Muriel Blaive: „Pokud mi to dovolíte, ráda bych ti řekla ještě jednu anekdotu, která, myslím, ilustruje… Během stalinismu existovaly takové propagandistické filmy o tom, jak se rolníci chtějí připojit ke kolektivizaci a tak, být v tom kolektivním hospodářství, v sovětském stylu a tak dále. Tak natočili ty úžasné záběry mladých lidí, jak se připojují ke kolektivům a jak jsou z toho šťastní.
A všichni chápali, že jde o propagandu, protože kdo se opravdu chtěl připojit ke kolektivním farmám? Nikdo, a ve skutečnosti spousta lidí byla místo toho poslána do táborů, protože odmítli připojit se ke kolektivizaci. No, v posledních letech můj institut prováděl výzkum o tom, kdo byli ti mladí lidé, kteří se filmu účastnili. Našli je, jsou to samozřejmě už velmi staří lidé, a udělali s nimi rozhovory, stejně jako s jejich dcerami a vnučkami, a bylo opravdu zajímavé, že příběh vůbec nebyl takový, jaký očekávali – že ti mladí lidé, kteří se filmu účastnili, byli ve skutečnosti věřící.
Věřte tomu nebo ne, nebyla to propaganda. Ve skutečnosti byli režimu za kolektivizaci velmi vděční, protože poprvé v životě nebyli chudými rolníky žijícími ze dne na den, ale měli jakousi sociální jistotu. Poprvé v životě měli zdravotní pojištění. Poprvé v životě jeli na dovolenou. Poprvé v životě viděli moře, díky komunismu, nikdy předtím nemohli nikam cestovat. A tak neměli vůbec ten špatný obraz kolektivizace, o kterém obvykle slýcháme.
Ale pak udělali rozhovory s dcerami a vnučkami a bylo legrační, že dcery už byly mnohem negativnější. Myslely si, že naše rodina byla kolektivizací tak trochu poškozena, protože jsme byli nezávislí rolníci, ale vzali nám půdu, a tak moji rodiče tak trochu trpěli, ale víte, jen trochu, no dobře, to je jedno.
A vnučky byly naprosto přesvědčeny, že jejich prarodiče byli oběťmi komunistického režimu, oběťmi kolektivizace, které strašně trpěly, protože každý ví, že kolektivizace byla opravdu, opravdu špatná. A tak se považovali za stoupence obětí komunistického režimu.
Je tedy velmi zajímavé sledovat, jak se stejný příběh měnil z generace na generaci a přešel z poměrně pozitivního k velmi negativnímu. A abych ten příběh dokončila, je to skoro jako karikatura, ale lidé z mého institutu, kteří tuto studii provedli, což je velmi zajímavé, byli propuštěni. Protože tohle není ten příběh, který chce můj režim slyšet.“
„Revizionistická: historička Muriel Blaive a Česká republika
(Status na FB, 2. júna 2026)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
Jedna odpoveď
Muriel Blaive, francouzská historička, která se už 25 let zabývá moderní českou historií má pravdu, když říká:
Svět není jednoduše rozdělen mezi oběti a zrádce. Každý jednotlivý lidský život je nuancovaný a složitý. Mnoho, jestliže ne většina lidí, byla na určité úrovni obětí, zatímco zároveň s režimem na určité úrovni kolaborovala. Morální odsudek je lehký jen pro ty, kdo se nikdy neocitli v nemožné situaci, v jakých se jiní lidé při svém každodenním životě ocitali často. Minimální míra empatie pro individuální trajektorie často napomáhá porozumění chování lidí. To neznamená, že tím omlouváme komunistický systém jako celek. Empatie, mimochodem, není špinavé slovo. Komunisté empatií pohrdali. Neodsuzujte druhé tak, jak to dělali komunisté.
A Leo K. na Kose k tomu dodává:
Nevím jestli komunisté pohrdali empatií, ale je pravdou, že my jsme tu žili své životy a trápil nás nedostatek některých komodit, přehnaná rovnost, kde jsme si připadali jako uříznuté boty, uzavření v drátech socialistické soustavy, ale rozhodně nás netrápila základní myšlenka režimu: budoucnost, jako život v beztřídní a spravedlivé společnosti.
Naopak nyní postrádáme onu společnost, postrádáme to, co zmizelo a ptáme se jak může existovat demokracie, vláda lidu, když to MY (ten lid) zmizelo?
—
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2019/03/14/propast-mezi-generacemi-existuje-nebo-je-to-jenom-neporozumeni/