Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad změnami role USA, Evropy a Číny ve světě.
Byly doby, kdy globalizace znamenala westernizaci – přibližně pět století se svět přizpůsoboval, dobrovolně či z donucení, západnímu způsobu života. Západní technice, kultuře – a jeho potřebám. Bylo tu jen málo vyvolených západních mocností, které definovaly, co je správné. Až se na počátku tohoto století mezi ně vklínil stát, jenž během kolonizace patřil k periferii: Čína. Jádro globalizace se začalo rozšiřovat, blíží se k němu další rodící se velmoci – Indie, Brazílie… Jenže mocnosti starého světa začaly bránit své privilegované postavení. Globalizaci tak poznamenala „bipolární porucha“: zatím je jednotná, ale už se začala štěpit. V nejobecnějším rozměru se dělí na ty, kdo si přejí udržet unipolární svět a ty, kdo z toho či onoho důvodu fandí změnám směřujícím k multipolárnímu uspořádání.
USA a Čína
V této situaci Spojené státy vsadily na kartu brutální síly: k udržení či přímo upevnění své hegemonie užívají převahu v konvenčních silách, a to bez ohledu na normy mezinárodních práv. O mravnosti nemluvě. Zatím to vypadá, že se tento návrat barbarských forem politiky neosvědčí, a to jak kvůli nedostatečné převaze konvenčních ozbrojených sil USA, tak i tradičnímu odtržení vojenského chápání cílů války od představ politických cílů. Boje v Íránu a jeho okolí naznačují, že si Washington zopakuje lekce z Vietnamu a Afghánistánu: zvítězí snad v každé bitvě, ale prohraje válku. Výhodou USA je, že současný pán Bílého domu ví, že politika existuje ve dvou často velmi odlišných podobách: jako objektivní realita a jako obraz stvořený propagandou. Problém nastává, když se tyto dvě podoby jedné události příliš liší; někde to praskne. Zahraniční politika se může dostat do rozporu s politikou vnitřní. Tak lze bezpodmínečně hájit Izrael v zahraničí, ale doma… Následující graf z dílny společnosti Gallup ukazuje, jak současná vláda Izraele a USA poškodily obraz židovského státu u amerického obyvatelstva. Tedy u amerických voličů.
Čína, která je v oficiálních dokumentech současné vlády USA představována jako hlavní protivník, zatím pokračuje ve svém obrození. Bez ohledu na sankce, celní bariéry a válkyrozhazované Západem, v letošním prvním čtvrtletí vzrostl meziročně hrubý domácí produkt (HDP) Číny o 5 % a její zahraniční obchod o 15 %. Změny ve velení tamní armády mají pravděpodobně naznačit, že ve vztazích s Tchaj-wanem chce Peking v maximální míře klást důraz na mírové řešení. A nebude-li zahraniční vměšování do vztahů pevniny a ostrovů kolem Tchajwanské úžiny, budou se tyto vztahy rozvíjet na základě „konsensu 1992“ – dohody představitelů Komunistické strany Číny a Kuomintangu z Tchaj-wanu, že existuje jen jedna Čína, a další „detaily“ se vyřeší jednáním později. Ostatně čl. 4 Ústavy Čínské republiky, ke které se s dílčími úpravami hlásí i současné vedení Tchaj-wanu, vychází z představ Číny v hranicích roku 1946 – tedy pevninské Číny a Tchaj-wanu dohromady. Nedávná návštěva předsedkyně Kuomintangu z Tchaj-vanu paní Čcheng Li-wun na čínské pevnině, včetně přijetí u prezidenta ČLR Si Ťin–pchinga, ukazuje, že by jedno z uměle vytvářených ohnisek napětí mohlo být odstraněno. Mnohé by mohla naznačit cesta Donalda Trumpa do Číny, plánovaná na polovinu května.
Zbrojení NATO
Agrese USA a Izraele vůči Íránu vyostřila spory Washingtonu a evropských členů Severoatlantické aliance, které se začaly formovat kolem otázky pokračování války na Ukrajině. Pohrůžky Washingtonu, že by mohly Spojené státy z Aliance vystoupit, mají celou řadu odstínů, přičemž některé nepostrádají nádech ironie. Například podle článku 13. Washingtonské smlouvy stát, který chce z Aliance vystoupit, musí to sdělit písemně vládě USA. Ovšem ať již je napětí mezi USA a jeho spojenci v NATO sebevětší, to nejdůležitější Evropané Donaldu Trumpovi odsouhlasili: zvýšení vojenských výdajů na úroveň pěti procent hrubého domácího produktu (HDP). To by měla být výrazná změna, protože podle oficiálních odhadů bruselské centrály NATO tvořily loni vojenské výdaje v Alianci téměř 2,8 % souhrnného HDP, v případě evropských členů plus Kanady to bylo skoro 2,3 % HDP.
Odpověď na otázku, zda je to hodně, nebo málo, vyžaduje pečlivé vyhodnocení politické situace. Jisté je, že když chybí dobrá vůle dohodnout se a převládá nedůvěra či kořistnické zájmy, žádné výdaje nejsou dost velké. Něco ale může napovědět i nedávno zveřejněná zpráva britského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS). Ta uvádí, že loni dosáhly globální vojenské výdaje 2,63 bilionu dolarů – z čehož více než 64 % tvořily výdaje států NATO. Jak ukazuje připojená tabulka, činily podle tohoto zdroje vojenské výdaje evropských států NATO 563 miliard dolarů, zatímco USA 921 miliard (letošní výdaje Spojených států by měly poprvé překročit bilion dolarů) – zatímco vojenské výdaje Ruska podle vlastních oficiálních informací 161 miliard (podle definice NATO 186,2 miliardy).
USA a Evropa
Požadavek Washingtonu vůči evropským členům NATO, aby se zapojily do války o Hormuzský průliv, se zdá zcela nelogický: Severoatlantická aliance je přece definována jako obranné uskupení; článek 5 Washingtonské smlouvy jasně říká, že pomáhat se má napadenému členu Aliance. Zkušenost ale praví, že NATO začalo bombardování Jugoslávie (1999), až když Německo uznalo odštěpenecké státy a pomohlo jim v občanské válce; intervenci v Libyi (2011) začalo několik zemí (mj. Francie, Velká Británie, Kanada a USA), než se stala oficiální akcí NATO; válku v Afghánistánu (2001–2021) zahájily Spojené státy v čele koalice ochotných, až následně byla vytvořena mise ISAF vedená Aliancí a později i přímá mise NATO; přes úvodní nesouhlas Francie, Německa a Belgie s americkou intervencí v Iráku (2003) tam nakonec byla vyslána speciální mise NATO (2018–2026).
Údiv nad chováním USA vůči evropským spojencům vyrůstá povětšině z nepochopení povahy zahraniční politiky Spojených států. Tam už otcové-zakladatelé kladli důraz na chladný propočet výhod opírající se o „osvícený egoismus“ a znalost zákonitostí mocenské rovnováhy. Tak lze v dějinách vztahu USA k Evropě zachytit čtyři odlišná období:
- Podle Monroeovy doktríny (1823) se Spojené sáty dožadovaly výsadní kontroly na celou Střední a Jižní Amerikou s tím, že se na oplátku nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Evropy. Zabránit ovšem Francii či Španělsku angažovat se v Latinské Americe samy nedokázaly – Monroeova doktrína se opírala o sílu britského loďstva, protože Londýn měl vlastní zájem na tom, aby si Paříž či Madrid nevylepšily své postavení na jih od Spojených států. Naopak USA byly slabé na to, aby se mohly angažovat v tehdejší válce Řeků s Osmany, nemohly zásadně ovlivnit evropskou mocenskou rovnováhu. Proto nastupuje moralizující izolacionalismus směrem na východ vůči Evropě, snaha dominovat v oblastech na jih od USA a rozpínání směrem na západ.
- Během světových válek se německá armáda přiblížila k atlantskému pobřeží či jej přímo obsadila, a dala tak novou politickou charakteristiku evropské hranici s USA přes „trochu vody“. V té době byly už Spojené státy ekonomicky nejmohutnějším státem světa. USA se během těchto dvou válek prostřednictvím své armády začaly podílet na utváření mocenské rovnováhy v Evropě. Potenciální evropská fronta se po 2. světové válce stala nejdůležitější linií konfrontace se Sovětským svazem, tedy i mocenské rovnováhy v celém světě.
- Po studené válce už byly Spojené sáty hegemonem i v evropském regionu. Během bombardování Jugoslávie bylo zřejmé, že jako jediné mají v rámci NATO potenciál k silovému vychýlení rovnováhy ve svůj prospěch. Už se nepodílely na utváření evropské rovnováhy, ale začaly ji diktovat, a to i prostřednictvím rozpětí NATO směrem na východ.
- Změny v globální rovnováze učinily Evropu druhořadým regionem. USA se snaží uvolnit si ruce pro významnější konflikty, než je válka na Ukrajině – usilují o kontrolu regionů bohatých na uhlovodíky, dopravních tras s globálním významem, a hlavně oblastí kolem Číny. Výstavba a modernizace infrastruktury americké armády v tzv. prvním ostrovním řetězci od Japonska po Filipíny ukazuje, kam se soustřeďuje pozornost Pentagonu.
Evropa má pocit, že zůstala sama, a začíná na novu situaci reagovat. Podle IISS bylo loni hlavním zdrojem růstu evropských vojenských výdajů Německo a pro nejbližší budoucnost jim i zůstane. Ne každý státník se ale domníval, že USA či NATO ochrání zájmy západoevropských zemí nebo že by mír v Evropě mohlo zajistit německé zbrojení. V jedné ze svých knih Henry Kissinger popsal, jak v roce 1969 doprovázel amerického prezidenta na setkání s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem. Ten jim vylíčil, jak vidí Evropu: politiku zde neurčuje nějaká abstraktní idea integrace, ale čtyři velmoci – Itálie, Německo, Francie a Velká Británie. Kissinger prý k tomu poznamenal, že v takové situaci nevidí způsob, jak zabránit Německu, aby ovládlo Evropu. „Zdálo se, že de Gaulle, v němž tolik tuposti vyvolalo hlubokou melancholii, povyrostl o další palec, když si mne poměřoval s přirozenou povýšeností, s jakou shlíží zasněžený alpský vrcholek na nějaký kopeček. »Par la guerre«, řekl jednoduše (»válkou«).“ [1]
Poznámka:
[1] KISSINGER, Henry A.: Roky v Bílém domě. Praha: BB/art s.r.o., 2006, s. 109
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
