V dějinách otázka „Co by bylo, kdyby…“ nemá příliš praktický smysl. Nicméně v případě pádu „Berlínské zdi“, která symbolizovala bipolární rozdělení světa, se nabízí otázka, zda státy, které se dočkaly osvobození od Moskvy, měly jinou možnost následného vývoje, než tu, kdy byly převzaty Washingtonem, a takto vlastně velkým západním kapitálem. Jak se ukázalo postupně, v tom nejzákladnějším smyslu, tedy v otázce získání nezávislosti, vlastně země budoucího postsovětského prostoru putovaly z bláta do louže. Z jednoho sevření do sevření ještě mnohem mocnějšího a jak se ukazuje, vůbec ne spravedlivého, odpovědného a bezpečného.
Jistě, mnohým lidem se zdálo, že ta louže je vlastně vana napuštěná příjemně teplou vodou s hustou voňavou pěnou na hladině. Takže, proč se neponořit a neužívat si přístupu k západnímu blahobytu! Obchody plné zboží lákaly, otevřené hranice se usmívaly rovněž a lákadel byla ještě celá spousta. Daly se vydělat peníze a někteří lidé dostali možnost navštívit americký Kongres a v Bílém domě si potřást rukou s americkým prezidentem. Stinné stránky Západu zůstávaly ve stínu a tajemstvím byl také jeho skutečný vztah k právě „osvobozeným“ zemím střední, východní a jihovýchodní Evropy. A velkým tajemstvím bylo i to, co má Washington vlastně v plánu, když se stal jedinou planetární supervelmocí. A úplně pod pokličkou zůstávala skutečnost, že Západ krátce po rozpadu bipolárního světa pomalu přestával být tím, čím byl nebo jakým se zdál při pohledu přes železnou oponu. Nové státy vlastně vstupovaly či byly vtaženy do světa, jehož charakteristika se začínala pomalu měnit a přitažlivost měla brzy začít slábnout. Jak bude totiž vypadat svět, ve kterém se vlády ujme jedna jediná velmoc, tušili pouze někteří jasnozřiví odborníci. Francis Fukuyama k nim rozhodně nepatřil…
Bylo velmi mnoho nejasného, spousta tajemství a rozhodně je pravda, že z tehdejší perspektivy a v zemích bývalého sovětského bloku bylo opravdu velmi těžké uhodnout alespoň něco z toho, co bude následovat. Vůbec pochopit, že „sametová revoluce“ a obdobné změny ve „východním“ prostoru byly de facto předáním „sovětského bloku“ Moskvou jinému pánovi. A to na stříbrném podnose v balíčku z průhledného celofánu převázaném zlatou stuhou a ozdobeném květinkou. Z tehdejší perspektivy se skutečně zdálo, že převzetí Západem je přijetím „zpátky“ na Západ, návratem ztracených (či spíše Moskvou ukradených) synů do mateřské náruče altruistického Západu. Kdo tehdy uvažoval o nějaké „třetí cestě“, ten byl ihned ukřičen a na jeho hlavu dopadla první salva tehdejších nálepek, jež zněly „stará struktura“, „kryptokomunista“, „temná síla“ a podobně. Koho vůbec napadla myšlenka na nějakou „třetí cestu“ pro budoucnost postsovětského prostoru, ten se jevil nejenom vládnoucím strukturám na Západě, ale i samotným aktérům politických a ekonomických změn horším než třídní nepřátel, skutečný heretik, kacíř.
Západ by samozřejmě nedovolil, aby mu kořist unikla
Jistě, realita byla jiná a chápal ji každý, kdo chápal, že velký západní kapitál nebojoval ve studené válce proti Sovětskému svazu proto, aby mu po rozpadu SSSR a bipolárního systému kořist unikla. Chápal „osvobozené“ státy plně v duchu své mentality, tedy jako zaslouženou a vybojovanou kořist ze studené války. Moskvu měl za poraženou, takže bral, co ona považovala za své. A Moskva se v tomto ohledu nebránila, jen věřila v záruky a opakovala častou chybu Rusů, tedy důvěru vůči „vyspělejšímu“ Západu.
Vůbec samotná optika studené války byla nastavena chybně. Obecně se věřilo, že se jedná o souboj principů a ideologií. Na jedné straně demokracie a svoboda, na straně druhé totalita a nesvoboda. Jednu stranu reprezentovaly Spojené státy a takzvané západní demokracie, na druhé polovině hřiště stál Sovětský svaz se svými satelity. Ve skutečnosti „válčící strany“ byly definovány nepřesně a také boj se vedl o něco jiného. V této studené válce stály proti sobě na straně jedné velký západní finanční kapitál a korporace, zatímco druhou stranu představoval skutečně Sovětský svaz, který těmto korporacím a velkým finančním skupinám (oligarchii) překážel, především blokoval přístup jednak k velké části planety, po jejíž kolonizaci oligarchie velmi toužila, a také k nerostnému bohatství a zdrojům energií samotného SSSR, což je bitva, která s koncem „studené války“ neskončila ani náhodou. Vedle toho „nový prostor“ nabízel trhy, odbytiště a hlavně sliboval, že počáteční investice se budou postupně vracet, což mělo trvat až do skonání věků.
Ano, západní kapitál by si nenechal uniknout kořist spočívající v zisku nových území se spoustou zákazníků, velice levnými pronájmy prostoru k podnikání, ohromně levnou pracovní silou a ochotou kupovat zboží prestižních značek, ale ve snížené kvalitě nebo do těchto zemí vyvážet potraviny blížící se datem spotřeby k hrozící likvidaci. A tak podobně. Navíc, tamní lid neměl zkušenosti s kapitalismem, nevěděl téměř nic o tom, jak fungují finanční i jiné trhy a také až teprve časem zjistil, že volná hospodářská soutěž je čirou iluzí, neboť existují prostředky, jak ji nabourávat, a to dokonce ve velkém měřítku mezi státy či celými planetárními regiony. Pověstná „neviditelná ruka trhu“ bývá totiž Washingtonem často zkroucená za zády. Marxův Kapitál byl sice málem posvátnou knihou, ve skutečnosti ji ale nečetli ani vysocí straničtí funkcionáři a do nižších politických sfér pronikal ve stručných zkomolených úpravách, které mnohdy psali rovněž lidé, kteří se jím jen prolistovali od začátku do konce. Západní ekonomické studie se v těchto zemích téměř neobjevovaly.
Sobecká strategie solitérů, každý jenom sám za sebe
Samozřejmě, že státy bývalého sovětského bloku nebyly v tak úplně bezvýznamné a bezmocné pozici, jakou samy dobrovolně přijaly. Alespoň teoreticky vzato mohly usilovat o udržení vazeb, jaké měly mezi sebou navázány například v rámci RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Ta sice měla do jisté míry výměnný charakter, ale s tím se dalo pracovat. Státy bývalého sovětského bloku měly dobře vybudované vztahy k mnoha zemím „třetího světa“, jak se jim dříve říkalo, tedy v Africe, Asii a Latinské Americe. Konkrétně Československo mělo v těch zemích vynikající zvuk a bylo respektováno a Češi a Slováci v nich byli vítáni. Byla zde samozřejmě také otázka trhů a odbytišť. Jenomže velký západní kapitál tato odbytiště chtěl ovládnout, přesněji řečeno kolonizovat. Proto byly tyto země velmi rychle opouštěny a státy ztrácely odbytiště i kontakty.
Země uvolněné z rozpadajícího se sovětského bloku přijaly strategii sobeckých solitérů. Hnaly se na Západ každý hezky sám za sebe a bývalý ministr financí, pozdější český prezident, Václav Klaus, dokonce razil teorii, že Československo je primus třídy, takže nikoho z těch „na Východě“ vlastně nepotřebuje. Takto se uplatnil starý evropský neduh, podle kterého při pohledu od Atlantiku směrem k Uralu úroveň civilizace klesá každých sto kilometrů. Tento nesmysl se, bohužel, v rámci Střední Evropy ujal nejvíce v Praze. Velká chyba!
Tehdy se snad nabízela idea jakéhosi velkého Visegrádu, který by se neomezil jen na čtyři státy, které měly koordinovat své zájmy v rámci pozdějšího vstupu do Evropské unie, což se moc nedařilo a ani nedaří, ale mohl být prostorem pro integraci této středoevropské „čtyřky“ se zeměmi na jihovýchodě kontinentu. A možná mohl dosáhnout i dále na východ. Takto mohl vzniknout celek, jaký byl schopen udržet si vojenskou neutralitu a deklarovat otevřenost oběma směry, na Západ i na Východ. Ostatně Střední Evropa od raného středověku představovala svébytný kulturní i politický prostor, takto i záruku jisté nezávislosti vůči Západu i Východu. Nebyl by to rozhodně nějaký novotvar, třebaže geografický prostor mohl být či měl by být větší. Navíc Střední Evropa vždy vynikala intuicí (Kafka, Musil, Hašek, K. Čapek).
Ale právě to by bylo něco, s čím by Západ, především jeho vládnoucí struktury ve Washingtonu, absolutně nesouhlasily. Jednak by prostor unikl jejich kolonizaci či alespoň „polokolonizaci“ a Washington by neovládl pro něj důležitá území v blízkosti Ruské federace. Takto by se rozpadla jeho geostrategie vůči Rusku dříve, než by ji mohl vůbec začít realizovat. Západnímu kapitálu by unikaly obrovské zisky. Největším problémem pro Západ by byla ale skutečnost, že by se zformoval výhledově (ne hned) konkurenční ekonomický prostor, jaký by byl konkurencí také politickou. Když se hlásí k neutralitě Švýcarsko nebo byly deklarativně neutrální Švédsko a Finsko, neznamenalo to pro Washington ani ten nejmenší problém. Deklarace a realita jsou dvě různé věci. Švédsko a Finsko byly de facto členy NATO dávno předtím, než se takto de iure upsaly Washingtonu.
Jenomže prostor od Polska přes Českou republiku, Slovensko a Maďarsko až k zemím bývalé Jugoslávie (která tehdy ještě nebyla bývalou), možná dokonce se zapojením Rumunska a Bulharska, to by bylo něco jiného. Nadto by tyto státy byly navzájem provázány obchodem a jinými vazbami. Nakonec by vlastně mohly vytvořit homogenní mocenský prostor, neboť by měly vlastní geopolitiku, jaká by unikala vlivu Washingtonu i východních mocností, Ruska a Číny. Byla by to prostě část Evropy vytvořená podle svých národních zájmů a potřeb.
Její nezávislost a její neutralitu by Washington vnímal jednoznačně nepřátelsky. Takto nepřátelsky ocenil pokus Bělehradu udržet si faktickou Titovu nezávislost na Moskvě i na Západu a De Gaullovu „politiku všech azimutů“. Washington na Bělehrad tvrdě a v rozporu s mezinárodním právem zaútočil a Jugoslávie se v několika fázích rozpadla. Takovýto osud by s největší pravděpodobností potkal celý prostor od Moskvy „osvobozených“ států, které by zatoužily vyhnout se přemístění z deště pod okap. Lidé, kteří v jednotlivých státech zvedli ze země moc, která se tam chvíli válela bez majitele, se „třetí cesty“ neutrality a nezávislosti báli více než případného obnovení „socialismu“. Že by si státy bývalého sovětského bloku vybraly nezávislost, s tím nepočítal ani Kreml. Ten věděl velice dobře, že Bílý dům jeho „dáreček“ přijme s radostí. Gorbačov ale netušil, že jej přijme bez poděkování. Že ho prostě shrábne a zapomene, co při obdarování všechno slíbil. Bylo toho hodně, a nedodržel vůbec nic. Ale to je problém Moskvy, se kterým se potýká tři desetiletí a v poslední době obzvláště.
Když se západní oligarchie chystaly převzít státy bývalého sovětského bloku (a po nich i bývalé republiky SSSR) tak cinkaly měšci zlaťáků. Takovýto cinkot vždy lahodil lidskému sluchu. Nejčastěji se mluvilo o investicích, ale už se neříkalo, kolik budou tyto investice v budoucnu ony tehdejší příjemce stát. A co všechno se díky nim ztratí. Především jak veliký díl nezávislosti přijde vniveč. Před listopadem 1989 a velmi dlouho po něm většina obyvatel Československa (a u jiných zemí tomu bylo asi podobně) neuvažovala o návratu ke kapitalismu. Pojem kapitalismu v podstatě neměl dobrý zvuk, což nebylo dáno jen takzvanou komunistickou propagandou, ale také tradovanou vzpomínkou na kapitalismus první republiky, který rozhodně nepředstavoval sociální ideál. Lidé ale soudili, že po druhé světové válce, zejména od 60. a 70. let, se západní kapitalismus přestal podobat kapitalismu 19. století a prvních desetiletí století dvacátého. To byla do jisté míry pravda. Ovšem, už se nebralo do úvahy, že sociální stát se na Západě zformoval nejenom díky ekonomické efektivitě, ale také jako odpověď na hrozby pronikání „socialistických“ modelů z Východu. A samozřejmě se nemluvilo o tom, že západní hospodářský úspěch vděčí za svoji efektivitu také neokolonialismu. To je takové malé tajemství Západu do dnešních dnů. Když hrozba „socialismu“ z Východu padla, přestala západní oligarchie předstírat solidaritu s lidem. Ne hned, ale postupně.
Lidé chtěli změnu režimu jednak proto, že trval dlouho, byl otravný, monotónní a nudil. Po čase lidé vždy uvítají svěží vítr, byť by to mohl být i začátek vichřice. Přáli si vyšší životní úroveň, více zboží, větší míru svobod a větší podíl na řízení společnosti. Všeho se dočkali. Nicméně kdyby jim někdo položil otázku, zda si také přejí stát se součástí imperialisticko-(neo)koloniální mocenské struktury, která ignoruje mezinárodní právo, je vysoce agresívní, arogantní a věci poměřuje výhradně jen optikou vlastního zájmu, asi by se mnozí lidé alespoň zamysleli. Možná by byli i velmi překvapeni, kdyby jim nějaký Mefisto existující mimo čas přinesl ukázat fotografie současných politiků, kteří „vládnou“ na Západě. A k tomu záznamy jejich vystoupení. To by byl asi šok a pár infarktů k tomu!
Když už ne nezávislost a neutralita, pak alespoň trocha rozumu a cti
Vrátíme-li se k hypotetické úvaze o možnosti zisku nezávislosti a neutrality s azimuty na všechny strany, asi chápeme, že „třetí cesta“ nezávislosti, neutrality při vybudování nějaké integrované evropské oblasti, která by měla dobré vztahy s EU i Washingtonem na straně jedné a nebyla dovedena k nepřátelství s Ruskem a Čínou, byla iluzí. Washington by takový projekt zadusil v zárodku. Namísto dolarů a eur dost možná i „humanitární“ bomby. Slovník současné západní politiky slovník Orwellův co do absurdity mnohonásobně předčí.
Proto asi chápeme, že se politici o nic podobného ani nepokusili. O jednu věc se ale pokusit mohli. Mohli si udržet alespoň jakýsi střízlivý a sebezáchovný odstup od fanatické extrémní loajality. Že je to možné, alespoň částečně dokonce proveditelné, a dokonce v situaci politicky vyhrocené, ukazují příklady maďarské vlády Orbánovy a současné Ficovy vlády na Slovensku.
Vývoj, kterým prošel Západ v epoše amerického unipolárního systému, který má podobu mimořádně bezohledné a arogantní diktatury amerických „elit“, ukazuje, že nezávislost, neutralita a integrace alespoň střední a jihovýchodní Evropy s využitím starších vazeb z RVHP, samozřejmě nově reformované, a s využitím později ztracených trhů a odbytišť v Africe, Asii, Latinské Americe, mohly tuto část Evropy uchránit od vstupu do NATO (proměna relativního bezpečí ve velké ohrožení), tedy od úplně zbytečně vytvářeného nepřátelství vůči Rusku a Číně. Kdyby Washington neměl pod kontrolou bývalé sovětské satelity a některé republiky bývalé SSSR, nemohl by vést nepřátelskou politiku vůči Rusku ze západoevropského směru, ani z Ukrajiny, Moldavska či jiných zemí. A takto by Evropě i světu „hrozil“ mír!
Jenomže, washingtonská oligarchie a s ní komplementárně propojené oligarchie dalších zemí Západu by tuto nepřátelskou politiku vedly nejprve proti samotné „válečné kořisti“, která se jim pokusila uniknout. A v tom vězí problém. Jistě, neutralita a nezávislost asi možné nebyly. Integrace tohoto středoevropského a jihovýchodního evropského prostoru by narazily dokonce i na spoustu potíží domácí provenience. Státy i národy chtěly na Západ a samy se navzájem vnímaly s nedůvěrou. Byly jako indiánské kmeny, které se jeden po druhém vydávaly za Bílým otcem z Washingtonu v naději, že on nějak hezky rozhodne, protože má své „indiánské děti“ rád. Jenomže on je opravdu rád neměl a nemá. Západní kapitál také neměl a nemá rád občany zemí, které se „osvobodily“ z moskevského zajetí. Chtěl je ovládnout, řídit, vysát z nich, co se dá a obdarovat je cetkami. Prostě běžná koloniální praxe a mentalita. Washington se jí naučil od Londýna. Pravda, kmenoví náčelníci dostali třeba hezčí zrcátka, hřebínek ze slonové kosti nebo slušivý klobouček. Když si ho nasadili, vypadali k popukání. A takto je pak Buffalo Bill vozil po cirkusech a estrádách…
Dá se s tím něco dělat dnes? S odstupem 35 let? Snad ano, tedy za předpokladu, že ustupující velmoc, Spojené státy, nedovedou svět k jaderné válce, aby odcházely jaksi s ohňostrojem. (Hudbu k ohňostroji už napsal v 18. století G. F. Händel.) Existuje jistá snad ne úplně marná naděje, že Donald Trump touto cestou nepůjde. Buďme v té věci malými opatrnými velice skromnými a nenáročnými optimisty. Trump ale rozhodně nemá v úmyslu udělat něco dobrého pro Evropu. Proč by to dělal? Evropa, ať platí! V USA dlouhodobě a docela upřímně existuje iluze o tom, že Amerika celá desetiletí Evropu chránila. Nemusela ji chránit, kdyby pro ni soustavně nevyráběla hrozby. A za tuto „ochranu“, která být nemusela, má Evropa platit víc, než platila. Zajímavá logika. Inu, americká…
Malé státy, které slaví vyproštění se z moci „komunistického“ Sovětského svazu se mohou alespoň pokusit začít prosazovat své národní zájmy bez ohledu na to, že se budou Washington a jím řízený Brusel občas dost zlobit. Mohou se začít konečně rozhlížet se po světě a navazovat kontakty a dobré vztahy prostě na základě svých vlastních potřeb a v souladu se svojí vlastní morálkou, která nakonec nemusí být nutně tak zkažená, jako je morálka velkých finančních skupin a korporací.
Jedna odpoveď
Práve čítam Milana Hodžu „Federácia v strednej Európe“. Táto štúdia je z roku 1942. Hodža si predstavoval federáciu ôsmich štátov: Rakúsko, Maďarsko, Československo, Poľsko + Bulharsko, Rumunsko, Juhoslávia, Grécko. Dnes stojí otázka tak, či ostane EU satelitom USA alebo sa pokúsi o politiku viacerých azimutov a teda sa stane jedným z globálnych aktérov. Prvá alternatíva vedie k úpadku a rozpadu, tá druhá je málo pravdepodobná.