Dramatická situace ve Francii, kterou se chystají její občané zítra zablokovat („Zablokujte všechno!“), tvoří docela pěkné pozadí k našim volbám. Ona to totiž není jen krize takzvané Macronie nebo francouzské páté republiky někde hodně daleko, ale krize systému obecně. My máme systém – úplně stejný! (Otevřete si, negramoti, slabikář na straně jedna). A kapitalismus je už zase v krizi. V takové krizi, že i v „pokročilých“ zemích puncovaní liberálové čím dál víc tíhnou k tomu, položit si prostou otázku: co takhle použít institucionalizovaný neofašismus jako „stranu pořádku“? (A to rychle, dokud je čas, tedy dokud ještě lidé pokládají neofašisty za revolucionáře, kteří nám jdou po krku.) Oligarchové všeho druhu s odpovědí váhají (Ach, jsme přece demokraté!), ale jsou nejen v časové tísni, nýbrž v mnohorozměrném průšvihu. Na zítřejší zablokování země se už francouzská policie každopádně chystá jako do války. Co když tam zítra někoho zabijí a nastane nekontrolovatelná mela? Však u nás dobře víme, co dokáže dokonce i jedna jediná mrtvola na Národní třídě, lhostejno, že falešná… A na Champs Elysées se budou spíš válet mrtvoly skutečné, pokud někomu rupnou nervy.
Ať už se stane cokoliv, je věčná škoda, že jsme se z našich médií nemohli dozvědět historické přiznání, které premiér François Bayrou učinil ve své řeči k parlamentu, jenž následně smetl jeho vládu. Ten obscénní striptýz slov přímo volal po tyči, po níž by se měl čtyřiasedmdesátiletý „centristický“ politik vlnit jako zdivočelý břečťan ze Dne trifidů. Ve svém projevu přirovnal existující dluhy k vnějšímu ozbrojenému nebezpečí (ovšemže – mezi řádky – tomu ruskému). „V obou případech ztratíme svobodu,“ deklamoval. Je tedy třeba – zaprvé – narvat strašlivé miliardy do zbrojení („obrany“) a – zadruhé – splatit strašlivé miliardy dluhů finační oligarchii.
Neskutečné bylo Bayrouovo kvílení nad tím, že miliardáři jsou „symbolickými terči mystické formy myšlení. Jsou jako voodoo panenky, do kterých lidé zapichují špendlíky – aby je trefili do peněženky, předpokládám. … Tím se nám říká, že když jim prostě vezmeme, co mají, hodně z toho, co mají, nebo každý rok dvě procenta z toho, co mají… pak se problémy Francie vyřeší.“ Tak pravil rozhořčený premiér Francie, hrdina politické sebevraždy.
Ještě však stihl ultrabohatce – woodistickou lůzou tak ošklivě propíchané – oslavovat, když řekl: „Horní 1 % (slovy: jedno procento) stojí za velkou částí soukromých investic do výroby ve Francii.“ A zároveň tuto jednoprocentní menšinu bezděčně odhalil jako spolek egoistických zlodějů a darebáků, řka: když se tito tvůrci národního blahobytu „stanou terčem útoků, mají velmi jednoduchou a velmi okamžitou reakci: odejdou. Mohou využít nepřeberné množství dalších zemí, kde najdou daňové ráje.“
Myslím, že Ludvík XVI. by se něco podobného neodvážil říct generálním stavům, svolaným do Paříže v onom památném létě 1789 – kvůli astronomickým dluhům dokonale prohnilého království…
(Status na FB, 9. septembra 2025)
