„… téměř každá dospělá lidská bytost měla tehdy v hlavě mozek
vážící zhruba tři kilogramy! Sotva by se našla špatnost, kterou by takhle
předimenzovaná mašina na myšlení nedokázala vymyslet a uskutečnit.“
Kurt Vonnegut: Galapágy
Spor, zda Bílý dům a jeho někteří spojenci v Evropě pomohou (v orwellovském jazyce „povolí“) užívat rakety krátkého doletu na delší vzdálenost skončil: pomoc se prý týká vzdálenosti až 300 km. Jedná se o další eskalaci války na Ukrajině, o nový stupeň angažovanosti států NATO přímo na bojišti. Důvody mohou být dva. Předně postup ruské armády nutí přívržence strany války hledat nové „zázračné zbraně“, které by mohly situaci na bojišti změnit. Dlužno dodat, že je nepravděpodobné, že uvedené použití raket dokáže kýžený obrat přinést.
Druhým důvodem zmíněného rozhodnutí může být snaha zkomplikovat Donaldu Trumpovi nástup do Bílého domu. Trump totiž dává najevo, že by se chtěl angažovat v ukončení války na Ukrajině, mluví se o jmenování speciálního vyslance, který by měl dohodu o míru začít připravovat. Ovšem když se Joe Bidenovi podaří dotlačit Moskvu k příliš radikálním odvetným akcím, zdědí nový prezident na Ukrajině vpravdě gordický uzel.
Ruská odpověď
Kreml na změnu přístupu Západu zareagoval dvojím způsobem. Jedním z nich bylo bojové použití hypersonické balistické rakety středního doletu s hlavicí, která obsahovala několik konvenčních náloží. Rakety tohoto typu mohou mít dolet přes pět tisíc kilometrů, z Ruska dokážou „pokrýt“ celou Evropu, včetně Velké Británie. Žádná armáda na světě neumí zajistit obranu proti těmto raketám. A ty mohou mít v hlavici místo konvenčních náloží nálože nukleární. Druhou odpovědí na novou eskalaci západní vojenské angažovanosti na Ukrajině představuje upravená ruská jaderná doktrína, kterou prezident Vladimír Putin podepsal minulý týden – Základy státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování.
Z pohledu Prahy a Bratislavy se jako nejdůležitější jeví úprava ruské jaderné doktríny obsažené v čl. 9 a čl. 11. Jedná se o zařazení mezi legitimní jaderné cíle území států, které poskytují prostory i zdroje na přípravu či podporu agrese proti Rusku. Takto se „zhodnotily“ vládou České republiky loni schválené dokumenty Bezpečnostní strategie, Obranná strategie a Koncepce výstavby Armády ČR. Podle nich je totiž zásadním úkolem plnohodnotné a spolehlivé zabezpečení území Česka na podporu pobytu aliančních vojsk a pro jejich přesun přes české území. A jako by toho nebylo málo, Dohoda mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany uvádí 11 lokalit, které Česko poskytne k užívání americkým ozbrojeným silám.
Návrat anarchie
V diskusi o změně ruské jaderné doktríny vojenský expert Pavel Gavlas, bývalý náčelník Vojenského obranného zpravodajství a ředitel Institutu strategických studií Ministerstva obrany, upozornil, že se jedná o návrat do situace v padesátých letech minulého století. Tehdy ve Washingtonu i Moskvě vojáci i státníci vyznávali takzvanou strategii hromadné odvety: vizi, že na jakýkoliv útok nepřítele na USA či SSSR či na jeho spojence, a to i konvenčními zbraněmi, bude odpověděno jaderným úderem. Iracionalita tohoto přístupu se projevila během tzv. Kubánské raketové krize v říjnu 1962, kdy obě strany nakonec pochopily, že cena sázky neodpovídá riziku. Pomalu se začal přibližovat čas, kdy v Moskvě a Washingtonu uznali, že přežít znamená více si vzájemně věřit. Začalo období budování systému kontroly jaderného zbrojení. Tato teze ale vyžaduje ještě dva doplňky.
Především Washington přistoupil k dohodám až tehdy, když se Moskvě podařilo vytvořit jadernou rovnováhu – přibližnou shodu v ničivosti nukleárních arzenálů. Až tehdy vznikla reálná oboustranná schopnost druhého úderu, tedy způsobilost napadeného zničit útočníka. Druhá poznámka je neméně zásadní: pozdější dohody sice zahrnovaly likvidaci některých jaderných náloží a jejich nosičů, ovšem nikdy neznamenaly snížení pod úroveň možnosti druhého úderu a vždy umožňovaly modernizaci jaderných arzenálů. Dalo by se říci, zničeny byly jen nadbytečné zbraně, přičemž schopnost sebezáhuby lidstva zůstala.
Byla to doba, která umožnila přijetí mnohostranné Smlouvy o částečném zákazu jaderných zkoušek (přijata 1963, platnost 1963; Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek podepsaná v roce 1996 nevstoupila v platnost) a Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (přijata 1968, platnost 1970). V této atmosféře postupně vznikla síť dohod dvou jaderných supervelmocí, které i dnes vlastní 90 % světového jaderného arzenálu: USA a SSSR/Ruská federace. Mezi hlavní tehdejší dohody patří:
• Série osmi na sebe navazujících dvoustranných smluv SALT, START a SORT o kontrole strategických zbraní započatá v roce 1971. Ne všechny tyto smlouvy z právního hlediska vstoupily v platnost, ovšem obě strany se je v praxi snažily dodržovat. V současnosti jedinou „platnou“ je smlouva Nový START podepsaná v roce 2010 v Praze, která by měla vypršet v únoru 2026. Loni ovšem Rusko pozastavilo účast na této smlouvě, protože sankce uvalené ze strany USA znemožňovaly vzájemnou kontrolu plnění; ani v tomto případě „pozastavení“ neznamená odstoupení od závazků.
• Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany byla podepsána v roce 1971. Spojené státy od ní odstoupily v roce 2002.
• Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu byla podepsána v roce 1987. Spojené státy od ní odstoupily v roce 2019.
Součástí rozkladu systému kontroly zbrojení je i odstoupení USA od Smlouvy o otevřeném nebi (podepsána 1992) v roce 2020; Rusko odstoupilo v následujícím roce. Obdobně probíhala i destrukce Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (podepsána 1990, platnost 1992), kdy ruskému pozastavení účasti v roce 2007 předcházel fakt, že se k ní pobaltské státy, noví členové NATO, odmítly připojit (v loňském roce Rusko smlouvu vypovědělo). Upravená smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1999 nikdy nevstoupila v platnost – nebyla ratifikována žádným státem NATO.
Iniciativa USA
Z chronologie degradace systému kontroly strategických zbraní je zřejmé, že iniciátorem destrukce byly Spojené státy, a to dlouho před začátkem války na Ukrajině. V pozadí této aktivity je představa hegemona – státu, který zvítězil ve studené válce –, že dohody tohoto typu nepotřebuje. To by mohlo platit v situaci, kdy by bylo hegemonistické postavení USA věčné – ale to není. Kromě obecné tendence měnící hegemonistické uspořádání světa na multipolární je tu fakt, že Rusko dokázalo obnovit svůj jaderný arzenál na úroveň schopnosti druhého úderu a k této schopnosti se přiblížila Čína. Následující tabulka převzatá ze shrnutí závěrů nejnovější ročenky Stockholmského institutu pro výzkum míru ukazuje, že zásoby nukleárních náloží USA a Ruska jsou přibližně stejné a zásoby ostatních jaderných států jsou sice menší, ale velmi hrozivé. O roli geopolitických lokajů nemluvě: letadla F-35, pro která je připravována infrastruktura v České republice, mohou nést termojadernou bombu o ničivé síle odpovídající 340 kilotunám TNT; nukleární bomba svržena na Hirošimu měla sílu 16 kilotun TNT.
Před několika měsíci vyšla ve Spojených státech kniha americké novinářky Annie Jacobsenové Jaderná válka. Scénář (Nuclear War: A Scenario). Ta se pokouší zmapovat průběh jaderného konfliktu započatého útokem Severní Koreje proti USA, na který Pentagon zareaguje v duchu svého operačního plánu pro jadernou válku OPLAN – Strategické odstrašení a nasazení sil. „Desítky rozhovorů s odborníky a hluboký výzkum, jenž Jacobsenová provedla, činí scénář realistickým a děsivým,“ píše se v recenzi, kterou zveřejnil server Arms Control Association. V knize uváděný popis víru války, který do konfliktu strhne i Rusko, má srozumitelné vyústění: dvanáct tisíc let utvářená lidská civilizace se změní v trosky během 72 minut
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
