Česká vízová politika trestá miliony Ukrajinců – a nejen je

Je princip kolektivní viny slučitelný s právním státem?

Prvním z nich je samozřejmě zásada kolektivní viny. Je zarážející, že právě země, které uplatňují plošné zastavení vydávání víz pro ruské občany, Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva, byly ve 20. století obětí tohoto principu, ať už ho uskutečňovali nacisté nebo Sověti. Stejně tak udivující je postoj českého ministra zahraničních věcí, který prosadil hned v únoru tohoto roku úplný zákaz vydávání víz ruským a běloruským občanům, protože právě princip kolektivní viny u nás po druhé světové válce vedl k vyhnání více než čtvrtiny obyvatel Čech, Moravy a Slezska.

Právník Jiří Pokorný k tomu podotýká: „Pokud budeme všechny Rusy a Bělorusy házet do jednoho pytle, tak se obávám, že to bychom se mohli dostat k principu aplikování kolektivní viny. Jakmile se aplikuje kolektivní vina, tak začíná selhávat právní stát.“

Nutno říct, že česká vláda tímto přístupem protiřečí sama sobě, neboť Putinovo Rusko a Lukašenkovo Bělorusko označuje za diktaturu. Z definice diktatury však plyne, že občan v ní nemůže za politiku vedení státu, ba naopak je jeho obětí. Proč potom takové občany za tuto politiku trestat? Přitom představitelé ruské a běloruské opozice západní sankce vůči běžným občanům odmítají. Uveďme příklad Světlany Prokopjevové, novinářky ze Pskova kritické k Vladimiru Putinovi, která emigrovala do Rigy. Tato žurnalistka odmítá ztotožnění obyvatel Ruska s vládnoucím režimem a přenos viny za válku na občany. Obdobně odmítl plošný zákaz vydávání víz mluvčí vůdkyně běloruské opozice Svjatlany Cichanouské.

Navíc, kde je presumpce neviny, která je součástí evropských právních systémů už od římského císaře Antonia Pia a která je zakotvena jak ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, tak v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v rámci Rady Evropy?

Od plošných sankcí k cíleným – a zase zpátky

Je také nutné připomenout debatu o plošných mezinárodních sankcích, která tu existuje nejméně od počátku 90. let uplynulého století a v níž autoři jako W. Michael Reisman, Hans-Peter Gasser či Thomas Weiss upozorňují na nespravedlivost a nepřijatelnost postihu obyčejných lidí. Reisman a Douglas Stevick říkají, že sankce musejí maximálně rozlišovat mezi vojenským personálem a civilisty postižené země (viz text zde, s. 131).

Kritika plošných sankcí nezaznívala jen na vědeckých fórech, ale postupně se dostala i na diplomatickou úroveň. Už v letech 1998 a 1999 švýcarská vláda organizovala semináře zvané „interlakenský proces“ věnované finančním sankcím. V roce 2000 konala podobný seminář zvaný „bonnsko-berlínský proces“ německá vláda a v letech 2001 a 2002 se cíleným sankcím věnoval tzv. „stockholmský proces“ ve Švédsku. V roce 2006 vyšla na Watson Institute na americké Brown University zpráva „Posílení cílených sankcí prostřednictvím spravedlivých a jasných procedur“, kterou podpořily právě vlády Německa, Švédska a Švýcarska, která byla toho samého roku přijata Valným shromážděním i Radou bezpečnosti jako oficiální dokument OSN a ke které byl v roce 2009 přijat doplněk. Začalo se hovořit o „chytrých sankcích“.

Ještě na počátku února 2022 zástupkyně generálního tajemníka OSN Rosemary DiCarlová zdůrazňovala nutnost přechodu od plošných k cíleným sankcím.

To všechno bylo přijetím opatření proti Rusku a Bělorusku, včetně restrikcí vízového režimu pro běžné občany Ruska a Běloruska, zapomenuto. Opět se sáhlo k principu „civilian pain leads to political gain“ (utrpení civilistů vede k politickému zisku), který byl jednak vzhledem k otřesným humanitárním důsledkům plošných sankcí vůči Iráku a jednak kvůli své nefunkčnosti odmítnut.

Česká vláda prosazuje tu vůbec nejradikálnější variantu sankcí vůči obyčejným lidem. Jak jinak, že ano? Právník Igor Žižko k přístupu ČR k vízům pro Rusy a Bělorusy říká: „Nevím o nikom dalším v Evropské unii, kdo by se rozhodl postupovat takto tvrdě, a nechápu, proč zrovna Česko se v tomto ohledu rozhodlo být papežštější než papež.“

Anton Mojsejenko, ač Ukrajinec, poukazuje na to, že právě rozlišení mezi civilisty a vojenským personálem nyní chybí, když poznamenává, že „sankce EU a jejích spojenců popírají trend od plošných k cíleným sankcím a vyvolávají přízrak nezamýšlených humanitárních důsledků, které provázely některé sankční programy v minulosti.“ To přitom prohlásil ještě před restrikcemi vízového styku pro obyčejné ruské a běloruské občany.

Co by na to řekl Eisenhower?

Postoj ČR, Polska a baltských republik je také přímým protikladem úsilí amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera o „zkrocení“ SSSR prostřednictvím výměnných programů, které měly přesvědčit sovětské občany o přednostech severoamerického a západoevropského světa.

Eisenhower volal po přijetí deseti tisíc sovětských studentů, přičemž americká strana měla platit všechny výdaje. Začalo se mnohem skromněji, s dvaceti stážisty ročně, ale přesto od roku 1957 neoficiálně a od roku 1958 na základě dohody Lacy-Zarubin docházelo k výměně kulturního, technického a vědeckého personálu včetně studentů a politiků.

Prostřednictvím tohoto programu mezi roky 1958 až 1988 pobývalo více než 50 tisíc sovětských občanů v USA a další desítky tisíc v západní Evropě.

Jedním ze stážistů byl důstojník KGB Oleg Kalugin, který o výměnném programu prohlásil: „Byl to trójský kůň, který hrál významnou roli při rozkladu sovětského systému.“ Očividně to tak opravdu fungovalo, protože ke stážistům patřil i pozdější ideolog Gorbačovovy přestavby Alexandr Jakovlev.

Opravdu jsme všichni Ukrajinci?

Když se po 24. únoru 2022 čeští liberálové okamžitě a jako jeden muž začali ztotožňovat s Ukrajinci, kladl jsem si otázku, zda to myslí vážně, zda se skutečně o Ukrajinu zajímají, zda to celé není jen pokrytecká póza. Ostatně jedno švýcarské přísloví praví: „Když něco říkají všichni, nemůže to být pravda.“

Připomeňme jen obdobné vzepětí zájmu našich liberálů o Jiřího Bradyho v roce 2016. To bylo demonstrací, to bylo gest a silných slov. Koho z řad českých liberálů však Jiří Brady zajímal předtím a koho zajímá teď? Jinými slovy, neznamená současné opájení se Ukrajinou pouze další ze série sebepotvrzovacích rituálů, při kterých liberálové využijí to či ono téma jako mobilizační nástroj, načež ho pak zase odloží a ignorují?

Kdyby je totiž Ukrajina opravdu zajímala, kdyby o ní něco věděli, potom by jim muselo být známo, že miliony Ukrajinců a jejich potomků žijí i na území Ruské federace, ať už v oblastech sousedících s Ukrajinskou republikou nebo jinde, a to jako občané Ruské federace. Je jich tolik, že během ruské revoluce došlo na dolním Amuru a v tichomořském Přímoří k pokusu o vytvoření ukrajinského státu „Zelený klín“, zatímco Kubáňská lidová republika – na území, kterému Ukrajinci říkají „Malinový klín“ – se tehdy pokusila o federativní spojení s Ukrajinskou lidovou republikou (tedy státem existujícím přibližně v hranicích současné Ukrajiny).

Eliminace vydávání víz ze strany EU tedy postihuje miliony etnických Ukrajinců a jejich potomků žijících v Rusku, přestože právě ty země, které plošný zákaz prosazují – včetně ČR – se zájmy Ukrajinců ohánějí snad v každé druhé větě. Stejně tak je v případě České republiky, Litvy a Lotyšska, které plošně zastavily vydávání víz i pro občany Běloruska, postiženo 159 tisíc občanů Běloruska ukrajinské národnosti.

Ale vraťme se k Rusku. Podle sčítání lidu z roku 2010 žije v Rusku 1,9 milionu osob ukrajinského etnika. Osob ukrajinského původu však je mnohem víc, stačí se podívat na první a jediné sčítání lidu z carské éry z roku 1897.

Gubernie a oblasti z území nynější Ruské federace s vyšším podílem maloruského (tedy ukrajinského) etnika.

Výmluvná jsou i sčítání z dob sovětských a postsovětských.

Podívejme se blíže na úplně první sovětský cenzus z roku 1926 a pak na souhrn všech sčítání lidu až do roku 2010.

Gubernie, kraje a okruhy na území dnešní Ruské federace s vyšším podílem ukrajinského etnika při sčítání lidu v roce 1926.

Přehled sčítání lidu na území dnešní Ruské federace mezi roky 1926 a 2010

Je evidentní, že především vlivem porušťování klesá v Rusku počet osob hlásících se k ukrajinské národnosti. Stále je však možné osoby, které přešly z ukrajinské na ruskou národnost, považovat přinejmenším za potomky etnických Ukrajinců nebo osoby ukrajinského původu, jak to například činí Němci se svými rusifikovanými krajany nebo v případě Běloruska Poláci. Jinými slovy, ti kdo se u nás a v Evropě tak halasně hlásí k Ukrajincům trpícím pod knutou Moskvy, mají v tomto případě ideální možnost pomoci obětem ruského asimilačního tlaku. Namísto toho tyto miliony obyvatel Ruska trestají, tak jako všechny ostatní.

A ti druzí

Nejde totiž jen o etnické Ukrajince. Uvědomuje si polská vláda, že v Rusku žije 47 tisíc osob polské národnost, z nichž pouze sedmi tisícům byla do roku 2019 vydána tzv. karta Poláka, která by těmto osobám měla usnadnit cestování do EU? Chce snad Polsko vydat tyto dokumenty zbytku osob polského etnika za stávajících restrikcí diplomatického a konzulárního styku? A to ještě ponechávám stranou Bělorusko a tamních 287 tisíc Poláků a podle některých odhadů až 1,2 milionu potomků etnických Poláků v Bělorusku, protože Polsko zatím nepřistoupilo k zákazu vydávání víz pro Bělorusy.

Uvědomují si baltské státy, které zcela zastavily vydávání víz ruským občanům, že v Rusku žije 31 tisíc etnických Litevců, 18 tisíc Lotyšů a 17 tisíc Estonců s ruským občanstvím?

Je si Finsko, které omezilo vydávání víz ruským občanům o 90 %, vědomo, že v Rusku žije 20 tisíc etnických Finů, 60 tisíc Karelů a 1700 Sámů? Jak teď bude vypadat účast ruských Sámů na činnosti celoskandinávské Sámské rady?

Pomyslely finská a estonská vláda na příslušníky ugrofinských a samojedských národů, které jsou tak jako Finsko a Estonsko zastoupeny ve Světovém kongresu ugrofinských národů, tedy na 744 tisíc Mordvinů, 552 tisíc Udmurtů, na 547 tisíc Mariů, 322 tisíc Komiů, 44 tisíc Něnců, 30 tisíc Chantů, 12 tisíc Mansiů a 8 tisíc Vepsů žijících v Rusku, nehledě na menší etnické skupiny? Jak nyní bude fungovat Společnost Matiase Castréna, prostřednictvím které Finsko podporovalo rozvoj ugrofinských a samojedských etnik v Rusku?

Bere rumunská vláda, která také plošně zastavila vydávání turistických a podnikatelský víz pro občany Ruska, v potaz 156 tisíc Moldavců v Rusku? A co tamních 85 tisíc Řeků nebo 24 tisíc Bulharů? Co bude s 394 tisíci etnickými Němci v Rusku, či s odhadovaným půldruhým milionem potomků tamních etnických Němců?

Přihlédl někdo v EU k osudu obyvatel Velikého Novgorodu, který jako úplně první (a dlouho jediné) město v Ruské federaci debolševizoval názvy svých ulic a náměstí a který se hlásí ke své minulosti demokratické republiky a jednoho ze čtyř nejdůležitějších měst hanzy? Tak se jim za to EU odměnila?

Co tverští vlastenci kolem etnografického spolku Tverža a kapely Kreiviskai, kteří zdůrazňují svébytnost a evropské vazby středověkého tverského velkoknížectví? Shodou okolností vyzdvihují spojení tohoto státu s východobaltským a polským prostorem (matkou litevského velkoknížete a polského krále Jagella, zakladatele jagellonské dynastie, byla tverská princezna Juliána), přičemž právě baltské republiky a Polsko jim nyní znemožnily cestování do Evropy.

Pokud jsou zmíněným vládám lhostejní krajani v Rusku, kdo jim potom lhostejný není? Pravda, jestliže německá ministryně zahraničních věcí Baerbocková prohlásí, že ji nezajímá, co si myslí její voliči, proč by ji potom měli zajímat Němci v Rusku?

To už si mezi evropskými politiky nikdo neuvědomuje, že uzavíráním hranic se EU chová stejně jako ty nejtužší kremelské autokracie?

A i když se nějaký odvážlivec z řad ruských občanů přece jen domůže udělení víza ze strany EU, jeho martýrium ještě nekončí. Musí si totiž sehnat letenku, což je neméně obtížné, nebo při využití pozemní přepravy přetrpět – tak jako na rusko-lotyšské hranici – jedenáctihodinové čekání na odbavení ze strany celníků zemí Evropské unie (přičemž tím musí projít i občané unijních států), a to v naprosto nedůstojných podmínkách.

Vítejte v EU.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)