Nemizející trauma dějin.
Dvaadvacátého srpna 1968 jsem jel vlakem z Prahy do Bratislavy; přespal jsem v mládežnické ubytovně YMCA; všichni zde byli v ilegalitě. Poznal jsem mezi nimi i ředitele Slovenské televize. Ostatní byli k nepoznání. Dalšího dne jsem se ocitnul v Bánské Bystrici.
Z pověření Ústředního výboru Československého svazu mládeže jsem měl v duchu prohlášení Československé mládeži z 21. 8. 1968 přednést na tamním historickém banskobystrickém náměstí SNP projev. Hlavou mi běžel film z červnového oběda roku 1968 v Bratislavě. Seděl jsem vedle generála SSSR Dmitrije Daniloviče Leljušenka, jednoho ze sovětských tankových velitelů, který osvobozoval ČSR. Byli jsme na obědě, uspořádaném pro něho Vasilem Bilĺakem.
Generál pronesl dlouhou řeč o antikomunistických silách v Československu.
Ani vystydlá polévka, ani „rezeň“ nebyly kvůli dlouhému projevu k jídlu. Leljušenko mluvil a mluvil o nutnosti udělat všechno, co ještě udělat lze, aby byly antikomunistické síly na lopatky poraženy a rozdrceny. Biľak nevydržel a po svém vlastním způsobu vzal legendárnímu vojevůdci nediplomaticky slovo, popřál všem dobré chuti a oponoval.
Pořádek si v Československu uděláme sami.
Foto: Autor
Bánskou Bystrici obsadily oddíly Bulharské lidové armády. Srdečně jsem se objal před zaplněným rynkem SNP s kamarádem Jurajem Chudým a po zahrání a po spontánním zpěvu československé státní hymny, při které bulharští vojáci položili vedle sebe samopaly vzor 21 na vzdor na dlažbu, jsem promluvil.
Emotivně, odhodlaně, jak jsem jenom byl tehdy jako mladý muž schopen a odhodlán. Litoval jsem kroku, ke kterému proti naší vůli došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968. Zamiloval jsem se v těch chvílích nejenom do bulharských vojáků, do Bulharska jako takového a ještě podnes si dopisuji s bulharskou novinářkou Evou Kostovou z někdejšího týdeníku Pogled. I ji mám stále moc rád.
V daném okamžiku jsem tenkrát nedohlédl starostí, které jsem si sám a svým blízkým svou neoblomností natropil.
A léta běží, vážení! Čas nezastavíš.
Se Slováky mi běží a odbývá se můj čas života.
Včera jsem pozorně sledoval v České televizi projevy a výkřiky českých politiků, hlavně předsedy senátu Miloše Vystrčila a jiných. Styděl jsem se za to, kam je čas a kariéra stačily doběhnout.
Teď zase chtějí položit na lopatky Rusko a Čínu. Nejprve však chtějí ne podle demonstrantů – ale podle svého – obrátit kormidlo dění v tolik zkoušené zemi, ve válkou postiženém Bělorusku. Asi moc nevědí o Babím jaru?
Ale někdy je skutečně lepší mlčet, než mluvit.
Soustředěně jsem vyslechl projevy slovenské prezidentky a slovenského předsedy vlády.
Byly podle mého o poznání mnohem lepší než projevy českých politiků. Nesly v sobě nejenom prázdná slova, hesla, výzvy a povely, ale i myšlenky.
Ale byla to zase jenom Sartrova slova a slova, co jiného to mohlo ale vůbec vlastně být? Když se vzpomínalo na sílu ocelových tanků, na přesilu obrovské většiny proti pošlapané a udušené menšině?
Na rozčarování, když se Češi a Slováci probudili do ranních červánků, které jim nadělili jejich bratři na věčné časy.
Málo a nedůrazně se nyní vzpomnělo na donucené přiznání viny miliónů, na trestání nevinných a na dědičné a nezaviněné hříchy na cokoliv, co následovalo poté a čeho jsme ale svědky pořád a podnes. Zlomené charaktery se ani v desetiletích nenapřímily k lepšímu. Odložené vojenské samopaly nevzletěly z dlažby na jednom náměstí do polohy K poctě zbraň a Vlasti služ.
Bolelo, že na utužení režimu se po 21. srpnu 1968 dlouho v Praze a českém okolí v tak hojné míře podíleli a s takovou vervou mnozí ultra bratři Slováci ve vysokých funkcích. Doma již tak radikální nebyli a spíše se drželi okřídleného údajného výroku Gustáva Husáka (sám tomu nevěřím): „Čo politika rozdeľuje, to borovička spája!“
Skoro ze všech se nadělali darebáci, jenom jeden prý zůstal sám a statečný, život mi dal nahlédnout alespoň trochu do hloubky a blíže jejich duši.
Tím mám na mysli Alexandra Dubčeka a Františka Kriegla.
Jeden Velký bratr po roce 1989 vystřídal jiného Velkého bratra, možná ale v konkrétních případech jde o Velkého metaře. Vytvořily se mnohapočetné garnizóny převlékačů kabátů, takydizidentů, na jazyku jakoby v nadávce před zločinem – vznikl hanlivý pojem doby „za bolševika“.
Minuta ticha, když se kradlo se doslova a do písmene dodržela. Je přilnuta k tělům jako pijavice. Na místo bratrské jednoty a nerozborného přátelství a ekonomické spolupráce vznikla globalizace. Neviditelná ruka trhu. Nic nového pod sluncem, předpověděli ji už Karel Marx a Bedřich Engels. Po svém už i Campanella ve Slunečném státě.
Cožpak se od základů od okamžiků té tragedie jedné noci a dvou desetiletí změnila ta vykloubená doba? Je ještě někdo, kdo se do hloubky duše chce nad ní alespoň trošičku zamyslet a ne z ní vykřičet?
Většina českých i slovenských politiků o tom na jedné i na druhé straně hrobově mlčí.
Máslo ani popel na hlavě a ani špína se za nehty ruky (byť neviditelné) nedají natrvalo skrývat.
