Svůj komentář o změnách, které tento týden proběhly na Ústavním soudu ČR začnu asi netradičně: literárně-politickým exkursem. Díla spisovatele Michaila Bulgakova (1891 – 1940) byla po většinu jeho života zakázaná a on sám se dopustil předpovědi, že nikdy nenastane taková doba, kdy by byla povolena navždy. Skuteční umělci jsou většinou dobří proroci. Bulgakovův nejznámější román (který autor po jeho vzniku v roce 1930 pro jistotu spálil, načež ho znovu psal až do roku 1936) byl v Sovětském svazu ve zcenzurované verzi povolen až za třicet let (1966), necenzurovaná verze směla vyjít až za dalších třiadvacet let (1989), načež byl na Bulgakovově rodné Ukrajině dalších čtyřiatřicet let povolen – aby byl letos tamtéž vyškrtnut z učebnic a vyřazen z knihoven (i se svým autorem a většinou všech autorů píšících v ruském jazyce, v kterém byla shodou okolností vychována i dnešní hlava Ukrajiny Vladimir Zelenskyj…).
V tomto případě si myslím, že nešlo jenom o jazyk, ve kterém byla kniha napsána. Román, který mám na mysli, Mistr a Markétka, spolu s Bulgakovovou novelou Psí srdce jsou totiž díla, co musí jít proti srsti každému režimu, který se cítí ohrožen vlastním národem. Už pro úvodní zápletku Mistra a Markétky: Jakmile se ve městě objeví čaroděj Wolland se svými průvodci, nikdo už nemá šanci skrýt nic a pravda vyplave jak olej na vodu…
Před 34 lety jsme vpluli do režimu, který se od toho dnešního velmi lišil. Definoval se jako demokratický a měl i dobrou vůli jím skutečně být. V televizních diskuzích se mohli objevovat reprezentanti všech vrstev obyvatel, klidně i maoisti nebo skinheadi, a satirické pořady jako Česká soda nebo Gumáci do politiků bily hlava nehlava, ať jsi byl Clinton, Havel, Zeman nebo Klaus. Prezident zvával do Lán všechny strany až na poražené komunisty. Ty trochu upozaďoval, stejně jako to v politice dělal se svými osmašedesátnickými disidentskými kolegy z Charty 77 a Obrody, kteří, marno platno, ačkoli své minulé angažmá (které nebylo vždy světlé, třeba mluvčí Charty Jaroslav Šabata byl předtím v roce 1948 na brněnské Masarykově univerzitě za KSČ členem akční trojky, která vyhazovala kádrově špatné studenty) pak za normalizace perně odčinili (Jaroslav Šabata byl v roce 1968 autorem projektu svobodných voleb a za normalizace si odseděl 7 let), přece jen byli stále traktováni jako bývalí členové poražené totalitní KSČ. Noví politici, kteří byli komunisty ještě za normalizace (jako premiér první polistopadové vlády Marián Čalfa nebo jeho ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý), se pak v politice právem dlouho neudrželi (většinou záhy odešli do výnosnějšího soukromého sektoru).
V té době zmíněná čelná osobnost, Václav Havel, na americkou otázku: „Čím vám ve východní Evropě můžeme nejlíp pomoci?“ odpověděl: „Když pomůžete Sovětskému svazu“ a i pod vlivem Havlovy koncepce „národního porozumění“ byla nejčastěji vyslovovanými slovy tripartita (pravidelná setkání, na nichž se setkávali zástupci vlády, zaměstnavatelé a odbory) a konsenzus. Nadnárodní korporace byly tehdy ještě v pozadí neviditelně stojící, navýsost spokojený tatínek, který tím, že se rozšířil o východní trhy, nabral druhý dech, a tak svým nově adoptovaným dětem z východu všechno uvedené dobro (poprvé v jejich životě) dovolil. (Skoro) všichni byli šťastní. Dnes by se řeklo: „situace win-win“.
Tu dobu nám už ale Wolland dávno vzal. Ponechme stranou „první právní vlaštovku“ zřízení, které v ČR panuje dnes, exekuční zákon 120/2001 Sb., jemuž podobnými se „mohou pyšnit“ jen Chile, Thajsko a Gabon, kteří je na své obyvatelstvo také podobně aplikují. Že musíme vyššímu zájmu obětovat své svobody jsme se ovšem poprvé otevřeně dozvěděli během covidu, kdy byly zavřeny i ty nejmenší živnosti, zatímco korporátní továrny zůstaly v provozu, a starší generace, dosud tolik nadšená, že se jí otevřely hranice, najednou cvičně nesměla ani z okresu do okresu. Nemluvě o drakonických trestech za lockdownového výjimečného nouzového stavu (trval plných 296 dní!), jako bylo půl druhého roku natvrdo za krádež čtyř housek, a 26 měsíců za dvě koblihy a patnáct čokolád. (Nu což, šlo jen o bezdomovce z Brna a Ústí nad Labem…)
Pak přišla rusko-ukrajinská válka a už to šlo jak na drátkách. Další nouzový stav, celkem 119 dní. Odborníci z nedávno zřízených vládních úřadů označili webová média, která bude nutno zastavit, což vláda promptně dohodla s poskytovateli domén pro provoz jejich webů. Formality příchodu půl milionu cizinců a vládní smlouva s NATO byly bleskově schváleny o to hladčeji, že referendum (v 90. letech označované za vrchol demokracie) bylo v „seriózních médiích“ označeno za bezpečnostní riziko, a protestující, jichž se opakovaně sešlo plné Václavské náměstí, za antisystémové skupiny. Za veřejné vystoupení proti stávající vládní politice sklidili protestující nejen cílenou mediální diskreditaci, ale také pracovní postihy, přičemž kauzy diplomata Druláka a děkana Národohospodářské fakulty Ševčíka jsou jen všeobecně známými špičkami ledovce. Jedna „antisystémová“ učitelka ZŠ z Prahy 6 (!) byla za svůj „pochybený výklad“ o rusko-ukrajinské válce nejen odejita ze školy, ale navíc souzena na paragraf, na který se dává až tři roky vězení.
Učitelka Martina Bednářová byla naštěstí osvobozena. Jistě i pod vlivem právního prostředí, které v ČR za posledních dvacet let nastavil současný předseda Ústavního soudu. ÚS sice pod jeho vedením v roce 2021 pozměnil volební pravidla, jež současné koalici otevřela dveře do vlády, a rok nato v ČT pan předseda na ústavního právníka dost přímočaře poradil, co by současná ruská vláda měla dělat se svým prezidentem („Neprotestoval bych, kdyby zvolili jakýkoliv způsob, jak se ho zbavit“), nicméně dle Listiny lidských práv se v jiné kauze diskriminace běžných Rusů v ČR zastával: „…není pravda, že není ponižující v rámci spotřebitelského vztahu na zákazníkovi požadovat písemné prohlášení, že souhlasím, nebo nesouhlasím s politikou svého státu. Není pravda, že je přípustné skutečně diskriminovat podle státního občanství. To je princip kolektivní viny, který se vůbec nemůže v tomto případě objevit.“
Co bylo, bylo, jedna generace vždy odchází a přichází nová garnitura. Od úterka starý pan předseda ÚS Pavel Rychetský už předsedou není. Jeho osobnost jistě přinesla mnoho otazníků, z nichž mediálně „nejkontroverznější“ je už tradičně, že v reformních 60. letech a v době Pražského jara (stejně jako minulý prezident Miloš Zeman) „byl členem totalitní KSČ“. A tak ho, z rozhodnutí dnešního prezidenta (který byl členem KSČ v normalizačních letech 1985 – 1989) nahradí předseda nový, „demokratický“, Josef Baxa, který zažádal o členství v KSČ až v roce 1988 a jehož jedním z prvních případů byl soud s příslušníky Charty 77 (které byl jeho odcházející předchůdce v roli předsedy ÚS tehdy signatářem). Protesty ovšem nejsou namístě; nový pan předseda po listopadu 1989 chartisty osvobodil, a hlavně (stejně jako další na ÚS prezidentem nově jmenovaný soudce, normalizační exkomunista Robert Fremr, který před rokem 1989 odsoudil 105 lidí za emigraci do zahraničí, z nichž 4 byli na hranicích chyceni a odseděli si to natvrdo) po listopadu 1989 prohlédl a „dal se plně do služeb demokracie“, jak mi útočně sdělili dva přátelé, včerejší antikomunisti, co na osmašedesátnících typu Rychetského nebo Zemana nikdy nenechali suchý ani chlup. Zkrátka, časy se mění, jak zpívalo trio Neckář, Vondráčková a Kubišová v roce 1969…
Zapomněl jsem ještě něco povědět? Aha, děj té druhé, v jeho rodné zemi dnes zakázané knihy Michaila Bulgakova: Psího srdce. Profesor chirurgie v ní pokusně voperuje čtyřnohému příteli některé lidské orgány, a teprve když se pacient stane člověkem, jeho původní drezúra se správně zhodnotí. Stane se občanem, jací jsou ze všech nejvíc oblíbeni u státních orgánů – pro všestrannou úslužnost, s níž si jsou stále vědomi, že ještě včera byli psy…
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
