Osud a náhody mne dali několikrát dohromady s nesmírně vzdělaným hercem Pavlem Landovským, včera, 11. září 2016 by mu bylo osmdesát let. Měli jsme podobné zážitky z dětství. Byli jsme vrstevníky. Před šesti lety jsme mu v Havlíčkově Brodě odhalili překrásnou bronzovou desku sochaře Radomíra Dvořáka, autora monumentálních sochařských děl pod širým nebem v někdejších lipnických lomech.
Byli jsme 10. září 2010 u toho v ulici Barbory Kobzinové 2020, kde Pavel prožil léta svého dětství uprostřed rodného města, tehdejšího Německého Brodu, čtyři – Radek Dvořák, Milan Pilař, Luboš Gőbl a trochu i já. A byla tam s námi asi tisícovka přihlížejících. Podařilo se i vydat knihu Heleny Albertové a Pavla Landovského „Lanďák“.
Když se psal 5. květen 1945 byli jsme oba u toho, když Němci postříleli stejně staré kluky, jako jsme byli my a pak je zakopali v blízkém lesíku. Pavel s rudormějským „synem pluku“ si sám pak do zločinců v odvetě zastřílel z těžkého kulometu, bylo mu jenom devět let. Herec byl ďábel, aktér mnoha skandálů, nebrala ho ke své škodě levice ani pravice – a kromě Pavla Kohouta ani emigrace – ale byl to umělec od pánaboha. Stačí mi Švandrlíkovi „Černí baroni“ a Gogolův „Revizor“. Všichni, co lkali nad jeho osudem, mu házeli klacky pod nohy.
Po 17. listopadu 1989 mu české divadlo nabídlo pouze šest divadelních rolí. Když se občas přiznám k obdivu nad tímto ojedinělým umělcem, jakých více již nebude, přecitlivělé duše mě ostouzejí a odhazují slovy: „Jak jenom můžeš?“ Mluvil nejenom jadrně česky, skvěle po babičce od dětství mluvil i rusky, dokonale ovládal přízvuk, akcent, a ještě lépe mluvil slovensky. Čert je vem, co nad ním ohrnují nos, kamarádství s Václavem Havlem mu moc nepomohlo, Landovský byl kulturní fenomén a tímto fenoménem zůstane navždycky.
Rusko měl v hlavě i v srdci, měl k němu srdce i šavli. Nesmírně krásně vyprávěl o přátelství svého svého otce se Stanislavským a Němirovičem-Dančekem. Kdo to ještě kromě nás vůbec ví a chce vědět. Vůbec mi nevadilo, když u příležitosti odhalení jediné pamětní desky, kdy kričel v Havlíčkově Brodě na lesy, že takovou pamětní desku nemá ani Vašek. A mne za nápad nazval hned poté tím, co ženy na mužích nejvíce milují. Bylo to moc milé. Divadelní pánbůh mu to odpusť!
V strede autor. Foto: Archív Z.H.
Ďalšie články: ZDENĚK HRABICA
