Tenhle text píšu na poslední chvíli, v době, kdy se mainstreamoví komentátoři k dnes (28. 9. 2026) oslavovanému Svatému Václavu už vyjádřili.
Byli to konkrétně dva z „profesionálních“ komentátorů, kdo mě k tomuto textu donutili. Přesné tituly jejich výlevů se mi ve víru webu už ztratily, ale název prvního zněl přibližně Dobrý každý divný svatý, kvůli němuž můžeme zůstat na chatě! a druhý „Proč svatý Václav kolaboroval?“. Po jejich přečtení se ve mně probudil Jirotkův Saturnin, který po podobných čtenářských otřesech založil svou kancelář na uvádění napsaných nesmyslů na pravou míru.
Svatý Václav. Foto: Public Domain Pictures
Za prvé si musíme říct, že ještě na přelomu 19. a 20. století na tom byli historici s úsvitem Přemyslovců stejně jako Heinrich Schliemann s bájnou Trójou. Ačkoli tři z Přemyslovců (Ludmila, Václav a Anežka) byli podle toho, co o nich říkal náboženský kánon, za svou činnost pro charitu a rozvoj vzdělanosti právem svatořečeni, hlavní historický pramen o prvních dvou z nich (Ludmile a Václavovi) v době prozrazení falešnosti Rukopisů spadl v očích dobových historiků do společného šuplíku FALZUM, odkud je až roku 1903 dostal Josef Pekař, když ve svém brilantním spisu Nejstarší kronika česká nesporně doložil, že kristiánské svědectví na rozdíl od Rukopisů skutečně pochází z doby, kdy popisovaní žili – z 10. století.
Neříkám, že autorům článků, které jsem na úvod parafrázoval, nerozumím. I já jsem ve svém dětství, stráveném 10 kilometrů od mělnických vinic na soutoku Vltavy a Labe, Ludmilu znal jen jako jméno na vinětě baňaté láhve, z níž moje matka (která vyrostla ve Švýcarsku), lila tu a tam voňavé víno do omáčky fondue. Od té doby jsem se ale poučil do té míry, že mohu čtenářům příběh svatého Václava vysvětlit sice stručně, ale od podlahy:
Všechno to roste a začíná u Ludmily, svorníku a průsečíku všech význačných osobností počátku našeho státu, křesťanství a slovanské kultury. Byla dcerou knížete Milčanů, předků dnešních Lužických Srbů. Se svým mužem, dle tradice devátým (ale – právě díky Josefu Pekařovi – prvním doloženým) českým knížetem z rodu Přemyslovců, Bořivojem, byla pokřtěna velkomoravským věrozvěstem, biskupem staroslověnské křesťanské liturgie Metodějem, který jí (krátce poté, co se osvobodil z jámy, kam ho cestou z Říma, kde od papeže vymohl povolení liturgie v jazyce Slovanů, na dva roky jako mamuta uvrhli konkurenčně řevnící bavorští biskupové) při té příležitosti daroval sošku Panny Marie z korintské mědi, tzv. Palladium, které se pak stalo jedním ze symbolů českých národních dějin.
Dalším knězem, který Ludmilu vyučoval, byl poustevník Ivan, žijící v jeskyni v dnešním Svatém Janu na Berounsku. Též Slovan z dnešního Německa, tentokrát ze severu. Ivan byl syn knížete Obodritů z nejpokročilejšího slovanského státu té doby, Arkony na Rujáně, jenž u vědomí otevřeného boje, který se po generace neosvědčil, odmítl proti německému tlaku bojovat mečem a zvolil si modernější „zbraň“: křesťanskou kulturu a fenomén, jejž s sebou přinášela – diplomacii.
Zrekapitulujme si (později svaté) postavy tohoto příběhu počátku našich dějin: Ludmila, Ivan a Metoděj – k němuž jako čtvrtého musíme připočítat jeho bratra Cyrila, jenž druhou, pro křesťany důležitější polovinu Bible přeložil do vlastního, prvního uměle vytvořeného všeslovanského jazyka, pro nějž vytvořil vlastní písmo. Tím fakticky stvořil dnešní slovanské pravoslaví, pro nějž vymohl něco, co v okolních kulturách nebylo možné víc než tisíc dalších let: mši v národním jazyce. Proč ji chtěl? Protože ti, na něž i o mších mluvil jim srozumitelným jazykem, se pak už z větší části sami dát pokřtít chtěli – zatímco většina jeho „kolegů“ misionářů tehdy křtila jednoduše „pod mečem“: Vyznej Krista, nebo hlava dolů.
Svatá babička Ludmila a její učitelé: Cyril a Metoděj, šířící evangelium namísto mečem jeho čtením ve srozumitelném jazyce, a Ivan, který odložil protiněmecký meč, aby rodnému jazyku (který byl v té době až na drobné nářeční rozdíly pro všechny Slovany stejný) získával stoupence evangeliem…
V tomto myšlenkovém prostředí tedy vyrůstal pátý světec z jejich kruhu, náš dnešní hlavní hrdina, Ludmilin vnuk Václav. Špičkově vzdělaný evropský diplomat, nadaný nejspíš navíc i nadstandardními psychospirituálními schopnostmi, který po 400 letech marných vojenských bojů se sousedními německými kmeny zkusil jinou taktiku. Ta se mu vyplatila v tom, že dosáhl pozice hlavního uznávaného partnera římsko-německého vládce na východ od říše, který do jisté míry mohl ovlivňovat i říšskou zahraniční politiku.
Kolaborační svatý Václav, kterého si později vymysleli nacisti, přitom neměl se skutečným Svatým Václavem nic společného. Pozice historického českého knížete Václava v Římské říši národa německého byla fakticky prvním krokem k pozici, již o 12 generací Přemyslovců později dosáhl jeho potomek Karel IV., který začal říši sám vládnout jako její císař. Kdyby můj kolega, který napsal článek „Proč svatý Václav kolaboroval?“ dočetl můj text až sem, na tomto místě bych se ho odvážil zeptat: Už chápete, proč Václavův postoj nebyla žádná kolaborace..? (Davida Černého, ztělesnění českého režimního kýče přelomu 20. a 21. století, který v Lucerně vystavil Václavovu sochu, jak sedí svému mrtvému koni na břiše, bych radši už neoslovoval.)
Promiňte mi tu aktualizaci, ale když přemýšlím o postoji historického Svatého Václava, vzpomínám si ještě na jiný novinový titulek z minulého týdne: „Záhada jménem Fico – proč se slovenský premiér nepřiklonil k evropské mobilizaci, ale k Rusku?“ Jeho autorovi jsem tehdy napsal: „Že někdo nechce 5 milionů svých spoluobčanů, za které má jako jejich hlava odpovědnost, nechat zasypat raketami mnohonásobně silnější jaderné velmoci, to je záhada a přiklonění se k Rusku? Připomínáte mi slavnou předscénu ze hry Balada z hadrů, kde se Horníček směje: Cože – ten Noe stavěl LOĎ NA KOPCI? To je přece blbost! A Werich na to: Fakt je, že všichni blbí se mu tenkrát smáli…“
Na závěr ještě jedno srovnání: Vzpomínám si na svůj rozhovor s jednou mladou liberální běloruskou dívkou, která mi ohnivě přísahala, že její vlast jednou povstane a Rusko zničí, a zuřila, když jsem jí prozradil, co by měl chápat každý člověk, který absolvoval český základoškolský dějepis (jehož výuka je na rozdíl od většiny západních zemí doposud standardem zemí Střední Evropy): že ať se stane cokoli a ať si o něm myslíme cokoli, Rusko jako země zničeno nebude a co hůř: už navěky zůstane sousedem její vlasti. A že my, Čechoslováci, jsme před 81 lety patřili mezi vítěze, co svého podobně neodbytného odvěkého souseda, Německo, porazili na hlavu, rozdělili je na celkem čtyři nové státy (SRN, NDR, Západní Berlín a do roku 1957 i samostatné Sársko) – a už je zase sjednocené a diktuje nám vesele dál. Že to jediné důležité je, jak se ke svým lokálním velmocem dokážeme postavit: zda partnersky či vazalsky. Zda jako Svatý Václav, který ročně odevzdával sousednímu římsko-německému králi Jindřichu Ptáčníkovi 500 hřiven stříbra a 120 volů, což historici vyčíslili jako přibližný ekvivalent dnešních pouhých 40 milionů Kč (a měl za to u něj silný hlas. I proto, že to byl vladař sebevědomý – a respekt vzbuzovalo jeho na tehdejší dobu gigantické vzdělání, které notabene měli i všichni naši další úspěšní vladaři) – oproti asi 50 miliardám, které za dnešního režimu vyvedou z ČR německé firmy, podnikající na našem území, přičemž u nás na nutné investice ponechají maximálně jednu šestinu (a Berlín i skrznaskrz německý Brusel na nás úplně kašlou. O Lipské burze, odkud kupujeme energii sedmnáctkrát dráž, než ji u nás vyrobíme, ani nemluvě).
A u toho bych měl asi skončit. Abych sám neskončil tak, jak skončili mnou jmenovaní pokročilí přemyslovští svatí Ludmila a Václav, vydaní do rukou svých atavistických, nevzdělaných a ovlivnitelných pohanských příbuzných, Drahomíry a Boleslava. Ti totiž znali jen jednu nám dnes opět povědomou doktrínu (válčit, válčit, válčit) a z taktiky si osvojili leda kmotrovskou poučku, že v rámci rodiny nesmějí vraždit sami. Proto Svatou Ludmilu na rozkaz její snachy Drahomíry uškrtili její vlastní šálou bavorští šlechtici Tunna a Gommon, a Svatého Václava ubodali na prahu kostela před ranní modlitbou dvořané jeho bratra Boleslava: Hněvsa, Tuža, Tira, Česta a Mstina.
(Nicméně česká koruna Karla IV. se nakonec přece jen nejmenuje „Koruna Boleslava Ukrutného, toho, co strávil 37 let s mečem v ruce ve vojenském sedle a jeho život stál krk desetitisíce“, ale je to: Koruna SVATOVÁCLAVSKÁ. To je ta, co ji tak rád při každé příležitosti vystavujete, pane prezidente…)
Zdroje: Seznam.cz, Centrum.cz, Databazeknih.cz, Mlp.cz, Josef Pekař: Nejstarší kronika česká, Svatý Václav, Ilona Švihlíková: Jak jsme se stali kolonií, Jan Werich, Jiří Voskovec, Miroslav Horníček: Balada z hadrů + předscény, Wikipedia
(Text vyšiel na krajskelisty.cz)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008