Na to, proč se v současném Rusku objevuje severní identita jako alternativa k dosavadnímu euroasijskému vidění, hledá odpovědi analytický esej historičky Veroniky Sušové-Salminen.
Arktida je chápána jako zóna prvořadého národního zájmu sledujícího tři cíle: ekonomický rozvoj oblasti, ochranu územní celistvosti a suverenity a zajištění konkurenceschopnosti Severní mořské cesty. Foto: Wikimedia
Rusko se dlouho hledalo mezi „Evropou“ a „Eurasií“. Dnes se ale vedle těchto dvou příběhů znovu vrací třetí – představa Ruska jako svébytné severní země. Co znamená nová „severská“ identita, odkud se bere a proč se právě teď stává politicky i geopoliticky užitečnou?
V posledních letech se Rusko rychle mění. Část těchto změn si vynutil konflikt na Ukrajině: stát mobilizuje společnost i ekonomiku a tomu přizpůsobuje pravidla hry, včetně ideologie a národní identity. Zároveň ale probíhají i proměny, které nejsou jen „nařízené shora“ – jsou výsledkem dlouhodobého vývoje ruské společnosti za posledních třicet let.
Po rozpadu SSSR se Rusko silně hlásilo k Evropě, a tedy i k „Západu“. Později ale začalo častěji zdůrazňovat eurasijskou identitu: představu, že je něčím specifickým a že by se nemělo bezvýhradně řídit západní modernitou a přizpůsobovat se evropským modelům. Tyto dvě představy – „jsme Evropa“ versus „jsme Eurasie“ – patří k tradičním tématům ruských debat o tom, kým vlastně Rusko je. První pohled bývá spojovaný se zapadnickou školou myšlení, druhý spíše se slavjanofilstvím. Oba přístupy se promítají i do dnešní politiky a do zahraniční politiky Ruska.
Sever a severskost v ruské mysli
Vedle těchto dvou velkých interpretací se v 19. století objevuje ještě třetí rámec: severskost ruské identity. Myšlenka Ruska jako „severní země“ vznikala už na pozadí sporu mezi zapadnictvím a slavjanofilstvím. Zajímavé je, že jedním z výrazných zastánců severní identity nebyl nikdo jiný než filozof Petr Čaadajev (1794-1856) – jinak radikální zapadnik a pokrokář. Čaadajev se k tématu vracel opakovaně. Napsal například: „Žijeme na východě Evropy, to je pravda, ale nikdy jsme nepatřili k Východu. Východ, to je svoje historie, s námi nemá nic společného.“ Východ Čaadajev chápal jako Orient. Severní identitu pak popsal takto: „Jsme prostě severní národ a co se týče myšlenek i podnebí, jsme velmi vzdáleni od voňavého údolí Kašmíru a posvátných břehů Gangy.“ Ruskou civilizaci zároveň viděl jako zvláštní případ toho, jak se byzantská varianta křesťanství přenesla na sever. Nicméně severskost byla pro Čaadajeva nástrojem kritiky Ruska jako „sirotka lidstva“, kde není nic trvalého a kde (západní) myšlenky nezakořeňují. Sever tak spíše symbolizoval temnotu a chlad, nepatřičnost Ruska ve vztahu k Západu.
Pocit „patříme na Sever“ ale nezačal ani neskončil u Čaadajeva a nebyl zdaleka definován jenom negativně. Připomeňme třeba, že Petrohrad se často nazýval „Benátky severu“ – stejně jako řada dalších severoevropských měst (Bruggy v Belgii, Amsterdam v Nizozemsku, Stockholm ve Švédsku nebo Hamburg v Německu). Imperiální metropole se tak nehlásila k Severu jen svou polohou, ale i celkovým vzhledem a estetikou. K hnutí děkabristů patřilo radikálnější křídlo „Severní spolek“, které spojovalo severskost s reformismem, chladným rozumem a intelektualismem. V podobné tradici pozitivně konotovaného Severu pokračoval ve 20. století filolog a akademik Dmitrij Lichačov (1906-1999): sever Ruska (tj. oblast Karelie, Archangelska a Vologdy) viděl jako skutečné duchovní jádro národa. Byly to oblasti mimo kontrolu Mongolů a prakticky zde nikdy neexistovalo nevolnictví. Sever tak představoval ruskou svobodu, autentičnost a tradici. Na rozdíl od Čaadajeva pro něj byla severskost zdrojem ruské autenticity.
I když se dnes Rusko definuje aspoň v oficiálním diskurzu jako eurasijská, nezápadní velmoc a konzervativní stát-civilizace, v poslední době se objevují nové pokusy o redefinici Ruska ne jako směsky „Evropy“ a „Asie“ někde „mezi“, ale znovu jako severní země. Nejvýraznějším autorem, který o severskosti ruské identity v současnosti veřejně hovoří, je antropolog Andrej Golovněv. V roce 2023 napsal článek „Severní identita Ruska“, který rámcuje odbornou diskusi s indickými antropology a ve vztahu ke globálnímu Jihu. Golovněv argumentuje tím, že severskost Ruska je dána historicky (díky klíčové roli ladožsko-novgorodského Severu v ruských dějinách), geoekonomicky (umístění nerostných zdrojů) a geopoliticky (severní poloha Ruska v oblasti Eurasie). Paradoxem je, že Rusko se přesto nikdy se Severem neidentifikovalo, i když „právě severskost je jeho osobitostí i místem na globu“. V přednášce v listopadu 2025 Golovněv odmítl explicitně ruské dilema Západ nebo Východ: „…v tomto dilematu se tlučeme jako moucha o sklo a sami nejsme s tímto přechodným stavem spokojeni. Rusko není někde uprostřed, Rusko je Sever. A to je velmi pohodlná a upřímná identita.“ V této interpretaci se tedy severní identita stává nástrojem odmítnutí stavu „mezi“ a zároveň nabízí alternativu v podobě vertikálně pojaté kategorie.
Zajímavé, i když nepřekvapující je, že tato teze je historicky ukotvena tím, že Golovněv přepisuje význam Kyjevské Rusi – nejen, že zdůrazňuje varjažskou (vikingskou) složku, ale počátek Kyjevské Rusi vidí na severu, v oblasti Ladogy a Novgorodu, Kyjev tedy podle něj vznikal jako výsledek pohybu ze severu na jih: „Pokud se podíváme na počátky, byl to právě Sever, který vytvořil prostor Rusi – cestu, kulturu, státnost. Prostě jsme si zvykli číst historii vzhůru nohama.“ Za pozornost stojí i skutečnost, že toto nové uvažování o Severu a severskosti ruské identity se spojuje s ruským odmítnutím eurocentrismu a také s dalším odmítnutím ruské orientace na Východ.
Nový význam Severu
Proč je pozapomenutá severskost dnes znovu „v kurzu“? Jedním z důvodů je, jak už naznačeno, staré a těžko řešitelné dilema: kam vlastně Rusko civilizačně patří? Na Západ se podle mnoha ruských autorů (a v jistém smyslu i podle „kulturní geografie“ moderního kapitalismu) nevejde, v současnosti Západ Rusko odvrhl (a Rusko rovněž odmítlo Západ). Zároveň se ale Rusko často necítí doma ani na Východě, ať už mluvíme o Číně a Japonsku, nebo o arabském a indickém „Orientu“. Tato neuspokojivost živí frustraci, která snadno přerůstá v pocit odcizení. V posledních letech již je jasné, že Rusko nemůže hrát roli „mostu“ mezi Západem a Východem. Musí hledat alternativy. Neuspokojivá řešení v podobě buď – nebo unavují a nedávají dostatečné odpovědi. Být „mezi“ má svá úskalí, zvláště v době všudypřítomné polarizace.
V mezinárodních vztazích nebyl z historického hlediska „severní směr“ pro Rusko dlouho nijak zásadní, i když měl velký ekonomický význam. Velká část severních území byla po staletí spíš „zemí nikoho“: drsné klima (až na výjimku severozápadu Ruska s přístavy Murmansk a Archangelsk) brzdilo vznik i rozšiřování státních celků. I ruské „osvojování“ severu bylo spíš výběrové a nepravidelné – limity dávalo počasí i tehdejší technologie. Zároveň ale sever Ruska přitahoval ekonomicky: stát sem pronikal hlavně kvůli nerostnému bohatství, nejprve kožešinám a později ropě, plynu, zlatu, niklu a dalším ekonomicky významným surovinám. Reálně se obrovská území na severu, včetně Sibiře, stala jedním z nejvýznamnějších kolonizačních projektů Ruska. Teprve ve 20. století se sever stal živým prostorem mezinárodních vztahů. A v posledních dekádách jeho význam dál roste, mimo jiné kvůli klimatické změně.
Rusko se dlouhodobě snaží posílit své postavení v Arktidě a v současnosti rozvíjí Severní mořskou cestu, která se má v budoucnu proměnit v novou logistickou i strategickou tepnu pod ruskou kontrolou. Podle oficiálního dokumentu, který shrnuje arktickou strategii země do roku 2035, je Arktida chápána jako zóna prvořadého národního zájmu sledujícího tři cíle: ekonomický rozvoj oblasti, ochranu územní celistvosti a suverenity a zajištění konkurenceschopnosti Severní mořské cesty. V zahraniční politice se dnešní Rusko navíc snaží zapojit do „arktické hry“ Čínu a další východní země – i proto, aby oslabilo vliv západních velmocí v celém regionu. Jedná se o součást ruského kurzu na multipolaritu.
Konečně v posledních letech se Rusko stále víc orientuje na země globálního Jihu, aniž by ale na globální Jih reálně patřilo. Ostatně Golovněv svoji tezi o severní identitě Ruska formuloval v dialogu s globálním Jihem. Nová zahraničněpolitická doktrína z roku 2023 zdůrazňuje význam globálního Jihu pro ruskou zahraniční politiku, zatímco západní země a Evropu vidí jako mnohem méně významné. Tato nová realita také posiluje představy, že Rusko se má chápat spíše jako severní země než jako země někde mezi Východem a Západem, či dokonce země globálního Jihu.
(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument)
