Češi mají volby, ale na českém Googlu se jim to oznamuje anglicky. Nejvyšší důkaz kulturní dominance anglosaské globalizace. Za normalizace u nás byly sovětské vojenské posádky, ale pozvánky k volbám v ruštině nebyly. Ani polovička nápisů na ulicích, tak jak je tomu dnes s angličtinou. Ani kinům, knihkupectvím, televizi nedominovaly produkty sovětské kultury, tak jak je dnes 7 z 10 filmů v kině, knih na pultech, pořadů v televizi amerických. Tehdejší systém byl naopak založen na systému sdílení. Právo většiny na kulturním trhu měla domácí národní kultura, tak jako to právo v systému, snažícím se o soběstačnost, měly i všechny ostatní potřebné produkty. Zbytek zaplnila zahraniční díla, která se povedla (a samozřejmě byla kádrově v pořádku – ale to už máme přece znovu i dnes: kdy jste naposled v kině nebo v knihkupectví viděli něco opozičního, třeba od Michael Moora, Olivera Stona, Emira Kusturici?). Tu zahraniční polovinu ovšem tvořila díla nejen ze socialistických zemí – i ze západní Evropy a Ameriky. A abychom je znali ještě líp (a taky, že bylo málo domácího papíru, aby od nich každý mohl mít doma knihu), ČST a ČRo se za normalizace staly rekordmany v televizních a rozhlasových adaptacích Huga, Londona, Twaina, Poea, Wildea, Shawa, Dickense, Maupassanta, Vernea, Boccaccia, Labiche, Nestroye, bratrů Mannových, Millera, detektivek od Simenona, Gardnera, McBaina… Český žák už nikdy nebude mít takové podmínky, aby se lehkou cestou, že prostě otevře média, tak do hloubky naučil základy ne-li světové, tak minimálně euroamerické kultury. V anglicky, německy, francouzsky mluvících zemích jsem si mockrát ověřil, že naše generace Čechoslováků zná tamní vysokou kulturu líp, než místní domorodci stejného věku – protože zatímco k nám cenzura, která kromě politiky zdůrazňovala i estetiku, od nich přes železnou oponu pustila jen to nejvyšší národní umění, oni na to byli jako my teď – četli si americký Playboy. Přitom ale v nekapitalistickém systému nebyla vůbec důležitá početní (a tedy tržní) síla dané národní kultury: Lužickosrbští spisovatelé Jurij Brězan a Jurij Koch, kteří psali vymírajícím jazykem, jímž v té době mluvilo už maximálně jen 25 tisíc lidí, publikovali v překladech v celém jedenapůlmilardovém „táboru míru a socialismu“. Ruská a sovětská kultura byla v tomto systému zcela marginální – ačkoli jsme se naučili velmi dobře i jí, jako každé jiné. Proč? Protože heslo minulého režimu znělo „Masy nejprve vzdělávat, pak bavit“. Dnes je to: „Zábava táhne – a čím plytčí, tím prodejnější.“ Vydělává se ovšem i na snížení nákladů – což je dalším účelem globalizace, která odnaučuje mladé lidi rodný jazyk ve jménu všudypřítomného globálního jazyka „infozábavy“ (skrze niž dosahuje řízené nadvlády…)
P. S. Stejně tak byli dřív podporováni levicoví autoři ze zemí třetího světa. Například ti afričtí, jak bylo zvykem, ne skrze ruštinu, ale pomocí vlastního jazyka: osmdesátimilionový komunikační jazyk východní Afriky, svahilština, byl východním blokem mohutně podporován, aby se stal lingvou francou Afričanů, které se tehdy masivně učili nadšenci z celého východního bloku a levičáci ze západu (kteří tehdy byli ještě skuteční levičáci: https://www.krajskelisty.cz/…/33246-proc-je-nova-levice…). Tenhle fenomén se pokusila vzkřísit dnešní západní pseudolevice ve fenoménu Black Lives Matter – ale co do kultury: skončilo to typicky komerčně a na povrchu, tím, že nějaká černá básnířka občas recituje na inauguraci amerického prezidenta a černí herci hrají role bílých historických postav (ale Puškina, který částečně opravdu černoch byl, si žádný západní mulat nezahraje – o nenáviděných Rusech se přece nebude točit film…) O to, jak žije černá Afrika se pak z aktivistů BLM u nás na severní polokouli nikdo nezajímá. To zajímalo naposled uměle vyběleného Michaela Jacksona a afrického rodáka persko-indického původu Freddieho Mercuryho. Ale i to probíhalo v globálkapitalistickém jazyce a v konečném důsledku jako příležitost, jak se globální firmy zase můžou ukázat hezkými (V.I.P. podal africkému chlapci misku rýže a na tričku měl přitom značku Nestlé). Pro dnešní kapitalistické Rusy a Číňany je Afrika taky už jen investice, ale staré dobré marxistické kořeny jejich zemí je naučily přisvojit si zemi ne jen kořistěním (jako to od dekolonizace dělají západní ex-koloniální mocnosti), ale získáváním tamních mas skrze zvyšování životní úrovně. Africký kolega mi popisoval, jak si Rusko a Čína rozdělila jejich zemi: první velmoc se zabývá průmyslem, druhá buduje komunikace. V celé zemí ale kupodivu neuvidíte jediný nápis v ruštině či čínštině.
(Status na FB, 2. októbra 2025)
Jedna odpoveď
Dovoluji si dodat ke knihám:
Za našich mladých let nebylo tolik televizních přijímačů a děti je tak často nesledovaly. Zato se prodávaly a četly knihy – poučné, vzdělávací a encyklopedické z edice OKO (150 svazků v letech 1961 – 2010 ) a hlavně dobrodružné / detektivní / SF z edice KOD (Knihy Odvahy a Dobrodružství – 211 svazků mezi lety 1954 a 2012). V edici KOD vycházela díla spisovatelů nejen českých a slovenských, ale doslova z celého světa: maďarských, polských, francouzských, německých, italských, švédských, ruských, britských i z USA a Kanady v českém překladu a s ilustracemi. Ceny knih se pohybovaly v řádu desítek korun.
Dnes jsou děti ochotny zhlédnout maximálně desetisekundové video – na víc jejich pozornost nestačí.