Příběh z minulého týdne aneb Pochod na Brusel, který se nekonal.
Ilustračné foto: Pixabay
Mám jednu vlastnost, která se (alespoň v našem českém prostředí) jeví jako kontroverzní: když pocítím spravedlivý hněv, začnu se chovat jako maďarský socdem vůdce Károlyi ze slovenského historického filmu Tisícročná včela: ať se v tu chvíli nacházím kdekoli, cítím se jako lidový tribun, jehož povinností je strhnout svým projevem všechny kolem, aby okamžitě táhli na Vídeň. Rozdíl je jen v tom, že Češi nejsou Slováci ani Maďaři.
Bohužel.
Nebo Bohu dík..?
Příběh, který vám bude povědomý
Můj mobilní operátor mi každý rok posílá nový PIN hlasové schránky, který si vždy pečlivě uložím do telefonních čísel, abych ho v případě nutnosti poslechnout si vzkaz mohl použít. Nedávno se mi ale stalo, že jsem si zapnul vypnutý mobil, který mě vyzýval k poslechu vzkazu z hlasové schránky, i našel jsem si PIN – a do schránky jsem se nedostal. Našel jsem si tedy na webu asistenční číslo svého operátora, abych si zavolal o pomoc.
Telefon: „Dobrý den. Zde automatický poradce Robertek. Jak vám mohu pomoci?“
Já: „Vy nijak. Přepojte mě na živého člověka.“
Telefon: „Dobrý den. Zde automatický poradce Robertek. Jak vám mohu pomoci?“
Já: „Nemůžu si vybrat svoji hlasovou schránku. Její nejnovější PIN, který jste mi poslali, nefunguje.“
Telefon: „Zde automatický poradce Robertek. Nyní vás přepojím na živého poradce.“ (Ozve se hlavní hudební motiv filmu Podraz.) „Dobrý den, všichni živí poradci jsou nyní obsazení. Čekací doba na ně je více než pět minut. Pokud chcete, abychom vám po oné lhůtě sami zavolali, zmáčkněte křížek a zavěste.“
Já: mačkám křížek a zavěšuji. Když se ani po 15 minutách nikdo neozve, opět volám sám a absolvuji naprosto stejný dialog. Po dalších 15 minutách ho absolvuji potřetí. Poté se (už silně načatý) oblékám a odcházím do nákupního komplexu, kde se nachází centrum mého mobilního operátora V. Když na mě po deseti minutách přijde řada, vyhrknu:
„Nemůžu si vybrat svoji hlasovou schránku. Její nejnovější PIN, který jste mi poslali, nefunguje.“
Asi dvacetiletý Živý poradce: „No jo, milej pane, ale s tim já vám nepomůžu. To jsou věci, který si musíte vyřídit přes operátora na čísle. My do vašeho účtu nemáme vůbec přístup. To je GDPR, víte? Chráníme vaše data!“
Já: „Chráníte h….o! Včera jsem jenom vešel do prodejny bot, pak jsem z ní zase odešel, aniž bych si cokoli koupil a celej den mi chodí nabídka bot té firmy přesně na moji velikost bot. Zato byla ale kvůli GDPR zrušena stránka, kde člověk moh najít svoje školní spolužáky, a když jsem dělal v domě pro bezdomovce, nesměli jsme kvůli GDPR znát osobní údaje klientů, takže nám vedoucí vždycky přes službou ilegálně na záchodě říkala, kterej z nich má latentní tuberkulózu a kterej je vrah, co zabil tři lidi. A vy mi teď hned řeknete PIN mojí hlasový schránky, nebo budete čtvrtej!“
Asi dvacetiletá Živá poradkyně od vedlejšího šaltru: „Ono by to Pepo asi šlo takhle…“ V dialogu s kolegou začíná zabředat do odborné terminologie, které nerozumím. Nakonec se oba shodnou, že to opravdu nejde a slečna mi nabídne alternativu: „Nechcete tu hlasovou schránku rovnou zrušit? Stejně je to pro zlost, každý, kdo se vám nedovolá, spadne do schránky, kde už musí za telefonát platit. Přitom kdo se vám chce opravdu dovolat, ten vám zavolá znovu…“
Já (rezignovaně): „To už mi přátelé taky říkali. Tak mi ji teda zrušte…“
Živá poradkyně (po asi 10 minutách listování v manuálech a zuřivého bouchání do kláves): „Tak už to je.“ Tiskne potvrzení: „Tady nám to, prosím, podepište.“
Po podpisu se odcházím uklidnit do vedlejší pobočky řetězce se smíšeným zbožím B. Nejsem jediný. Jak se zdá, výlet tohoto typu zvolila na nedělní poledne většina populace mého města. Nakoupím si na celý týden, ale když s dobrou náladou, již mi způsobilo zjištění, že žetony z naší městské veřejné prádelny se hodí i do samoobslužných vozíčků, skončím u pokladen, zkazí mi ji zjištění, že všechny tři živé pokladny jsou neobsazené a mezi těmi automatickými, před nimiž jako vánočka narůstá několik proplétajících se front, jako žížnivá čára přebíhá jediná paní pokladní. Když stroj začne pískat už u třetí položky mého nákupu, aniž vím proč, zavolám chudáka paní pokladní:
Pokladní: „Užuž!“
Já (ve kterém se definitivně probudil lidový tribun Károlyi): „To si nemůžete sednout ke kase? Tam byste nás obsluhovala vy, která tomu rozumíte a my bychom nemuseli zápolit s tímhle debilním strojem! A vůbec: jak to že jste tu na to všechno sama? To je ten váš německej řetězec tak lakomej, že mu nestačí, že vám platí pětkrát nižší plat, než u sebe doma, a že nám prodává nekvalitnější zboží za vyšší ceny? To musí šetřit i na nedělním platu za jednu pracovnici navíc a nutit nás, abysme se za stejnou cenu u kasy obsluhovali sami? Celej minulej režim jsem poslouchal babičku, jak byl zlatej starej kapitalismus, kdy přišla k Baťovi, Meinlovi, Lippertovi a Broukovi-Babkovi, jen kývla a hned jí někdo obsloužil, poradil… Kde skončil ten její pohádkovej kapitalismus, když si vaše nadnárodní firma ani ve špičce nemůže dovolit na celý patro víc než jednu pokladní? A kde je tehdejší doba, kdy čím lepší pracovník, tím výmluvnější odboráři? Kdy vy jste se naposled zeptala šéfa, kam jde těch pět šestin výdělků zahraničních řetězců v ČR? Kam jdou ty peníze z elektřiny, kterou u nás vyrobíme a za sedmnáctinásobek si ji z Lipské burzy kupujeme zpět? A proč naši rodiče bez problémů uživili rodinu jedním zaměstnáním a dnes na to musíme mít tři? A proč vlastnictví majetku bylo nejspravedlivější v 60. letech (kdy i na západě byly velké koncerny, banky, ba i řetězce jako DM družstevní a celé ekonomické segmenty táhly kolektivní kibucy a camphilly a i majetek těch nejbohatších jednotlivců končil na hranici státu), zatímco dnešek nadnárodních korporátních mogulů nás žene někam k roku 1800, do doby Leopolda Belgického, který sám osobně vlastnil celé Kongo? Víte, jak se jmenuje majitel vašeho řetězce a který karibský ostrov si koupil za to, že vás najmul, abyste tu celou směnu dřela za čtyři nebo pět zaměstnanců, kteří by podle norem pracovní hygieny byli optimální..?“
Pokladní: zašeptá asi desetiletému chlapci, který stojí nedaleko: „Skoč za tetou, ať mi přijde ohlídat automaty, že se s ní pak vyrovnám.“
Zákazník ve frontě za mnou si z chytrého mobilu pouští dokument o minulém režimu. Slyším distinguovaný baryton Pavla Soukupa, jak čte komentář: „Moc komunistického režimu bez ohledu na kvalifikaci na všechna viditelná místa stavěla ty nejkonformnější a poslušné, zatímco ti, kteří by na ně patřili svou odborností i společenskou odvahou, se ocitali na naprostém dně…“
Epilog
Druhý den mi na mobil přijde SMS: „Dle vaší objednávky, učiněné na vaší prodejně, vám zasíláme nový PIN vaší hlasové schránky. Klidný poslech všech vašich přeslechnutých telefonátů vám přeje váš evropský mobilní operátor V.“
(Text vyšiel na krajskelisty.cz)
