Globalizovaný liberalismus od svých počátků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postupně ovládl Západ i jeho souputníky. Liberální hegemonie nabývá v posledních letech stále ničivější a represivnější charakter. Čelíme centristickému extrémismu, který vymazává pravici i levici, podkopává samotné základy demokracie a ničí společností, z nichž vzešel. Jeho útok na společnost je ekonomický i kulturní. Ekonomická destrukce přichází s neoliberálním útokem na stát, jeho dalekosáhlými privatizacemi a deregulacemi přinášejícími obrovské zisky nadnárodní elitě vlastníků a rentiérů na úkor národních středních a nižších tříd. Kulturní destrukce se odehrává v kulturních válkách, které vedou progresivisté (levicoví liberálové, často s trockistickými či maoistickými kořeny) proti základním hodnotám západní společnosti – národu, rodině, hrdostí na vlastní dějiny či respektu k odlišnostem mezi mužem a ženou.
Většina myslitelů zleva i zprava se na této tragédii aktivně podílí. V další vlně zrady vzdělanců opouštějí úctyhodné tradice socialistického či konzervativního myšlení, aby se přihlásili k nějakému odstínu vládnoucího liberalismu. S předchozí generací zrazujících vzdělanců je spojuje nedůvěra k demokracii. Kdysi komunisté zleva a fašisté zprava demokracii buď odmítli nebo transformovali do jejího protikladu, dnes středoví liberálové mají čím dál tím větší problém se suverénně rozhodujícím lidem. I oni utíkají od demokracie, tentokrát k technokracii, soudcokracii či privatizaci veřejných rozhodnutí.
A pak jsou tu nemnozí, opět nalevo i napravo, kteří se pokoušejí právě ve jménu demokracie navázat na levicové či pravicové tradice a osvobodit je od liberální kolonizace. V českém levicovém prostředí byla poslední takovou intervencí kolektivní kniha Budoucnost levice bez liberalismu, na níž se autor těchto řádků podílel. Podnětné příspěvky se objevují i napravo. Duhanova Konzervativní revoluce k nim patří. Nabízí informovanou i vášnivou obhajobu konzervativismu, přičemž se ho snaží s obdivuhodnou stylistickou jasností vymanit z liberálního sevření. U autora přicházejícího zprava je na místě vyzdvihnout, že se nespokojuje pouze s obvyklou konzervativní kritikou progresivismu, neomarxismu či levicového liberalismu, nýbrž poukazuje i na hrozbu volnotržního neoliberalismu.
Živý konzervativismus
Konzervativismus definuje důrazem na živou tradici, společenskou stabilitu i respekt k individuální svobodě, ta se však může uskutečňovat pouze v rámci kulturního a politického společenství konkrétně národa. Vymezuje se tím proti liberální absolutizaci svobody, která se obrací proti národu. Vysvětluje, že bez kulturní sounáležitosti a bez odpovědnosti ztrácí svoboda smysl, její abstraktní, univerzální pojetí považuje za vyloženě nebezpečné. I konzervativní vztah k rozumu je nuancovaný. Na jedné straně se hlásí k racionálnímu pojetí společnosti ve smyslu zdravého rozumu, na druhé straně varuje před absolutizací racionality, která ve jménu abstraktních konstrukcí odmítá zdánlivě nerozumnou tradici a ústí do technokracie a sociálního inženýrství. Z tohoto hlediska se pak hlásí k Západu jako civilizačnímu rámci evropských národů, vyzdvihuje jeho antické i křesťanské kořeny a hodnotovou jedinečnost, kterou vysvětluje mimořádné výkony Západu oproti jiným civilizacím.
Kniha se následně dělí na dvě části věnované výzvám a hrozbám. Výzvy označují klíčová témata, které je podle autora nutno uchopit nově a přitom konzervativně. Jeho konzervativní pohled na politiku, stát, demokracii, kapitalismus a Evropskou unii je osvěžující a v českém pravicovém prostředí zatíženém liberalismem originální. Navrhuje rehabilitaci pragmatické politiky oslovující široké lidové vrstvy, uvědomuje si význam silného (byť ne všudypřítomného) státu, volá po obnově demokracie unesené elitami, přitakává kapitalismu ale současně ho kritizuje za podkopávání rodiny, kultury, národa i veřejných zájmů, oceňuje volný evropský trh, ale varuje před expanzí nedemokratické byrokracie v Bruselu.
Hlavní hrozby pojímá autor ideově a hodnotově. Zaměřuje se na antizápadní ideologii, masovou imigraci a radikální islám. Nejpropracovanější je kapitola věnovaná „antizápadu“. Všímá si, jak západní elity v teoriích postmodernismu a neomarxismu daly základ sebedestrukci západní tradice a na konkrétních tématech antidiskriminace, politické korektnosti, lidských práv, vzdělávání, genderu a multikulturalismu ukazuje, jak Západ sám sebe rozkládá. V tomto stavu pak není schopen čelit ani masové imigraci, ani radikálnímu islámu.
Jeho závěrečné volání po konzervativní revoluci je výzvou k nastolení nové rovnováhy mezi svobodou a řádem i mezi jednotlivcem a společností. Jejím nositelem má být nová společenská většina tvořená částí střední třídy, která zůstala věrna „buržoazním hodnotám“, a nižší střední třídou, která „je přirozeně kulturně konzervativní“. Tato většina je demokraticky silnější než vládnoucí koalice elitářských progresivistů a neoliberálů, kteří ohrožují přežití našich společností kulturními válkami a volnotržním dogmatismem. Konzervativní revoluce má být především hodnotovým zápasem oné společenské většina proti této liberální elitě.
Duhan kompetentně popisuje hlavní výzvy i hrozby, jeho kritika je podložená a v ní samotné nenacházím důvod k žádné větší polemice. V knize však něco postrádám. Chybí důkladnější rozbor příčin obrovského vlivu oněch antizápadních ideologií i důsledků konzervativní revoluce. Domnívám se, že obojí souvisí se způsobem, jakým autor pojednává o kapitalismu.
Trh spíše než kapitalismus
Autor neodlišuje kapitalismus od trhu, což odpovídá zvyklostem českého neoliberálního pojetí, od něhož si jinak zachovává kritický odstup. Ale zatímco tržní výměna a soutěž jsou praktikami, které nalézáme napříč epochami i kulturami, kapitalismus je společenský systém, v němž se tržní uvažování stává všeobecným standardem, i když jeho ekonomická realita se obvykle blíží spíše monopolu než tržní soutěži. Římské impérium, Čínské impérium i středověká Evropy znaly a využívaly trh, nelze je však označit za kapitalistické. Kapitalismus je od samého počátku globálně orientovaný. První ryze kapitalistická velmoc Nizozemsko zakládá v 17. století globální impérium, nizozemskou nadvládu následně přebírá Velká Británie a nakonec USA. Za poslední čtyři století se vyskytují mimo globální centrum i národní kapitalismy, jedná se však pouze o přechodné anomálie, které jsou beztak podřízené globálním silám. Snaha vytěsnit ze společnosti trh vede k totalitní katastrofě, ale v té končí i důsledně kapitalistická společnost. Jedná se pouze o rozdíl mezi totalitou podle Orwella či podle Huxleyho.
Právě dynamika globálního kapitalismu nám může vysvětlit, proč tak marginální intelektuální proudy jako frankfurtská škola (neomarxismus) či pařížský post-strukturalismus (postmodernismus) se staly základem progresivistické ideologie globalizovaných elit. Ideově si získaly americké centrum globálního kapitalismu proto, že navzdory své zdánlivé subverzi a kritice kapitalismu ve skutečnosti vyhovují potřebám globální kapitalistické expanze. Odmítají koncept národa jako zastaralý, rozbíjejí identity, relativizují jakékoliv zakořenění, vzhlížejí se v abstraktním ideálu uniformizovaného globálního nomáda. Koncentraci ekonomické moci v korporacích a rodinách, které je kontrolují, přitom nezpochybňují. Příkladem může být současná progresivistická definice sociální spravedlnosti. Dříve odkazovala k ekonomickému přerozdělování směřujícímu ke spravedlivějšímu rozdělení zdrojů či výnosů, než jaké vytváří trh. V progresivistickém pojetí však sociální spravedlnost už primárně nepomáhá materiálně znevýhodněným, ale zvýhodňuje skupiny definované genderem, etnickým původem či dalšími charakteristikami. Přitom často jen rozšiřuje privilegia jejich materiálně privilegovaných zástupců. Progresivisté pak oslavují příchod viceprezidentky Harrisové do Bílého domu jako velké vítězství sociální spravedlnosti, neboť se jedná o ženu asijsko-africko-karibského původu, tuto oslavu nenaruší ani její privilegovaný původ, i když ji například zvýhodňuje oproti masám bílých mužů z chudších poměrů. Tento odklon od ekonomické spravedlnosti a přerozdělování samozřejmě korporacím vyhovuje.
To vše je nutno si uvědomit, pokud přemýšlíme o tak závažné společenské změně, jakou by byla konzervativní revoluce. Nejde jen o boj za určité kulturní hodnoty proti jiným, ale také o změnu politicko-ekonomických podmínek, v nichž jsou hodnoty vždy zasazeny. Bez ní půjde o boj s větrnými mlýny. Alternativou k neoliberální absolutizaci trhu přitom nemůže být jeho komunistické odmítnutí, nýbrž jeho lepší ukotvení v národním celku pod demokratickou kontrolou.
Pravo-levé partnerství?
Duhanova kniha může být signálem k intelektuálnímu partnerství mezi pravicí a levicí, které odmítají současný globalizovaný liberalismus. Podobně jako část levice umí být hodnotově konzervativní, i část pravice dokáže být kritická ke kapitalismu. To neznamená, že by měly splynout. Levicový postoj bude založen především ekonomicky a sociálně, zatímco pravicový spíše hodnotově. V některých otázkách se nepotkají, v jiných bude panovat nedůvěra. To však levici nemusí bránit v podpoře hodnotových bitev vedených konzervativci a pravice naopak může sdílet dost ze socialistické kritiky kapitalismu. Především by měly mít jasno, že jsou si navzájem partnery pro plodný dialog a že naopak široký liberální střed, ať už rozkročený doprava či doleva, představuje oponenta, s nímž nejspíše nenajdou společnou řeč a od něhož se mohou dočkat jen přezíravosti a ostrakizace.
Podobné partnerství může nakonec dát vzniknout i politické organizaci, která by se mohla stát nositelem zásadní politické změny, jejíž součástí by byla i konzervativní revoluce. Ta by totiž vyžadovala patrně širší společenskou podporu, než je spojení části střední třídy a nižší střední třídou, které navrhuje Duhan. Bez širokých lidových vrstev se neobejde. Zdá se, že ve Francii tuto souvislost přinejmenším intuitivně pochopila Marine Le Penová. Dokázala transformovat původně okrajovou národně konzervativní stranu v sílu, která je podle sociologů hlavní stranou francouzského proletariátu. Skutečnost, že toto spojení vzniklo spíše mimochodem v důsledku příznivých okolností a není myšlenkově odpracováno, patří k hlavním limitům jejího politického projektu. I tak politicky pokročila dále než jinak brilantní političtí intelektuálové Jean-Luc Mélenchon a Éric Zemmour. Sice dokázali výrazně oslovit část levice či pravice, ale také ztroskotali na bariérách, jež vůči nim vystavěl široký macronovský střed.
Nicméně podobné úvahy již přesahují Duhanovu podnětnou knihu, která si zaslouží čtenářskou pozornost zprava i zleva.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
