat za nějaká ušlechtilá hesla, například jako jsou „ochrana nějakých hodnot“, „obrana demokracie“ a podobně.
Druhým momentem, který je pro nás v tomto textu zajímavější, je situace, kdy se vládnoucí struktura cítí být ohrožená nějakým vývojem v širším společenském prostoru, případně vývojem mezinárodní situace nebo se sama dostane do krizového momentu a začne ve vodě zuřivě šlapat nohama jako někdo, kdo se topí, ve snaze objevit pod nohama pevnou půdu jezerního dna, aby se o ni mohla zase opřít a nabrat sílu. Vládnoucí moc se v takové situaci může cítit ohrožena pouhými několika symptomy, jaké si často ani nedokáže spojit v konkrétní hrozbu, nicméně cítí se zneklidněná. A takto se začne bránit. Ke své obraně potřebuje akci, jaká upoutá pozornost veřejnosti, zastraší většinu lidí, a takto je odvede pryč od případné účasti na hrozící změně.
Sullovy proskripce na sklonku římské republiky
Uveďme si nyní jako ilustraci alespoň několik málo příkladů pro obě situace, ve kterých vládnoucí moc potřebuje objevit svého nepřítele, často „vnitřního nepřítele“, a zahájit s ním boj, který může přerůst v teror. K prvnímu druhu patří ohrožení v čase, kdy si nová moc teprve upevňuje svoje pozice. Ze starších případů můžeme uvést například uchopení moci římského patricije, kvestora a praetora, Lucia Cornelia Sully (138 – 78 př. n. l.). Jako politik působící na samém sklonku římské republiky zastupoval zájmy takzvaných „optimátů“[1]. Toto označení by se dalo docela dobře uplatnit i jako termín pro vládnoucí kruhy na současném Západě. Pojem „optimáti“ je sice latinskou variantou řeckého „aristoi“, ale v našem povědomí se nespojuje s pojmem aristokracie, takže je stylisticky v podstatě neutrální. Optimáti byli ti „nejlepší“ ve státě, ale za římské republiky se optimáti drželi konzervativních hodnot, což se o současných plutokratech na Západě skutečně říci nedá.
Sulla usiloval o koncentraci moci ve svých rukou a jeho protivníkem byl Marius, se kterým Sulla dříve bojoval proti Iugurthovi. Do konfliktu s Mariem se Sulla dostal, když mu bylo svěřeno vedení války proti Mithradatovi VI. Sulla využil toho, že dostal k dispozici armádu (podobně se zachovali i Caesar nebo Napoleon Bonaparte) a začal likvidovat své protivníky. Marius uprchl do Afriky a Sulla postupně odstraňoval jeho přívržence. Těmto čistkám padlo za oběť 40 senátorů a cca 1 600 přívrženců jezdeckého stavu (equites), což byla druhá nejvlivnější vrstva v Římě, po senátorech. Sulla v podstatě jezdecký stav eliminoval, takže jej mohl zrušit i formálně.
Se Sullovým jménem se pojí pojem, jaký vstoupil do historie s velmi neblahými konotacemi. Je to pojem „proskripce“. V pozdějších dějinách se proskripce uplatnily v nejrůznějších podobách. Jejich základem bylo vznést obvinění proti libovolnému občanu formou zápisu do proskripční listiny (dnes se používají různé „seznamy nežádoucích osob“, na které se potom vrhají sankce). Aby byli občané motivováni k udávání svých bližních, po likvidaci proskribované osoby se udavači dostalo odměny z majetku zavražděného. Tento Sullův nápad byl hojně využíván zejména během takzvaných čarodějnických procesů. I ty byly nejčastěji provázeny udavačstvím majícím zištné cíle.
Teror, který Sulla zavedl, tohoto politika dovedl k úspěchu. V roce 82 př. n. l. byl Sullovi přiznán status neomezeného vládce s honosným označením „dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae“, tedy volně přeloženo „diktátor pro sepisování zákonů a pro uspořádání státu“. Jak je vidět, tyran nemusí být vždy označen jako tyran, ale je možné pro něj objevit dokonce vznešeně znějící jméno. Pozdější dějiny dosáhly v tomto oboru skutečných úspěchů. Tak například v současné České republice nazýváme cenzora a malého koniáška[2] „koordinátorem strategické komunikace“. Ale to je jen kamének z obrovité mozaiky současných západních komických titulů.
Sullovi byla diktátorská moc určena na neurčito, čímž se stal v podstatě prvním vojenským diktátorem římských dějin. Zajímavé je, a vlastně hodně netradiční, že se Sulla později sám vzdal svého úřadu a odešel do ústraní, ve kterém napsal svůj životopis, ze kterého ale skoro nic nezbylo. O jeho životě víme díky Plútarchovi a z několika zlomků u jiných spisovatelů starověku. Podobně jako je tomu u mnoha tyranů minulosti, nemůžeme jeho osobu soudit jednostranně negativně, neboť vedle proskripcí a teroru s nimi spojeného uvedl Sulla do života celou řadu pozitivních zákonů a reforem.
Zabývali jsme se tímto příběhem z dob antického Říma tak podrobně proto, že poměrně přesně ilustruje proces získávání moci a jejího upevňování hned na počátku uzurpace a za použití metod, které se v dějinách periodicky opakují. Sulla bojuje se svými odpůrci, které ovšem kvalifikuje na hrozbu pro římskou republiku (ne jako hrozbu pro sebe a pro své vlastní uchopení moci). Definuje je jako vnitřní nepřátele a s využitím svých stoupenců a armády své konkurenty likviduje. Nastolí vojenskou diktaturu, která jeho sice nepřežije, ale poskytne příklad pro triumvirát Caesar – Crassus – Pompeius, ze kterého vzejde jako vítěz Gaius Iulius Caesar, jenž se též prohlásí (nechá se prohlásit Senátem) doživotním diktátorem, a takto položí základy k římskému principátu, kterým republika skončí svoji existenci.
Hledání a nalézání „vnitřního nepřítele“
Jiným příkladem pro boj s „vnitřním nepřítelem“ hned na počátku uchopení moci jsou velké evropské revoluce. Především revoluce „jakobínská“ z konce 18. století a po ní revoluce „bolševická“ v Rusku v roce 1917.
Mnohem zajímavější než tyto boje o moc, jaké jsou nutně provázeny vyřizováním účtů mezi jednotlivci i skupinami obyvatelstva za pomoci nejrůznějších proskripčních listin nebo i bez nich, jsou ale ty případy rozsévání strachu z nějakých „nepřátel žijících mezi námi“ nebo z objevení se nějakého velkého Zla, kterému tito lidé slouží, a to v situaci, kdy moc sice existuje a drží otěže vlády, ale z nějakého důvodu začne pociťovat strach.
Moc vládne, má na své straně všechny nástroje, které jí pomáhají vládnout, ale přesto se začíná bát. Něco je ve vzduchu, co ji ohrožuje. Nebo si ona mocná struktura alespoň myslí, že ji něco právě ohrožuje. Ohrožen se cítí být také pomocný aparát moci, který stojí a padá s mocí svých mocných, a tudíž je v jeho zájmu tuto moc bránit. Podívejme se na vybrané dva příklady z historie a na jeden ze současného Západu, který je, bohužel, velice aktuální. Nejprve tedy dějiny, na jejichž příkladech si můžeme proces ilustrovat v úplnosti, neboť byl již završen. Známe jeho výsledek. U současného hledání a nacházení vnitřního nepřítele na Západě výsledek ještě neznáme.
Naprosto dokonalou, v podstatě úplnou ukázkou znejistění vládnoucích vrstev a následného rozpoutání teroru je situace s takzvanými čarodějnickými procesy. Jelikož nikdo takový jako čarodějnice nebo čarodějové prokazatelně neexistovali a neexistují, byly všechny tyto procesy justičními zločiny a vraždami nevinných obětí. V tomto ohledu by měly lidstvu posloužit jako absolutně největší výstražné memento! Bohužel, nestalo se tak a hony na „čarodějnice“ pokračovaly a trvají na různých místech světa do dnešních dnů. To, že něco neexistuje, vůbec neznamená, že to nemůže být označeno za hrozbu. Vládnoucí moc je vynalézavá ve svých výkladech. Zvláště, když se bojí.
Otcové „čarodějnických procesů“
Jaký byl původ a smysl čarodějnických procesů a kdo byli jejich duchovními otci? V patnáctém století žili dva dominikánští mniši a inkvizitoři, kteří se jmenovali Jakob Sprenger a Heinrich Kramer (Institoris). Tito dva mniši a inkvizitoři sepsali knihu, která vstoupila do dějin jako jedna z nejpříšernějších svým obsahem. Jmenuje se Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice. Je objemná jako všechny učené teologicko-právnické spisy, což by nemělo překvapovat, neboť jejími autory byli sice teologové, ale vzdělaní i v právní vědě. Tak jako byla filozofie služkou teologie (Tomáš Akvinský), tak jí bylo i právo. Oba mniši byli učení muži. Institoris byl doktorem teologie a jako inkvizitor se aktivně účastnil i boje proti českým husitům i proti Jednotě bratrské (věděl, na čí straně je výhodnější stát). Jeho kolega, Sprenger, měl také doktorát z teologie a kariéru završil profesurou a úřadem děkana na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Vzdělání bohužel nebývá vždy zárukou toho, že vzdělaní lidé zaujmou pozici na straně práva a spravedlnosti. C´est la vie…
Oba učení teologové byli fanatickými nepřáteli starých pohanských zvyků, jaké přežívaly na venkově, a jejich studiem nejspíš dospěli k přesvědčení, že tyto venkovské zvyky ústí v čarodějnictví. Působili jako inkvizitoři a ve svých funkcích se obrátili na papeže Inocence VIII., kterého inspirovali k vydání neblaze proslulé bully proti čarodějnictví, která byla vydána v roce 1484. A někdy v té době se oba fanatici pustili do sepisování návodu, jak vyhledávat kacíře a čarodějnice, jak je soudit, vyslýchat, a zejména donutit k přiznání toho, co obvinění neudělali. A též k udávání jiných osob.
Kniha vyniká důmyslnými metodami, které jsou všechny amorální, protiprávní, jdoucí proti zdravému rozumu. U zvláště zatvrzelých vyslýchaných, kteří odolávali dokonce mučení, se mělo sáhnout i k vysloveně sprostým trikům. Tak například jeden vyslýchající měl oběti přislíbit milost, dokonce propuštění na svobodu, pokud udá další osoby nebo jestliže se sama přizná k tomu, co neudělala, čeho nebyla ani účastníkem, ani svědkem. A potom následuje rada: Vyšetřovatel má být následně vyměněn za jiného vyšetřovatele či soudce, za takového, který nic neslíbil, a takto nemusí být slib obviněné osobě splněn. Může být upálena. Tato rada měla chránit „čisté svědomí“ vyšetřovatele-lháře, aby tento nemusel hledět do plamenů, v nichž za ukrutných bolestí umíral někdo, komu on slíbil život.
Vynalézavost čarodějnických procesů bere skutečně dech. S odstupem staletí si uvědomujeme, že nejenom autoři Kladiva na čarodějnice, ale i mnozí soudci, žalobci a velká část poddaných skutečně věřila v existenci čarodějníků a čarodějnic, v jejich sabaty na různých místech, v návrat Satana a v podobné pověry a nesmysly. Lidovou víru v čarodějnice posilovala sama každodenní zkušenost života uprostřed pověr a přízraků, s neustálým vyhrožováním pekelných muk, pokud poddaný nebude poslouchat vrchnost. Ora et labora! Modli se a pracuj. Lidé věřili v moc kouzel, v zaříkávání, ve vyhánění zlých duchů (také Nancy Pelosiová, členka Sněmovny reprezentantů USA, si docela nedávno pozvala domů vymítače duchů. Inu, Amerika má za sebou opravdu teprve hodně krátké dějiny). Různé bylinky a traviny mívaly halucinogenní účinky, takže člověk si skutečně mohl představovat, že levituje. Ti, kteří vyslýchali lid bez vzdělání, mívali často jednoduchou práci. Zvláště, pokud sami nesmyslům věřili.
Autoři Kladiva na čarodějnice nemuseli být nutně zločinci a šílenci, ale osoby, které věřily, že postupují správně, jednají v zájmu společnosti, dokonce ve prospěch i těch osob, které nechávají nelidsky mučit a umírat v plamenech. Umírající často věřili, že jsou plameny očišťováni a že jim po smrti neunikne milost boží. Byly případy, kdy svým vrahům dokonce děkovali za spásu. Hrozivé je, když se podobné činnosti ujmou i lidé, kteří disponují vzděláním, dokonce akademickým vzděláním. Studium čarodějnických procesů, například těch ze 16. a 17. století, které přivedly jen v Lotrinsku[3] na hranici snad deset tisíc nevinných obětí, z dějin dobře známý příběh faráře Grandiera[4] z Loudunu za časů kardinála Richelieua, nebo pověstné čarodějnické procesy na Jesenicku[5] ze 17. století, by měly být nezbytnou součástí vzdělání každé generace, protože právě ony jsou učebnicovou ukázkou toho, k čemu vedou periodické návraty obecně sdíleného šílenství, jaké ve své době ale za šílenství považuje jen hrstka osvícených osob, která varuje, bojuje a často končí mezi oběťmi také.
Farář Grandier se stal obětí fingovaného posednutí ďáblem skupiny jeptišek řízených abatyší, která na Grandiera žárlila a začala ho nenávidět. Ony „ďáblem posedlé“ mladé ženy byly uvedeny do transu dílem psychickým nátlakem, ale nejspíš také za pomoci drog, jejichž užívání nebylo mezi lidem neobvyklé. Při procesech na Jesenicku, které v roce 1679 zahájil inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu (snad nedostudovaný právník), byl mučen, odsouzen a upálen také kněz, šumperský děkan Lautner. Mezi oběťmi procesů byla také manželka majitele slavné papírny ve Velkých Losinách, Barbara Göttlicherová.
Jesenické procesy proti údajným čarodějnicím umožnila zahájit hraběnka Angelina Sybila z Galle, která zemřela roku 1695. Spravovala panství ve Velkých Losinách v zastoupení za svého synovce, tehdy nezletilého Jana Jáchyma ze Žerotína. Když se Jan Jáchym ze Žerotína už jako plnoletý ujal správy svých statků, děsivé procesy s údajnými čarodějnicemi zastavil, čímž dostál pověsti Žerotínů coby soudných a rozvážných představitelů moravské aristokracie.
Žerotínové byli významný moravský rod, ve kterém se staly nejproslulejšími osobnostmi Karel starší ze Žerotína, umírněný politik, předák moravských stavů v časech povstání stavů proti Habsburskému domu a jeho příbuzný Ladislav Velen ze Žerotína, který byl vůdcem naopak radikálního křídla opozice. Žerotínská panství, včetně Velkých Losin, neunikla pobělohorské konfiskaci. Dostali se k nim dokonce vládnoucí Habsburkové, ale jelikož nevypořádali majetkové záležitosti ženským příslušnicím žerotínského rodu (asi typický rakouský Schlamperei), směli Žerotínové na zkonfiskovaných statcích zůstat, a nakonec se jeden z nich, Přemyslav III., zachoval „moderním způsobem“, hodil za hlavu rodové zábrany a konvertoval ke katolictví. Tak se přihlásil k vládnoucí straně – to je dnes opět velice moderní a výhodné – a statky mu zůstaly.
Většina těchto procesů, z Francie, Německa, českých zemí i jinde v Evropě, byla ve skutečnosti motivovaná snahou dostat se k majetku obětí. Udavačství, které v časech hledání „vnitřního nepřítele“ bývá podněcováno a chváleno z nejvyšších míst, a dokonce označováno jako velice prospěšná činnost směřující k ochraně obyvatelstva i státu, toto udavačství mělo obrovský vliv na prodlužování teroru. Kdo by nechtěl být zadobře s panujícím režimem, a přitom si sám i hezky vydělat, že?
Příčiny honu na čarodějnice v 16. a 17. století
Nyní je ale třeba pokusit se charakterizovat příčiny, pro které se vládnoucí vrstvy, světské i církevní, začaly cítit v ohrožení, a takto začaly šířit kolem sebe strach z „vnitřního nepřítele“. Co se vlastně v Evropě dělo od konce 15. století, po celé století 16. a 17., ve kterých se na různých feudálních panstvích zahajovalo pronásledování osob údajně spojených s temnými čarodějnými silami Zla?
Takto vymezená perioda je v evropských dějinách skutečně dobou velkých vývojových procesů. Z hlavních událostí doby jmenujme alespoň několik, které patřily k velice významným. V polovině 15. století byl objeven knihtisk, v jehož důsledku se začínají šířit tištěné knihy. Tištěná kniha je vlastně prvním úplně sériovým výrobkem. Jedna sazba knihy umožňovala tisíce kusů vytištěného díla, jehož stránky se ve všech svazcích od sebe nelišily ani v nejmenším. Leda by snad byl některý list vytištěn s menším nánosem barvy nebo při slabším tlaku lisu.
Knihy byly najednou dostupnější a časem se začala objevovat i první periodika. Takto se postupně zvyšovala vzdělanost, sílil městský stav, který se začal domáhat majetku a s ním i politických práv. Lidé opouštěli venkov, stěhovali se do měst, která rostla. Až do třicetileté války sláblo nevolnictví. Po ní nastal kritický nedostatek „pracovní síly“ na venkově zdecimovaném důsledky války, rabováním, hladomorem, nemocemi. V některých oblastech Evropy se začaly uplatňovat reformní náboženské směry. Reformace žádala levnou církev. Městský stav zesílil ještě více a v některých částech Evropy byli měšťané bohatší než aristokracie. Někteří se vydaly cestou gentského měšťana, Jakoba van Artevelde, který už během stoleté války mezi Anglií a Francií byl sám schopen zasáhnout do velké politiky, což bylo vždy vyhrazeno jen nejurozenějším, a ne pouhému zástupci městského patriciátu. Nedostatek pracovní síly na venkově řešila šlechta, světská i duchovní, takzvaným „druhým nevolnictvím“, které velice ztížilo postavení venkovského lidu, posilovalo útěky do měst, a nakonec vedlo k selským bouřím. Než byla habsburská císařovna Marie-Terezie v polovině 18. století přinucena k reformám nepatrně zlepšujícím postavení selského lidu, bylo pochopitelně zapotřebí tento lid strašit. Tuze strašit. Nejlépe ďáblem a čarodějnicemi. „Ruská hrozba“ se dosud nacházela mimo zorné pole vládnoucích vrstev. Všechno to do sebe ale hezky zapadalo.
Kromě těchto událostí probíhaly zámořské objevy. Ještě koncem 15. století byla objevena Amerika a v polovině téhož století padla Byzantská říše pod náporem Turků. Turecké nebezpečí od těch dob patřilo ke konstantám evropské existence. Bylo tedy toho docela dost, co ohrožovalo bezpečí vládnoucích vrstev. S každou jednotlivou hrozbou se bojovalo obtížně, a tak sumu hrozeb mělo zastoupit něco, co se dalo uchopit poměrně snadno a co bylo proti vládnoucí moci bezmocné. Vládnoucí světská i církevní aristokracie vsadily na pověrčivost lidu a začali šířit strach. Velký strach z příchodu Ďábla na Zemi. Vše, co se dělo neblahého, sucho, neúroda nebo naopak povodně, vichřice, všechno mohlo být připsáno na vrub zlým silám. Lidé se měli bát nejenom těchto zlých mocností, ale také lidí, kteří se s nimi údajně spojovali. Neříkalo se jim „agenti Ďábla“ či „proďábelští agenti“, „kolaboranti se Satanem“. Říkalo se jim čarodějnice a čarodějové, pokud se jednalo o muže. Pochopitelně také či především muži vlastnili majetky, o které měli zájem soudci, inkvizitoři a udavači. Jak se dostat k jejich polím, sadům, lesům, loukám, stavením a stádům dobytka? Jednoduše. Stačilo je udat na příslušném místě a nezdržovat se důkazy, protože na mučidlech řekne každý člověk, co po něm jeho mučitel žádá.
Kladivo na čarodějnice mělo připraveno prosté vysvětlení pro všechny statečné osoby, které odolávaly mučení. „To ďábel jim dal tuhle sílu.“ A bylo to. Z téhle pasti byla jediným únikem smrt ještě na mučidlech.
Skutečně, je nesmírně důležité připomínat právě tuto kapitolu evropských dějin (v Americe probíhaly čarodějnické procesy ještě o něco později, v roce 1692, viz Arthur Miller Čarodějky ze Salemu[6]), neboť prozrazuje úplně všechny symptomy procesu „bojů s vnitřním nepřítelem“, jaké probíhají do dnešních dnů, a to opět na Západě. Občané se nesmí spoléhat na to, že se celá desetiletí všude kolem nich mluví o demokracii, o občanských právech a o svobodách, kterých jsme „konečně dosáhli“ zařazením se do svazku států nacházejících se pod „ochranou“ Spojených států, tedy pod jejich nadvládou. Současná západní demokracie prodělala vývoj, jaký žádnou ochranu už nezaručuje.
Konec 1. části
Snímky: www.wikimedia.commons, www.wikipedie.cz
[1] Už starověký Řím v republikánském období znal některé prvky demokracie. V opozici proti „optimátům“ stáli takzvaní „populárové“ (populares). Ti se opírali o střední vrstvy městské společnosti, ale i na venkově. Mezi optimáty a populáry probíhal v podstatě třídní konflikt, čímž obě strany tak trochu připomínají pozdější moderní politické rozdělení na pravici a levici. Toto rozdělení je ale třeba brát s rezervou. Skutečností je, že populárové se opírali o lidová shromáždění a takto stáli v opozici proti Senátu. Sullův protivník, Marius, byl docela logicky předákem populárů. Populárové se snažili omezit politický vliv velkých majitelů půdy. Takže už tehdy, za římské republiky, v čase její krize, bylo zřejmé, že nadměrná kumulace majetku vede k nadměrné kumulaci moci, což je vždy na škodu státu i občanům. Tak stará zkušenost a do dnešních dnů nejsme schopni se z ní poučit. A propos, populáry podporovali i někteří příslušníci jezdeckého stavu, což bylo potom důvodem jeho likvidace.
[2] Antonín Ignác Nepomuk Koniáš (1691 – 1760) byl jezuitský kněz, který v českých zemích proslul jako symbol násilné rekatolizace po Bílé hoře a po Obnoveném zřízení zemském pro Čechy i pro Moravu. Koniáš byl natolik nadšeným bojovníkem proti všem druhům protestantských vyznání, že se dostával do sporů i s vlivnými aristokraty. Známý je případ jeho sporů s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, vyznavačem jansenismu, který měl ve Francii svoji baštu ve slavném Port Royal (viz dílo francouzského spisovatele, vrstevníka Sandové a Balzaca, Sainte-Beuva, o Port Royal). Nejvíce proslul Koniáš tím, že sestavil index zakázaných knih. Přikazoval lidem, aby nosili ke kontrole své knihy. Jezuita pak sám určil, která kniha je nezávadná a která patří na hranici. Počet knih, které nechal Koniáš spálit, se určuje jen s obtížemi, neboť prameny se zde liší. Vzhledem k tomu, že knihy byly v 17. století velmi drahé, jednalo se o značnou škodu. K zakázaným knihám patřily v podstatě všechny knihy, které neodpovídaly katolické víře. Samozřejmě též knihy, které vydávali židovští vydavatelé a tiskaři. Koniáš je takto vynikajícím příkladem „bojovníka s dezinformacemi“, tedy prototypem „koordinátora strategické komunikace“ každé vlády, která se bojí pravdy. Což je skoro každá vláda.
[3] Viz kniha Jacquese Roehringa: À mort, la sorcière! (Na smrt, čarodějnice!), Édition La nuée bleue, Strasbourg, 2007.
[4] Viz Michel Carmona: Les diables de Loudon, Sorcellerie et politique sous Richelieu (Ďábli z Loudunu, Čarodějnictví a politika za Richelieua), Fayard, Paris 1988.
[5] Viz Václav Kaplický a jeho román Kladivo na čarodějnice (vícero vydání v ČR i na Slovensku, také zfilmováno)
[6] Můžeme zmínit ještě jednu událost, která vznikla v důsledku šíření strachu mezi lidmi. V Miláně v roce 1630 řádila morová nákaza. Během ní byl obviněn člověk, který byl náhodou spatřen, jak na ulici natírá jakousi barvou rámy dveří nebo kousky zdiva. Byl ihned obviněn z toho, že právě on je původcem moru. On a s ním skupina dalších lidí byli souzeni a vyslýcháni na mučidlech. O tomto případu z Milána nás informuje italský spisovatel Alessandro Manzoni, autor slavného románu Promessi sposi (Snoubenci), a to v útlé knížečce Storia della Colonna Infame (Příběh potupného sloupu), Avenzinni e Torraca, Roma 1965.
