Znám osvícené lidi, kterým Ježíš říká blahoslavení tiší, kteří chápu chod světa, tuší i znají temnější místa své minulosti a odčiňují je tím, že se ať se děje, co se děje (jim osobně i planetárně), nebouří se, ale trpělivě „nesou svůj kříž“ a kam stoupnou, tam pomáhají – a to často (někdy nejčastěji) těm, kteří se na nich krutě podepsali. To jsou skuteční následovníci Krista, „sůl Země“, jak On jim říkal – neboť sůl je – a ještě bude – ve světovém měřítku velmi vzácná.
Pak jsou tu ale lidi, o kterých Bohumil Hrabal psal, že ve vztahu k tomu, co dokáží ti první, „obcházejí kolem a kolem, ale dovnitř se ještě nedostali“. A kupodivu dodává: „takového člověka já mám nejradši, protože ten mě bude potřebovat nejvíc. Copak víme, zda právě tenhle šaškovský hrubián se zítra neocitne v kouzlu kvalitativních změn?“ Že by k těmhle lidem chtěl patřit nejen ve svém nedávném fejetonu u nás v Krajských listech (,Půjdu za hlavami států. Tolik zmařených životů…‘) ale už mnohokrát i zde na FB prohlásil Jaromír Janák – a Osho dokonce řekl, že by jednou rád viděl, jak se rodí mezistupeň mezi hrabalovským a osvíceným druhem čověka, který pokřtil jako „Zorba Buddha“.
Všichni hlubocí kibicové, kverulanti a dezertéři, ony hrabalovské perličky na dně z rodu Alexise Zorby, Josefa Švejka, Yossariana a Ivana Čonkina sice nereagují na bolest světa vědomě, usebraně a uměřeně jako lidé osvícení – zato reagují okamžitým činem, třeba ne úplně zváženým. Dnes ráno se v médiích objevila zpráva, že americký prezident se vyslovil, že by stát neměl přispívat nemocným nebo dětem na školky, protože má na starosti důležitější věci: války… Tu jsem si vzpomněl, jak když Margaret Thatcherová v roce 1982 vedla válku s Argentinou, se jeden ze 14 procent tehdejších britských nezaměstnaných, malíř pokojů Michael Fagan, rozhodl, že „to požene tak vysoko, jak jen jde“, a když se svými interpelacemi neuspěl u svého poslance, během prvního vloupání si zmapoval slavný Buckinghamský palác a jeho (za nic dobře placené) hlídky a podruhé už šel najisto: Přímo do ložnice královny. Aby jí sdělil, že když nedokáže zatočit ani s tak bestiální premiérkou, která se ve slavnostní uniformě chlubí s válkou na druhé straně světa, kterou vyhrála na úkor milionů svých strádajících občanů, pak je milá královna Alžběta hlavou státu úplně na… Když jí to řekl, dal se pokojně zatknout a na tři měsíce zavřít do psychiatrické léčebny.
Samozřejmě, že fakticky nedosáhl ničeho, ale… Budu se snažit vysvětit, proč to podle mě smysl mělo. Už praotec druhu, řecký filosof Sókratés, který na athénském trhu dráždil státotvorné občany nepřizpůsobivými antisystémovými dezolátskými dotazy, říkal, že probudit jednoho spícího člověka je stejně záslužný čin, jako postavit dům. Kdysi se z jeho druhu lidí rodili dokonce i politici, a to s velkým P – například můj milovaný Jan Masaryk. Dnes, v době, kdy umělá inteligence se začíná přibližovat lidem, a proto lidé se začínají přibližovat umělé inteligenci, takového lidstvím produchovnělého Enšpígla, který je ochoten dát na trh svou vlastní kůži, abys pohledal, takže nám musí stačit aspoň občas nějaký takový Lubomír Zaorálek, Petr Macinka – anebo nový kapitán české fotbalové reprezentace Ladislav Krejčí (zde je vysvětleno proč).
Nakonec osobní vyznání: Plně vědomých osvícených tichých si vážím a uctívám je – ale „šaškovského hrubiána“ (spolu s JUDr. Bohumilem Hrabalem) „já mám nejradši, protože ten mě bude potřebovat nejvíc“. Dokonce bych řekl, že se potřebujeme navzájem. Já jeho, žeť jeho činy okysličují mou poměry udupanou krev – a on mě, protože člověka jeho druhu svým psaním k těm osvěžujícím neuváženým činům poštívám a jeho temperamentu nenápadně ukazuji směr…
(Status na FB, 4.apríla 2026)
