Svět prochází krizí, která je zásadnější, než si zatím připouštíme. Agrese USA a Izraele proti Íránu ukázala, že globalizace je jednosměrná cesta, na které se zašlo příliš daleko, aniž by globalisté předvídali komplikace a měli pro ně připravený plán „B“. Nikoho například nenapadlo, že jednou budou ohroženy podmořské kabely, bez kterých zkolabují banky, zastaví se obchody a lidem bude hrozit, že místo umělé inteligence budou muset někde ve vetešnictví anebo na smetišti hledat tu vlastní.
Globalizace je jak vidno křehká, zranitelná a bude to tím, že je nepřirozená, vymyšlená na kšeft, na jedno použití a tím pádem také zbytná. Jakmile se přestává hrát podle pravidel, lze si navzájem fatálně škodit na mnoho způsobů a jak říká Murphyho zákon: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to.“ Rezignace na diplomacii a sázka na hrubou sílu je při složitosti ekonomického provozu současného světa obrovský hazard. Slabší totiž dnes nejsou natolik slabí, aby se o svou porážku nemohli štědře podělit s vítězem. Vítězi pak hrozí, že porazí i ty, které se zničit nechystal, protože odveta slabšího umí být univerzální. K čemu je Íráncům svět bez Íránu? Anebo také k čemu je Izraeli svět bez Židů?
Prvoplánovou reakcí na každou krizi je pokusit se rychle vrátit systém do normálu před krizí. Teď se ale vnucuje podezření, že obnovit něco, co lze snadno opakovaně zničit, je zbytečná ztráta času a energie. Vracet se do normálu znamená vracet se před křižovatku, kde lidstvo špatně odbočilo. Do sedmdesátých let minulého století! Před dobu, kdy jsme se stali zajatci globálních bank a největších finančních institucí, které ovládly stát, aby sloužil jejich zájmům, nikoli občanům.
V glose „Nepropásněme tuto krizi“ o tom chytře píše Zbyněk Fiala: „Nečekejme svobodu shora, větší šance je dole. Decentralizovaná energetika a finance, ekonomika krátkých vzdáleností, větší podíl daňových výnosů do obcí a regionů, družstevnictví, snižování tlaku zahraničního kapitálu, to jsou svobody nejen na papíře… Potřebujeme obnovu masového družstevnictví energetického, výrobního, stavebního, dopravního, finančního a nejrůznějšího dalšího. Malé podniky vlastněné zaměstnanci a obcemi…“
Krize, která se na nás řítí, učiní soběstačnost nezbytností. Generace, které věděly, co se myslí radou „hledáš-li pomoc, najdeš ji na konci svého ramene“, jsou ale v důchodu anebo pryč. To návrat k normálu zkomplikuje, protože krize udeří na společnost, která se adaptovala na nenormalitu. Osvojit si zapomenuté dovednosti ovšem bude životní nutnost, jakkoli budoucnost, bude-li tedy nějaká, bude určitě mixem tradice a modernity.
Vnímat krizi nikoli jako neštěstí, ale jako příležitost, je kreativní přístup, u kterého se vychází ze zkušenosti, že špatně už bylo. A stejně důležité je intuitivní poznání, že kdysi, než to nabralo špatný směr, bylo lépe. Současný světový řád není důsledkem pozitivní evoluce. Nejde o něco přirozeného. Jde o zlovolný konstrukt, podraz na lidech, kteří se nechali zmanipulovat a ovládnout. Rozpadá se nám před očima něco, co nikdy nemělo vzniknout a čeho nebude škoda.
Běžné krize přinášejí příležitosti, které lze využít, ale i promarnit. Toto ale nebude běžná krize. Mnoho možností se nenabízí. Vlastně jsou jenom dvě. Buďto se dokážeme adaptovat na soběstačnost a přežijeme, anebo budeme vyhlížet ráj pro lehkoživky, který již není v nabídce. Z budoucnosti, která se před námi rýsuje, kouká práce. Generace, které roupama nevědí, co dělat, ovšem nic lepšího nemohlo potkat.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)
Foto: Archív autora
