Předehra
Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.
Spojení s druhou nejvýznamnější avantgardou tehdejší Evropy zařídil „druhý muž poetismu“ Vítězslav Nezval. V roce 2007 vyšel v Moskvě almanach publicistických a literárních prací, v nichž se o své inspiraci československým poetismem vyjádřili takoví ruští autoři jako Majakovskij, Erenburg, Achmatovová, ale i nositelé Nobelovy ceny Pasternak a americký exulant Brodskij. I v době, kdy Sovětský svaz už pomalu začal okupovat mor nepříliš poetického socialistického realismu, si od nás ruští divadelníci jako Vsevolod Mejerchold vozili texty, kterým bylo povoleno, aby byly v SSSR inscenovány zejména díky Nezvalově prosté metodě prosazování dobrého umění: používal své moravské bodrosti ke spřátelení se s nejmocnějšími muži, kteří mohli díla zakázat, ale i povolit. Zatímco u nás chodil do Čapkovy vily na setkání s T. G. Masarykem a svými rozmluvami s ním otupoval jeho averzi k levicové bohémě, ve Svazu se seznámil s premiérem a Stalinovou pravou rukou Nikolajem Bucharinem, díky čemuž vymohl řadu úlev a odvolání zákazů i pro sovětské umělce.
Jaroslav Seifert. Foto: Flickr
V tomto směru byl Jaroslav Seifert opakem svého souputníka Nezvala. Byl sice taky příslušník umělecké levice a člen KSČ (kromě toho mohl být velký čs. umělec ve 20. letech jedině aktivní katolík, žádnou jinou pozici tehdejší velká československá kultura v zásadě neznala), ale vzal si dceru bohatého pekaře, a jakmile československá Komunistická strana sesadila svého mile liberálního a uměnímilovného zakladatele Bohumíra Šmerala (který před první světovou válkou s Jaroslavem Haškem zakládal i Stranu mírného pokroku v mezích zákona) a jejím předsedou se stal stalinista Gottwald, Seifert ze strany vystoupil.
Nezval, který se během odklonu umělců od strany po nástupu Gottwalda stal Klementovou oporou, tímto krokem do jisté míry zachránil kůži jak vlastní (poté, co Stalin v SSSR na konci 30. let zabil jak Nezvalova protektora Bucharina, tak jeho přítele Mejercholda), tak po nástupu Gottwalda k absolutní moci po druhé světové válce i řady československých umělců-nekomunistů. Jenom díky němu nemusel do strany vstoupit autor skvělých filmů Jiří Brdečka (přestože se v 50. letech veřejně vyjádřil, že nebude psát povinné pozitivní recenze na sovětské filmy), ani ten, pro kterého je psal, Jan Werich. A též jen díky Nezvalovi mohl zase hrát Vlasta Burian. Všichni tři jmenovaní mohli už v roce 1954 dohromady vytvořit film Byl jednou jeden král – a texty k tamním písním (přes aféru se svým hospodským prohlášením, že raději než plesat s básníkem sovětským, bude zvracet s tím francouzským, což mělo za následek dvouletý zákaz) mohl napsat Jaroslav Seifert. V jedné z těch písní zásadový lyrický básník dokonce zparodoval i svého dobrodince Nezvala a jeho metodu přátelení se s politiky.
Seifertova metoda boje s uzurpátorskými politiky byla, jak už jsem nastínil, totiž zcela opačná: Jakmile ucítil, že na to nedoplatí přímo životem, jak se dnes říká, „do nich šel“. Sotva se (nejprve ilegálně) začal šířit Chruščovův projev, v němž odsoudil tři roky mrtvého Stalina, Seifert na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 (!) spolu s Františkem Hrubínem hned požadovali snětí klatby především ze zakázaných katolických autorů (z nichž někteří tehdy byli ještě ve vězení) a jejich zařazení do oficiální literatury. Hrubín tehdy řekl:
„Kdo z nás si spokojeně chodí, píše, pobírá honoráře a usíná, kdo se staví jako by o ničem nevěděl a neřekne nahlas: Zde se děje křivda! je maloměšťácký sobec. A ten, kdo se dokáže jen tajně stydět, je zbabělec!“
A Seifert ještě (pro dnešek velice aktuálně) přidal:
„Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr, ale smlčí-li pravdu spisovatel – lže!“
Poté, stejně jako Hrubín, musel Seifert taktizovat, jak to udělat, aby je stalinistické proudy nesmetly, protože liberalizace režimu daná oteplením v SSSR zatím nebyla zdaleka taková, jak si původně představovali. Jakmile ale taková být začala (rok poté, co byl v roce 1966 jmenován národním umělcem), v roce 1967 podpořil mladé kolegy vedené Ludvíkem Vaculíkem v další snaze o očištění čs. kultury od cenzury a zahánění nepohodlných tvůrců do ghett. Oba tyto nebezpečné protesty (ještě v roce 1967 byli všichni „Vaculíkovi muži“ za svůj protest obratem vyhozeni ze strany, což byl předstupeň profesní likvidace) ale ve svém jádru vedly k zázraku Pražského jara 1968, které se pokusilo o spojení socialismu s demokracií.
Nejen Seifert (rodák z dělnického Žižkova, jehož tatínek byl socialistický aktivista a maminka praktikující katolička) v tom viděl naději. A ihned po rozdupání naděje Pražského jara (západem schváleným) východním vpádem do ČSSR v srpnu 1968 pak Seifert v televizi prohlásil: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast!“ Po roce 1969 byl zase předsedou nezávislého svazu spisovatelů – než ho po roce seshora zakázali. A po oběti Jana Palacha mu v televizi vzdal čest – i když stál za jeho posledním vzkazem „Ať už to nikdo nedělá“:
S takovou je logické, že už když exkomunista Pavel Kohout a nekomunista Václav Havel formulovali Chartu 77, byl Jaroslav Seifert jedním ze tří prvních z bývalých oceněných komunistických umělců, o nichž věděli, že si za nimi půjdou pro podpis. Další dva byli zasloužilí umělci, slovenský spisovatel Dominika Tatarka a česká herečka Vlasta Chramostová. Z národního umělce se tak obratem stal veřejně nevyslovitelným páriou (když v roce 1977 Ladislav Chudík točil v Praze Nemocnici na kraji města a přišel Seifertovi říct, že to z jeho básní se učí česky, vrchnost dala Chudíkovi nůž na krk: buďto role primáře Sovy nebo schůzky s chartistou Seifertem). Jaroslavu Seifertovi bylo 76, vše, co mohl udělat pro československou kulturu, už udělal, a od života už nic nečekal…
Cena
Tak jako každá cena má i ta Nobelova své nominace. Na Nobelovu cenu za literaturu byl Jaroslav Seifert – plným právem – nominován celkem šestkrát: v letech 1953 literárním teoretikem a velitelem Pražského povstání profesorem Albertem Pražákem, 1968 francouzským spisovatelem-klasikem Louisem Aragonem (!), a 1969, 1976, 1978 a 1979 rusko-americkým (!) lingvistou Romanem Jakobsonem. V roce 1984 byl ale na Nobelovu cenu z Čechů nejdřív nominován někdo zcela jiný: Milan Kundera, žijící a tvořící už devátým rokem ve francouzském exilu. A byl to velmi horký kandidát. Ve své eseji „Proč“ v roce 2021 očitá svědkyně, česko-italská literární vědkyně a spisovatelka, profesorka Sylvie Richterová, popsala, co se tehdy ovšem kolem Kunderovy nominace spustilo:
„(Ladislav Řezníček) přijel právě do Říma z Osla a dostavil se na nějaké krajanské setkání. Mnul si ruce, a sdělil mi radostně: Tak, a Kundera už nikdy Nobelovu cenu nedostane. (…) Pravdu bohužel měl. Nejostřejší byl dopis Václava Havla, který mi v Římě dal do ruky velmi rozpačitý Jiří Pelikán. Byl to posudek na (Kunderovu) Nesnesitelnou lehkost bytí a končil zvoláním: Tomuto člověku je všechno u prdele. (Havlův dopis) působil jako oběžník, ale jestli ho obdrželi i jiní, není známo. (…) Pelikán nad dopisem kroutil hlavou, netušil, že probíhá kampaň proti udělení ceny Kunderovi. O kampani nevěděli ani Jiří Gruša a Milan Uhde, když podepisovali kdesi na Slovensku list československých spisovatelů-disidentů navrhujících Nobelovu cenu pro českého básníka (Seiferta). (…) Bolí mě ta věc nejvíc kvůli Seifertovi, nepřipadá mi to jako výraz obdivu a úcty prosadit jednoho, aby se vyřadil druhý. Ale kdoví, třeba se to stává častěji. (…) Když byl Kundera v roce 2008 na Nobelovu cenu navržen podruhé, vypukla vražedná aféra kvůli kufru, který bohužel nechal neopatrně na koleji Miroslav Dvořáček. Šiřitelé skandálu se s ověřováním složitých skutečností nezdržovali, vystřelili rovnou z nejtěžšího kanónu. Snad že spěchali, aby zprávou do světového tisku předešli udělení (ceny).“
V dalším textu Sylvie Richterová pravdivě píše, že Nobelova cena sleduje zejména kritéria geopolitická. Švédská akademie se v roce 1984 zkrátka rozhodla Nobelovou cenou pro změnu udělit někomu z Československa, aby pozlobila tamní normalizátory. Oba nominovaní na to měli – ale ti, kteří na to neměli, nebyli schopni ustát, že by cenu měl dostat Kundera. Kundera-provokatér, relativizovatel, v celoživotním sporu o to, že demokracie má smysl, jen pokud má sociální rozměr – s nekorunovaným králem českého disentu Václavem Havlem, který naopak vyznával demokracii bez přívlastků a poněkud žárlil na Kunderův světový úspěch. A tak tichý zásadový básník cenu konečně naposedmé dostal – spíš než za své verše proto, aby západ naštval východní režimy a taky aby ji nedostal někdo jiný. Starý lyrik, který o tom všem podle všeho nevěděl, se skromně vyjádřil, že cenu vnímá, že ji dostal za celou meziválečnou českou avantgardu jako její poslední žijící člen. Za Vančuru, kterého umučili nacisti, za Halase, Biebla, Nezvala a E. F. Buriana, kteří (každý jinak, ale všichni) umřeli na útrapy prvního stalinského desetiletí socialismu sovětského typu v ČSR, ba i za Voskovce a Wericha, které západo-východní bipolarismus navždy rozdělil.
Ještě předtím režim v hrůze z toho, že by po více než desetiletí musel v médiích přiznat, že existuje nějaký chartista Seifert (navíc v době, kdy Praha žila tím, že tam emigrant Forman natáčí Amadea), nejdříve vyvinul na Seiferta nátlak, aby cenu nepřijal (tak jako k tomu SSSR donutili Pasternaka), a pak ho aspoň přemluvil, aby do Stockholmu nejezdil a poslal tam jen své děti. Pozitivním důsledkem bylo, že poté Seifertova díla zase mohla vycházet, čímž byl vytvořen precedens pro veřejné povolování publikace dalších chartistů ve východním bloku. První chartistická díla ale nevyšla u nás, nýbrž paradoxně v Gorbačovově Sovětském svazu…
Jednou z věcí, které básníka vytrhly z jeho nenáročného klidu, byla šestimístná částka, kterou Nobelova nadace laureátům vyplácí. Protože švédské koruny, v nichž se cena vyplácí, patřily k valutám, které v tehdejším Československu směl vlastnit jen stát, tuzexové bony, které za ně dostal, rozdával laureát svým sociálně slabším známým. Třeba Vlasta Chramostová a Stanislav Milota si za ně koupili americká kamna, aby nezmrzli ve své dílně na výrobu lamp, kterou si zřídili ve své chalupě v severočeské obci Prysk.
V paměti Čechů je tak zapsáno, že obě Nobelovy ceny jsme získali za „komunistické“ totality: v roce 1959 chemik Heyrovský za svůj vynález elektrického určování látek v roztoku (polarografii) a v roce 1984 básník Seifert, o jehož literárním vynálezu jménem poetismus našinci běžně nevědí. Ve skutečnosti cenu dostalo celkem šest místních rodáků. Jako první aktivistka Bertha von Suttner-Kinská z Prahy (1905 za své protiválečné postoje!), lékaři, manželé Coriovi z Prahy (1947 za dokázání vlivu hromadění cukrů na vznik rakoviny) a fyzik Peter Grünberg z Plzně (2007 za vynález velkokapacitního harddisku). Ti tu ale už v době ocenění nežili a jejich mateřským jazykem byla němčina.
A ani literární nobelovka nebyla jediná, jenže ani ti naši, co ji dostali, nebyli podle obecného chápání naši: Dostal ji i Němec Thomas Mann, který byl v letech 1936 až 44 československým občanem – jenže v roce 1929, kdy ji dostal, neměl ještě československé občanství. Dostal ji i Chilan Pablo Neruda, který si dal literární jméno po našem Janu Nerudovi a který po určitou dobu se Seifertem sdílel letní bydlení na zámku čs. spisovatelů v Dobříši – ale v roce 1971, kdy ji dostal, už tam dávno nebydlel. Poslední „český“ literární nobelista, obdivovatel Seifertova poetismu, emigrant ze SSSR do USA Josif Brodskij, dostal cenu v roce 1987 – ale jeho spojení s naší zemí pominulo už o nějaké století dřív (to když jeho židovští předkové odešli z tehdy rakouského Uherského Brodu do Ruska…).
Stejně hořké souvislosti mělo i poslední slavné dílo Jaroslava Seiferta: Děkovná řeč k udělení Nobelovy ceny. Ta je pro všechny nobelisty vítanou příležitostí oslovit celý svět se svým zhutněným celoživotním poselstvím. Šest let před Seifertem kupříkladu dostal cenu spisovatel I. B. Singer, jenž se vysmál všem, kteří v té době psali, že jazyk jidiš, jímž psal, je už mrtvý, když ve své řeči zveřejnil seznamy stovek knih, které roku 1978 vyšly v onom „mrtvém jazyce“. Seifertova řeč s názvem „O patetickém a lyrickém stavu ducha“ byla také památná. A především hluboká. A nadčasová:
„Patos činí i z nezdaru, z toho, co by jinak vypadalo jako jakási živelná pohroma, osudová katastrofa, jako konec, něco víc. Činí z porážky oběť, pozvedá neúspěch na událost, která je součástí většího celku, na událost, která měla a má svůj smysl a plní své poslání jako dílčí pohyb k tomu, čeho má být dosaženo a čeho snad jednou dosaženo bude. Dokud v sobě chováme patos, trvá i naše naděje. Patos není možno porazit, přežívá své porážky. Přežívá je patos jedince i patos národů, s vážností, hrdostí a důstojností. Je povznešený nad neúspěchy. Proto je i vznešený a zároveň i povznášející. Povznešený, vznešený a povznášející i tam, kde by bez něho bylo místo jen pro skleslost a smutek…“
Teprve když jsem v roce 2004 spoluvytvářel pro pořad ČRo 6 jménem Pamětníci rozhovor se Seifertovým zetěm, původně politologem a novinářem (tajemníkem Jana Zrzavého) a posléze všestranným umělcem, inženýrem Daliborem Plichtou (1920 – 2014), dozvěděl jsem se od něj, že těžce nemocný Seifert slavnou řeč v skutečnosti nenapsal – napsal ji za něj na jeho přání jeho zeť Plichta. Čtenáře při této pointě možná napadne, že ta slavnější z „našich dvou“ Nobelových cen byla ve skutečnosti jen sérií cizích špinavostí a Seifertových porážek. Jenže – co je to porážka? Z pohledu patosu je to vlastně budoucí vítězství.
Zdroje: Nobelprize.org, FDb.cz, Databazeknih.cz, Jaroslav Seifert (Dalibor Plichta): O patetickém a lyrickém stavu ducha, Sylvie Richterová: Proč (in ed. Jiří P. Kříž: Český spor o Milana Kunderu), ed. N. L. Glazkovová: Vítězslav Nezval, Udivitelnyj kudesnik češskoj poezii v russkoj literature, Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence, autorův rozhovor s Ing Daliborem Plichtou pro pořad Pamětníci v ČRo 6, Wikipedia
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
