Novou Evropu, tu která vyšla z ohně světové války, Kůže (Malaparte – Kaput a Kůže; poznámka Z. H.) vystihla ve vší autenticitě; to jest, vystihla ji pohledem, který nebyl korigován pozdějším uvažováním, ale odhalil ji v oslňujícím okamžiku jejího zrodu. Napadá mne Nietzschova myšlenka: podstata se odhalí v okamžiku jeho geneze.
Milan Kundera na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v Praze, 1967.
Foto: Jovan Dezort
Nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v jejich dějinách obdobu; poprvé Evropa byla poražena. Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím svého vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Američany z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Říkám to bez ironie. Obě to jsou slova přesná. V jejich spojení spočívá jedinečný ráz situace. Existence odboje partyzánů, kteří se bili všude proti Německu, nemění nic na podstatném: žádná evropská země (mluvím o Evropě od Atlantiku až k baltským zemím) se neosvobodila vlastními silami. (Žádná? Přece jen. Jugoslávie. Svou vlastní armádou partyzánů. To je důvod, proč musela být srbská města bombardována americkými letadly v roce 1999 během dlouhých týdnů: aby byl vnucen, se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého.)
Osvoboditelé okupovali Evropu a náhle změna byla jasná: Evropa, která ještě včera (přirozeně, ve vší nevinnosti) považovala svou historii a svou kulturu za model pro celý svět, pocítila náhle svou malost. Amerika byla zde, zářící, všudypřítomná; znovu promyslit, znovu vytvořit svůj poměr k ní stalo se pro Evropu první nutností. Malaparte to viděl a popsal, aniž chtěl předpovídat politickou budoucnost Evropy. Co ho fascinovalo, byl nový způsob evropského bytí, nový způsob cítit se Evropanem, který od této chvíle bude určován čím dál intenzivnější přítomností Ameriky. V Kůži vyvstává tento nový způsob bytí z galerie krátkých, sevřených, často komických portrétů Američanů, kteří tehdy byli v Itálii… Protože Amerika až do té doby neprohrála žádnou válku a protože to byla země věřících, její občan viděl v těch vítězstvích boží vůli, která potvrzovala jeho vlastní morální a politické jistoty. Evropan, unavený a skeptický, poražený a kulpabilizovaný, nechal se lehce oslnit bělostí zubů, „které každý Američan, když sestupuje s úsměvem do hrobu, ukazuje jako závěrečný pozdrav světu živých“.
(Milan Kundera: Zahradou těch, které mám rád, Atlantis, 2009)
P.S. V létě 2015 jsem si při půllitru piva povídal s kamarádem, sochařem Radkem Dvořákem z Havlíčkova Brodu o knihách, o všetečných otázkách těch, kdo vstupují do našich příbytků a podivují se nad našimi přeplněnými knihovnami a ptají se: To jste opravdu všechno přečetli? Odpovídáme unisono: Ó nikoliv, některé knihy máme jenom pro jednu větu, některé třeba pro jejich deset stránek. Tak je to podle mého i s útlou knížečkou Milana Kundery, jejichž řádky předcházejí těmto.
