V pátek 25. října letošního roku zaregistrovali někteří klienti společnosti PODA, a. s., která je poskytovatelem telekomunikačních služeb v Ostravě, že se nemohou připojit na některé weby, které měli ještě předchozí den k dispozici. Zprvu se mohlo zdát, že jde o běžnou poruchu, jaká bude odstraněná během několika hodin, nejvýš následující den. Jenomže byl právě pátek a příští dva dny čekal klienty víkend. A tak se uživatelé internetových služeb mohli uklidnit jakousi planou iluzí, že o víkendech se prostě nikde nic neopravuje, a počkat si na pondělí.
Ale i v pondělí zůstával přístup k vybraným zdrojům informací zablokován a beze změny byla i dvě různá upozornění, jaká se při pokusech o připojení před uživatelem objevila na monitoru jeho počítače. Ta upozornění pravila, že chrání uživatele před možnými riziky, například zcizením hesla i e-mailové adrese nebo že onen web má nastaveno jakési bezpečnostní pravidlo a že odstranění problému je prostě na straně serveru a klient s tím, „bohužel“, nemůže nic dělat. Jiné upozornění dokonce předstíralo velikou snahu poskytovatele internetových služeb zákazníkovi vyhovět a připojit jej, ale že se to připojení prostě nedaří a nedaří a nedaří. No, nebyla to pochopitelně pravda. Ale copak je v tom našem současném politicko-ekonomickém systému ještě něco vůbec pravda? Máme být romantiky a idealisty? Vstříc realitě?
Vzhledem k tomu, že autor tohoto článku měl rovněž tu čest patřit mezi uživatele, kteří se najednou, zčista jasna nemnohou dostat k informačním zdrojům, které dlouhodobě využívají, rozhodl se na PODA, a. s., zatelefonovat a zeptat se, copak se to asi přihodilo. A při telefonickém rozhovoru se dozvěděl, že svobodný přístup občana k informacím, jenž garantuje Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, a to v článku 17, a je stejně tak zakotven též v ústavním dokumentu Organizace spojených národů (OSN), byl zablokován na základě jakéhosi nařízení Rady EU.
No vida, takže žádný technický problém, ale „nařízení“ Rady EU, jež se tedy rozhodla zrušit příslušné články Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, a dokonce také základního dokumentu OSN. Vzhledem k tomu, že byl zablokován svobodný přístup k informacím konkrétně vůči ruským webům, Ria Novosti, Izvestija a televizní kanál Rossija, bylo v podstatě okamžitě zřejmé, že toto porušení práv občanů zapadá do dlouhodobého procesu blokování informací týkajících se válečného konfliktu na Ukrajině. Režim si zkrátka nepřeje, aby občan věděl, co vědět nemá. V tomto případě tedy, aby věděl, kdo skutečně může za krveprolití na Ukrajině! Na současném Západě vládnoucí liberálně oligarchický režim tvrdí, že „on rozhodně ne!“ Je to sice pitomost, ale je to, jak by možná řekl Jan Werich, „oficiálně platná pitomost“. Platí ovšem jen pro toho, koho nezajímají fakta.
Autor článku se vydal ověřit si do terénu, zda skutečně všichni poskytovatelé internetových služeb takto, údajně na „nařízení“ Rady EU blokují konkrétně právě ony tři ruské weby. Vyzkoušel připojení na čtyřech místech, ve čtyřech ostravských kavárnách, a zjistil, že zmíněné weby jsou všude k dispozici. (Tak tomu bylo zcela jistě nejméně do konce října.) Stejně tak se zeptal u dvou konkurenčních poskytovatelů oněch služeb, aby se u nich dozvěděl, že oni o žádném „nařízení“ tohoto typu nevědí. A že mohou zablokovat přístup k některým webům jedině na výslovnou žádost klienta.
Věc se stala ještě zajímavější, když si autor článku ověřil, že nejméně tucet jiných ruských webů, jaké přinášejí obdobné informace jako Ria Novosti, Izvestija nebo Rossija, zůstávají i u PODA, a. s., (ředitel Martin Šigut) volně dostupné. Na to si vyhledal ono zmíněné „nařízení“ Rady EU a zjistil, že bylo vydáno 31. července 2014. Takže bylo vlastně deset let staré. Co se tedy stalo, že po deseti letech vstalo nařízení z mrtvých? Jaký byl bezprostřední popud k zablokování svobodného přístupu k informacím? Kdo to nařídil? A proč právě teď? Ukázalo se, že porušování článku 17 Listiny základních práv a svobod se dost možná „šilo pro každého uživatele na míru“. Tedy, že každému uživateli, dost možná jen osobám nějak publicisticky či veřejně činným, se blokovaly přesně ty ruské stránky, které oni využívali častěji nebo i pravidelně. Ty osoby dělaly přesně to, co mají dělat úplně všichni občané. Respektovat základní formuli Římského práva, jež zní: Audiatur et altera pars, tedy Nechť je vyslyšena i druhá strana. A Voltairovi je připisován výrok, podle kterého má člověk umožnit, aby zazněla i slova, se kterými on sám nesouhlasí. Toto je základ diskuze a demokracie. Jenomže, co má dělat režim, který nemá argumenty na svoji obhajobu a fakta mluví proti němu? Inu, zablokuje informační zdroje! Prý je to demokratické?! Nepřeje si „destabilizovat situaci na Ukrajině“. A tohle tvrdí režim, který přivedl Ukrajinu do neštěstí podporou místních pučistů z roku 2014 a zákazem dohodnout mír, dokud byl ještě čas a žilo více než půl miliónu Ukrajinců, kteří jsou teď mrtví! Toto je skoro světový rekord v pokrytectví! Přinejmenším od konce druhé světové války.
Takže suma sumárum. Deset let staré „nařízení“, jaké mluví o webech, které „destabilizují situaci na Ukrajině“, přičemž ji fantasticky extrémním způsobem destabilizovaly vládnoucí kruhy ve Washingtonu a v Londýně a s nimi celé NATO, vstoupí den ze dne v účinnost. A to tak, že jsou přístupy určené k zablokování vybírány uživateli „na míru“. A vedle toho poskytoval internetových služeb toto narušení Ústavy a Listiny základních práv a svobod ještě k tomu maskuje „varováním na možný bezpečnostní problém“. To nejspíš svědčí o tom, že on sám, tedy PODA, a. s., případně osoba či orgán, který jí toto narušení občanských práv a svobod nařídil, si jsou velmi dobře vědomi, že jednají bez zakotvení v právu, protizákonně. Proto se na monitoru neobjevuje zdůvodnění, jaké odpovídá skutečné příčině a cíli zablokování.
Není podstatné, kolika uživatelů se toto zablokování svobodného přístupu k informacím dotklo. Podstatné je, že se tak stalo ve společnosti, jejíž vládnoucí systém se označuje jako demokratický a hlásí se k respektu Ústavy státu, Listiny základních práv a svobod a k dalším dokumentům, které charakterizují civilizovaný stav země. Je evidentní, že neexistuje legální forma, jaká může narušit tato občanská práva a svobody, dokud nebyly přijaty zákony, které mění demokratický systém v systém nedemokratický. Neexistuje zdůvodnění, jaké by bylo relevantní vzhledem k takovému činu. Neexistuje, protože existovat prostě nemůže. Systém buďto je demokratický nebo není. Destabilizaci provádí samotný systém, a to dokonce sám u sebe, v některých zemích EU. V těch zemích EU, jejichž vlády se nevzepřely nesmyslným „nařízením“ jdoucím proti občanským právům a svobodám. Ústava ČR sice v článku 10a, bohužel, deleguje některé pravomoci na Evropskou unii, ale nebere občanům jejich práva! Bývalý český prezident, Václav Klaus, měl pravdu, když se vzpíral přijetí evropské ústavy, která byla prvním pokusem o federalizaci EU, jež by pohřbila nezávislost států už definitivně. Zatím se tak ale nestalo, třebaže Ursula von der Leyenová by si to asi velmi přála.
Práva a svobody občanů není možno „výjimečně“ narušit a nadále předstírat, že platí
A protiprávní toto jednání skutečně je. Nemůže nebýt, neboť narušit práva občanů garantovaná Ústavou státu, Listinou základních práv a svobod, dokonce základním zákonem OSN, není možné bez toho, aby tyto zákony nebyly změněny, zrušeny, zpochybněny, novelizovány ve smyslu totalitních zákonů. Nic z toho se nestalo. Totalita vyhlášena nebyla. Státy EU nejsou ve válečném stavu s Ruskou federací. Tedy de facto jsou, neboť tak jednají, ale oficiálně, de iure, to nepřiznávají, takže platí, že nejsou! Takto nic neopravňuje užívání válečné propagandy a zkreslování faktů. Ani Česká republika nevyhlásila válku Ruské federaci. Nikde nebyl vyhlášen válečný stav, neplatí stanné právo, ani nějaký zákon o ohrožení republiky. Platí jenom zvůle moci, která se bojí, ukrutně se bojí, odhalení. Bojí se, že někdo najde v ateliéru závěsem zahalený Obraz Doriana Graye[1], který vládnoucí režim po odhalení usvědčí z toho, že je ve skutečnosti někým úplně jiným, než kým se chce jevit.
Blokování přístupu k informacím je přitom typickým rysem totalitních režimů. Jednou z nejspolehlivějších charakteristik. Za německého nacistického protektorátu nad zbytkem Čech a Moravy (1939 – 1945) byli občané nuceni přinášet své rozhlasové přijímače k vykuchání elektronek, aby nemohli poslouchat vysílání z Londýna nebo z Moskvy, ze kterých by se dozvěděli informace o porážkách nacistických vojsk na východní frontě a o blížící se naději na osvobození a konec války. Ti, kteří vyjímali elektronky z rádií Čechům, byli většinou také Češi. Nepatrnou omluvou pro členy protektorátní vlády bylo, že zasedali s německým revolverem u spánku.
Podobně byla za „reálného socialismu“, tedy před listopadem 1989, na území Československa rušena vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Opět za tím byl strach vládnoucího režimu z informací, jaké narušovaly jeho „narativ“ o sobě a o světě. Poslech těchto rádií by zřejmě, řečeno slovníkem Rady (EU) „destabilizoval situaci v socialistickém táboře“. Vůbec se zdá, že tak nějak myšlením jsou si funkcionáři současného Západu nějak nápadně blízcí s funkcionáři „bývalého Východu“. Jiní přátelé, jiní nepřátelé, jiná dogmata, ale úplně stejný fanatismus. A stejný strach z odhalení a ze ztráty moci, výhod a peněz.
Jestliže se porušování práv občanů na svobodný přístup k informacím dopouštějí režimy, které byly objektivně historicky definovány jako nedemokratické, dokonce totalitní či autoritativní (v případě fašismu či nacismu dokonce jako zločinné), pak je to něco jiného, než když se podobného jednání dopouštějí režimy, jejichž političtí představitelé téměř v každé větě, kterou pronesou svými falešnými hlasy, mluví o lidských právech, o svobodách, ochraně demokratických hodnot. Dokonce mají tu odvahu či nebetyčnou drzost mluvit i o právu! Jestliže narušují práva a svobody občanů, takto automaticky ztrácejí právo označovat sebe za demokratické politiky. Mají dvojí morálku, vše proměřují dvojím metrem a „břevno ve svém vlastním oku nevidí“!
Na Západě se právo na svobodný přístup k informacím narušuje běžně
Narušování svobod, občanských práv a samotné demokracie ze strany na Západě momentálně vládnoucího liberálně oligarchického, plutokratického, imperialisticko-(neo)koloniálního režimu, je dlouhodobý závažný a odsouzeníhodný proces. Započal ve Spojených státech, kde FBI v roce 2022 nutila k cenzuře Facebook a Twitter a další média kvůli Bidenově problematickému synovi, Hunterovi. V letošním roce byl v Paříži zatčen velký mediální podnikatel ruského původu, Pavel Durov, tvůrce telekomunikační platformy Telegram a sociální sítě VK. Z téhož důvodu, odmítal cenzuru. A propos, Durov je vlastníkem několika pasů a občanství.
V řadě států EU bylo zablokováno vysílání velké ruské mediální společnosti, Rossija Segodnja (Rossia Today, RT), na jejíž generální manažerku, Margaritu Simonyan (je arménského původu), byl v minulosti spáchán pokus o atentát, stejně jako se neznámí teroristé pokusili o zabití dalšího ruského novináře, moderátora a herce, Vladimíra Solovjova. V srpnu 2022 byla bombou instalovanou v automobilu zavražděna novinářka Darja Duginová, dcera filozofa Alexandra Dugina (dost možná atentátník chtěl zabít jejího otce), a o necelý rok později, v dubnu 2023, byl v Petrohradu zavražděn další válečný zpravodaj, Vladlen Tatarskij. Vražedkyně dostala doživotní trest ve vězeňské kolonii. Dlouhodobý pobyt v ruských koloniích přežije málokdo. Vládnou v nich dnes možná tvrdší podmínky, než jaké zažil Dostojevskij v „Mrtvém domě“ na Sibiři. Těmito jmény se výčet válečných zpravodajů Ruské federace, kteří byli zavražděni nebo se stali záměrným cílem útoků na frontě a byli těžce zraněni, ani zdaleka nevyčerpává. Jedná se přibližně o tucet případů. U úplně každého případu vedou stopy k tajným službám kyjevského režimu, ale ten každé toto obvinění odmítá.
Informace o atentátech na ruské válečné zpravodaje západní prorežimní mainstream ignoruje zcela. A pokud ne, tak vyjadřuje nad jejich smrtí uspokojení, nebo dokonce pátrá v jejich životopisech, zda by neobjevil něco budícího u nich pohoršení. Samotná vražda u těchto „novinářů“, pokud jsou mrtvými Rusové, žádné pohoršení nebudí. Taková je současná etika Západu! Blokováním ruských webů dosahuje vládnoucí režim mimo jiné i toho, že se občané o těchto událostech nedovídají. A režim je spokojen, jeho „narativ“ trvá! Nedovídají se vlastně skoro všechno opravdu podstatné. Režim rozprostřel nad občany mlhu. Hustou anglickou mlhu.
O současné úrovni demokracie na Západě ovšem svědčí stovky dalších příkladů. K těm nejvíce vypovídajícím a varujícím můžeme počítat například tři pokusy o zavraždění prezidentského kandidáta (nyní již vítěze prezidentských voleb v USA), Donalda Trumpa, jakož pokus o vraždu slovenského premiéra, Roberta Fica. Za vlády „clintonovského klanu“ Demokratů ve Spojených státech (Bill a Hillary Clintonovi, Obama, Biden a dříve Albrightová) a s nimi na ně navázaných struktur v Evropské komisi (U. von der Leyenová, Borell) a ve většině členských států EU/NATO se začala západní demokracie otřásat v samých základech a velice rychle ztrácí kredit ve světě, jehož většina se rychle obrací k novému, multipolárnímu uspořádání, jaké si od Západu začíná držet bezpečný odstup.
Informací se bojí ten, jehož „narativ“ o sobě a o válce je před fakty neudržitelný
Je evidentní, že informace přicházející z ruské strany jsou pro současné vládnoucí kruhy na Západě (velké finanční skupiny, vojensko-průmyslový komplex, naftaři, mediální magnáti, generalita, jenom ne občané!) velice nepříjemné, a že se jim tedy systém ze všech sil brání, a kyjevský režim, třebaže každou vinu popírá, sahá k zabíjení především těch zdrojů, které mají přímý kontakt s realitou. Tedy s frontou. Ve válečném stavu je běžné – ale týká se to jen stran, které jsou přímými účastníky válečného konfliktu – že se válčící strany dopouštějí matoucích informací. Mlží o vlastních neúspěších a naopak, přehánějí ve výčtu úspěchů. Pravda bývá skutečně první obětí válek. Strany, které ale nejsou přímými účastníky konfliktu nebo svoji přímou účast nepřiznávají a popírají, si válečnou propagandu nesmějí dovolit. Nemají na ni právo! Je hlavním prohřeškem proti žurnalistické etice. A to je jeden ze dvou základních problémů významné části Západu. De iure Západ ve válce proti Ruské federaci není, de facto je v ní zapojen plně, ale o svém úplném zapojení do války (chybí jen armády NATO pod vlajkami NATO a členských států) západní vlády nepokrytě lžou.
Toto je první potíž, kterou mají s informacemi přicházejícími z druhé strany konfliktu. Potíž druhá je ještě mnohem větší. Jde o to, že státy, které se Angloameričany daly strhnout k nové fázi stoleté války proti Ruské federaci (tato válka je v horké formě vedena kyjevským režimem s využitím Ukrajiny a Ukrajinců), nemají na své straně argumenty a většina faktů hovoří proti jejich „vyprávění“ (narativu), který si utvořily jednak samy o sobě a o svém chování ve světě, dále pak o příčinách války na Ukrajině, o jejím průběhu, a argumenty a fakta rovněž vyvracejí „narativ“ o Ruské federaci, jejích cílech a o prezidentu Putinovi. A to je velký problém. Člověk, který se nespoléhá na prorežimní média, jaká na Západě nikdo neblokuje, ale který se snaží vytvořit si názor na základě sběru všech dostupných informací, takový člověk nepravdivý „narativ“ západní a kyjevské propagandy velice snadno sloupne. A pod ním se objeví realita o příčinách této války a skutečná tvář západní geopolitiky a geostrategie. A na nic z toho není vůbec hezký pohled. Ani trochu!
Západní „narativ“ má ale ještě jeden velký problém, a tím jsou odhalení jeho starších zkreslených nebo nepravdivých „vyprávění“. Například o takzvaném „srebrenickém masakru“[2] spáchaném údajně bosenskými Srby v roce 1995 a „masakru z Račaku“, z roku 1999. Opět jej měli spáchat Srbové. Obě události byly už historicky zdokumentovány a západní narativ vyvrácen tím, že se jednalo o provokace namířené k obvinění Srbů v Bosně a poté i v Kosovu, a to s cílem jejich následného trestání.
K údajnému masakru v Račaku došlo v lednu 1999. Přesně tuto „inscenaci“ potřeboval Washington k zahájení agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii. K té došlo o dva měsíce později[3]. Podle ruských zdrojů nese stejný či podobný „rukopis“ také obvinění Rusů z „masakru v Buče“. Tato událost měla oficiálně dodat argumenty k britsko-americkému zákazu uzavření mírové dohody mezi kyjevským režimem a Moskvou, která byla právě předjednána v Istanbulu. Jak by mohla Ukrajina uzavřít mír s Ruskem, když Rusové u Kyjeva vraždí civilisty? To pochopitelně nemohlo být možné. Nikdo si samozřejmě nepoložil otázku, jaký by mělo pro Rusy smysl vraždit civilisty, a to zrovinka v době, kdy Rusko chystá mírové rozhovory a kdy se ruská armáda – na rozdíl od armády americké! – útokům na civilisty a civilní objekty snaží za všech okolností vyhnout, čímž si činí boje mnohonásobně těžší a delší. Šířit mezi civilisty děs a hrůzu, to je metoda Spojených států. Důkazů jsou celé tuny! Přiznal se k tomu, dokonce s hrdostí, i Jamie Shea, mluvčí NATO z času agrese proti Jugoslávii.
A absurdita takového činu vystoupí ještě do popředí, pokud kriticky uvažující člověk vezme v úvahu, že se Rusové v domnění, že dojde k podepsání mírové dohody z Istanbulu, sami dobrovolně stáhli od Kyjeva. Museli by být skutečně mimořádně hloupí, aby na místě zanechali důkazy o svých zločinech. Každý velitel musel vědět, že lepší „dárek“ by Washingtonu, Londýnu a Kyjevu dát ani nemohli, než možnost nechat se obvinit z bestiality. Kriticky uvažující občan, to je asi další velký problém současného režimu na Západě. Zablokovat informační zdroje se dá poměrně snadno. Jak ale zablokovat i samotné kritické myšlení občanů? Jak jim vymazat mozkové buňky? Jak udělat z občanů nemyslící bytosti? Tvory bez informací, bez kognitivních schopností, bez příkladů z dějin vlastních zemí, bez vazby k vlastnímu národu, bez opory vlastní rodiny, dokonce bez jistoty pohlavní identity? No, vždyť i na tom se přece usilovně pracuje, že?
Pochopitelně, že objektivní pravda o tom, co se stalo či nestalo v Buče, přinesou teprve čas a historie. Zda se fakta přikloní k západní propagandě nebo k propagandě ruské. Jisté je pouze to, že o výsledcích zjištění západní mediální mainstream informovat nebude!
Protisrbské narativy byly vyvráceny, což ale vůbec nevadí západnímu mediálnímu mainstreamu, aby je nenechával stále a tiše působit. Nedementuje je, protože takto by činil přiznání o vlastní neobjektivitě či dokonce politické angažovanosti. Pokud se jedná o Buču, ruská strana neustále žádá Kyjev o seznam a identifikaci mrtvých, které mělo Rusko údajně zavraždit. Moskva neobdržela vůbec nic. Stejně jako nebyla připuštěna do míst, kde byla zničena tři potrubí Severních proudů. A úplně stejně, jako nesmělo identifikovat trosky malajského letadla sestřeleného v roce 2014 nad Ukrajinou. Opět bylo Rusko obviněno, nebylo připuštěno k vyšetřování. A letadlo bylo sestřeleno právě v roce, kdy Spojené státy podpořily krvavý puč v Kyjevě, který umožnil převzetí moci extrémním nacionalistům a oligarchům. A to s výsledkem, který následoval v dlouhém řetězci příšerných událostí za deset let.
Rusko bylo obviněno také z takzvané „vrbětické kauzy“, tedy ze dvou výbuchů v muničním skladu na Moravě. Nebyly doloženy žádné důkazy. Absolutně nic! To zaprvé, zadruhé nikdo nepátral po tom, jaké zbraně tam byly skladovány a kam měly tyto zbraně putovat. Ani po tom, jak bylo možné, že tento sklad neměl nikdo pod kontrolou. A proč tam byly dva výbuchy? Jistě, i zde vyšla pravda najevo. Ale mainstream se jí bojí jako čert kříže. Mlčení. Ale Rusko zůstává obviněné a tehdejší česká vláda vyřadila ruský Rosatom z tendru na dostavbu Dukovan, čímž de facto poslala jadernou energetiku k ledu, protože lepší a spolehlivější firmu nenašla a ani najít nemohla. Ale mainstream tohle nezajímá. Rusko bylo obviněno a to se hodilo, protože se vědělo, že Moskva už konečně ztratí trpělivost a chopí se zbraní. Bylo třeba učit se nenávidět Rusy! A jak je nenávidět! Vrbětice doplnily mediálně vděčnou kauzu otce a dcery Skripalových. Samozřejmě i ta zůstala bez důkazů. A ještě měl prý nějaký ruský diplomat-agent pašovat na pražském letišti v kufříku novičok, aby prý odstranil trojici absolutně bezvýznamných politiků. Tohle už bylo tak trapné, že kauzu zabalili dokonce i samotní její šiřitelé. Kdepak, s tím se fakt už nedalo pracovat. To byla taková hloupost, že ji odhalil i milovník prorežimního mediálního mainstreamu. Království za kousíček inteligence v západních narativech, zvolal by možná král Richard III., kdyby se ocitnul v našich časech.
Západní „narativy“ jsou průběžně odhalovány, ale jejich autoři se ke lžím a podvodům nikdy nepřiznají. Vše řeší blokováním svobodného přístupu k informacím, čehož jsme dlouhodobě svědky v mnoha zemích Západu včetně USA a bohužel i České republiky. K podvodu na Rusech (a na Donbasu) se časem přiznali jen F. Holland a A. Merkelová. No, aspoň něco málo.
„Liberálně oligarchický“ systém Západu mlží, manipuluje, lže a bojí se odhalení
Takže „liberálně oligarchický“ režim, jaký vládne v posledních desetiletích ve Spojených státech a jeho odnože působí ve většině států EU, se velice bojí informací, jaké narušují jeho vlastní „vyprávění“, které je pohádkou, mýtem a velmi často úplným nesmyslem. Proto pod vedením eurokomisařky, Věry Jourové (ANO), probíhal přímo zuřivý boj s „dezinformacemi“, aby oficiální dezinformace (stupidní nenávistná propaganda) neměly konkurenci a mohly v zemích EU mít monopol na manipulaci s občany. Stejně, jako se to stalo v době takzvané pandemie koronaviru. Tehdy byla práva občanů a jejich svobody narušovány na každém kroku. Prorežimní média šířila strach a štvala proti sobě občany. Kdo se nepodrobil, mohl přijít i o práci. V důsledku opatření, mnohdy neúčinných a zbytečných, byla narušena ekonomika, což se rychle projevilo v růstu cen. Když okamžitě po pandemii bylo Rusko Západem (NATO) doslova donuceno k vojenskému zásahu na Ukrajině, útok na informace se rozvinul do ještě mohutnější šíře.
Nešlo již o blokování odborníků s jiným než unijním názorem na vakcíny, ale začaly být blokovány informace o skutečných příčinách války, o pravdivé charakteristice kyjevského režimu, o lákavém bohatství ukrajinských zdrojů, o vysoce nemorálních cílech Washingtonu, cynismu, aroganci a o chamtivosti obchodníků se zbraněmi, pro které je válka rájem na zemi. Čím delší a krvavější, tím lépe pro jejich byznys. Po občanech se chtělo pouze jediné. Aby nekladli nepříjemné otázky a po ničem nepátrali. Jako ve středověku. „Čarodějnice prostě jsou, a basta! Vypátrat, dopadnout, na hranici s nimi!“
Případ s covidem-19, s obrovským a většinou utajeným byznysem kolem něj a s experimentem ohledně poddajnosti vystrašeného obyvatelstva byl odhalen, tento „narativ“ se rozpadl jako domeček z karet, ale dosud nebyl nikdo postaven před soud. Opět velké ticho. Média hlavního proudu vědí, kdy mají být potichu a kdy a na koho se mají rozštěkat. Soud by měl čekat i na současnou předsedkyni Evropské komise, Ursulu von der Leyenovou. Ta se možná po volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem začíná bát, že by mohla spravedlnost dopadnout i na privilegované. My se můžeme naopak bát, že nedopadne, neboť lidé jako von der Leyenová se mohou hodit každému, kdo to nemyslí s Evropou, Evropany a se starou dobrou evropskou kulturou dobře. Už Chelčický říkal, že v rybářských sítích uvíznou jen malé ryby, zatímco ty velké síť protrhnout a uplavou. A plavou si hezky dál, do nových služeb, pro nové příkazy, všude tam, kde se hodí jejich bezpáteřnost.
[1] Román Oscara Wildea, ve kterém se mladý a pohledný Dorian Gray nechá namalovat malířem Basilem Hallwardem. Jenže právě u něj se seznámí s cynickým a chladnokrevným člověkem, lordem Henrym, který má na něj velký vliv. Bohužel negativní. Dorian Gray začne sám vést zhýralý způsob života a ubližovat jiným lidem. Stárne, ale zůstává pořád mladý a krásný. Místo něj se ovšem mění jeho portrét. Portrét nabývá rysů jeho zhýralého a zlého života. Živý Dorian Gray je iluze, maska. Skutečný je jeho obraz.
[2] Pravdu o takzvaném „srebrenickém masakru“ zpracoval Alexander Dorin v knize? Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus, která vyšla v roce 2012 v Berlíně. Byla přeložena do češtiny pod titulem Srebrenica – Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. Světové války. Vydalo nakladatelství Loxia v Pardubicích v roce 2013. Obdobně vyvrací četné lži západního „narativu“ týkající se Srbů a Srbska také lékař a spisovatel, Rajko Doleček, a to především v knize Necenzurované obrazy, které v roce 2007 vydalo ostravské nakladatelství OREGO.
[3] Celou tragédii týkající se srbského Kosova a agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii popisuje známý investigativní francouzský novinář, Pierre Péan, v knize Kosovo – Une guerre juste pour un État mafieux, Fayard, Paris 2013.
