(Věnuju Erichu Kästnerovi za jeho stejnojmennou knihu, která mě inspirovala.)
Třicet let jsem žil v domě, který vlastnil herec Svatopluk Beneš (poručík Lukáš z filmového Švejka). Ten měl celoživotní heslo, že si svou dobu (v jeho případě první republiku) nosí s sebou. Já to mám taky tak. Z devadesáti procent nepokládám za přínosné konzumovat jakékoli umění s novější dobou vzniku, než když jsem ještě nebyl zletilým občanem (jímž jsem se stal na Vánoce 1995) a když přivřu oči, vidím svět takový, jaký býval za mého dětství. Je to takový Vlak dětství a naděje, stejný jako ten seriál, jehož národem milovaným hrdinou byl František Husák jako poetický flétnista Jaroušek Vémola (a ne dnešní Karlos Vémola, co je obdivován za to, jak kope lidi do držky).
Ze stánku u Mácháče voní jediný sortiment, který tam mají: párky jsou s masem, chleba je z geneticky nemodifikovaného obilí, pivo ještě nevoní sacharidy z cukrové třtiny, zatímco tatranky jsou z poctivého řepného cukru a kakaa.
Prodavač má v krámě zapnutou malou přenosnou televizi a dívá se na olympiádu v Soulu 1988. Dobří jsou Jugoslávci, stmelení hrami, které proběhly 4 roky předtím v Sarajevu. Proti nim hrají Sověti. Za Jugoslávce svorně nastupují Srbové Chorvati i Muslimové, za Sověty Rusové, Ukrajinci, Ázerbájdžánci, Arméni i Čečenci. Zvlášť vřele se druží výpravy Sovětů a Američanů, jejichž nejvyšší představitelé se teď scházejí rok co rok a jednají o dalším odzbrojení. Všichni sportovci vědí, jak rozdílné jsou fyzické možnosti mužů a žen a proč musejí soutěžit odděleně.
Táta si pochvaluje, že až po prázdninách otevřou divadla, půjde se podívat do vinohradského na hru Hlasy ptáků od pana Topola. Je to sice člen opozice, chartista, ale zároveň první vlaštovka, jejíž hlas může veřejně znít. Jiní z disentu a exilu jako Jiří Hanzelka nebo Milan Kundera, už publikují v sovětských nakladatelstvích.
Dívám se na auta, která tu parkují. Jsou to hlavně východní vozy, trabanty, wartburgy, moskviče, lady nebo polské fiaty, ale sem tam taky nějaký ten citroën nebo mercedes. Nic ale nepřekoná vůz, který jsem si vždycky přál (a přeju si ho dodneška), Škodu 130 L.
Otevírám oči. Barvy dneška jsou sytější a pestřejší, ale všechno ostatní je vyblité. A na tom parkovišti! Všechny vozy, co tu stojí, jsou minimálně dvakrát, někdy i třikrát větší, než dřív. Jako by je někdo odněkud přifoukl. I ty škodovky. Je to ten samý druh – a není to ten samý druh…
Jako kluk z částečně židovské rodiny jsem věděl, jak vypadají lidi z toho národa. Pak jsem jednou v pražském metru potkal Izraelce a nemohl jsem to pochopit. Byl to přesně ten rozdíl jako mezi tehdejší a dnešní škodovkou…
„Jo, kamaráde – to jsou Židi křížení s Amerikou,“ řekl mi můj židovský strýček Pavel, který se až na období druhé světové války nehnul z Prahy.
Všichni jsme dnes zkřížení s Amerikou,
Všichni jsme GMO.
Všichni jsme nějak divně přifouklí, strejdo Pavle.
Pojď se se mnou za nás všechny pomodlit…
(Status na FB 3. augusta 2024)
