Zdroj: Facebook
Střední Evropa ráda žije (či přežívá) v minulosti, přespříliš se ohlíží přes rameno dějin zpět. V takové Vídni vidíme na každém kroku kýče a turistické cetky upomínající na c. a k. monarchii. A tamější diplomacie s oblibou připomíná, kolik by toho mohla udělat, být na čele celého regionu. V Maďarsku jsou zase získávány sympatie radikálů odmítáním důsledků Trianonské smlouvy nebo útoky na takzvané Benešovy dekrety. Čehož se mimochodem v poslední době pozoruhodně chytla i slovenská progresivistická opozice.
Otvírání různě politicky zneužitelných dějinných – a přitom údajně dávno uzavřených – kapitol naneštěstí potkáme znovu i u nás. K čemuž nemalá část společnosti bohužel přispívá svou lhostejností. Nebo konformitou, s níž například bez obtíží převzala termín „Sudety”. Fakticky zavedený do masového užívání až Hitlerovou pátou kolonou v československém pohraničí!
V květnu, měsíci našeho osvobození a konce 2. světové války v Evropě, se má v Brně odehrát událost, které v našich poválečných dějinách nemá obdoby. Poprvé na našem výsostném území hodlá sjezdovat Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL), což se nám části politických a kulturních (rádoby)elit snaží prodat jako „vznešené gesto smíření“. Při kritičtějším pohledu se ale nabízí docela jiná interpretace. Smutný výklad, že jak postupně mizí přímá historická zkušenost s porážkou hitlerismu a jeho spojenců, když už takřka vymřeli pamětníci obrovských německých zločinů a spolu s tím vůčihledně upadá též znalost i výuka národní minulosti, přichází další krok. Setkání reprezentace Sudetoněmců ve „staré vlasti”, a to dokonce za ctěné účasti bavorského premiéra a německého ministra vnitra.
Je až mrazivé, jak se dnešní politická situace zneužívá k ohýbání faktů o příčinách a konci druhé světové války. Pod záminkou zástupného ukrajinského konfliktu nastalo nejprve jakési zastydlým antikomunismem podpírané „smiřování“ s vražednou, nejednou pronacistickou tradicí banderovců. Válečných zločinců, kteří jen na československém území povraždili mnoho našich spoluobčanů: včetně z koncentračních táborů se navrátivších Židů. A stejně jako se dnes ve zkorumpované, leckdy šovinistické Ukrajině systematicky likvidují památníky hrdinů 2. globální války (o připomínkách největších ruských umělců či vědců nemluvě), také u nás se z veřejného prostoru vytrácí úcta k osvoboditelům. Či dokonce některé jejich památníky. Najednou se nám tak snaží některé existence „vysvětlit“, že v roce 1945 o žádné osvobození nešlo, jelikož přišlo z Východu.
Objektivní historická fakta se prostě znovu ohýbají dle aktuální potřeby. Buď se zásluhy Rudé armády zcela popírají, nebo se selektivně připíší pouze Ukrajincům. Případně dokonce zrádným vlasovcům, jimž se naopak v Praze pomníku nově dostalo. Jako by se tehdejší četné oběti z řad sovětských vojáků – včetně těch ruských – daly jednoduše vaporizovat. Tak George Orwell nazýval úplné vymazání z existence z paměti. A byla to právě moravská metropole, kde se roku 2007 do místních památek osvobození „zabrušovalo” tak důsledně, až tehdejší královopolský místostarosta za ODS nechal bruskou odstranit srp a kladivo z pomníku padlých rudoarmějců. Ostatně dnešní bezduchost stranického marketingu přinášející snahy o další vlnu kriminalizace tohoto mezinárodně užívaného symbolu jsou extrémně trapné. Třeba ve zmíněném sousedním Rakousku náleží do státního znaku od počátku republiky!
Uvedené trendy nejsou prostě náhodné. Zvláště v často konzervativním Brně, jež se tak rádo vymezuje svými akcemi vůči Praze. A kde se krom jiného nachází nejmenované akademické pracoviště, z nějž kdysi vycházely texty, jejichž více či méně nápadnou podstatou byla jakási smířlivost k autoritářské a klerikální druhé republice. Tedy k degenerovanému zřízení plivajícímu na Masaryka, systematicky omezujícímu demokracii a podbízející se nacistickému Berlínu.
Jak jsme si řekli, samotný termín „Sudety“, jímž se dnes běžně šermuje jako zeměpisně-kulturním názvem, je krajně diskutabilní. Stejně u nás standardně slýcháme podprahově manipulativní obrat, že Gabčík s Kubišem „spáchali atentát” na Heydricha. Užívání tohoto slovníku je nejednou bizarním přijímáním optiky někdejšího agresora. A právě v tomhle kontextu je zvlášť pozoruhodná retorika Bernda Posselta. Kdysi se dost a dost i v našich médiích demagogicky namluvil, jak bychom měli my, Češi, cítit vinu. Odškodnit ubohé oběti odsunu a tečka. Tento nestydatě drzý požadavek byl oficiálně opuštěn až roku 2014! Dnes se sice mluví o jakémsi smíření, jenže daný spolek – původně založený nacistickými revanšisty – jedním dechem stále útočí na jím desetiletí démonizované Benešovy dekrety.
Je to všechno podivné. Smíření a opuštění citlivých míst minulosti přece jasně vyjádřila už známá Česko-německá deklarace z roku 1997. Některým to ale evidentně stále není dost a pořád by se jen dál a dál smiřovali. Inkriminovaná akce proto česko-německé vztahy rozhodně nezlepší. Naopak je zbytečně zatíží novou vlnou napětí a nedůvěry. Otevírání otázek poválečného uspořádání nebo příslušných dekretů, je provokací a hazardem. Oživováním stínů milosti v době, kdy mimochodem rovněž sílí snahy o centralizaci (federalizaci) Evropské unie. Tedy odstranění posledních zbytků suverenity členských států.
(Obdobný text publikoval český deník Mladá fronta Dnes)
