Ako byť ľudový a zároveň ľavicový?

U příležitosti 30. výročí oslav vzniku brazilské Dělnické strany (Partido dos Trabalhadores, PT) uveřejnil nejvýznamnější nezávislý levicový deník Brasil de Fato rozhovory se čtyřmi předními brazilskými levicovými intelektuály. Všichni aktivně působili v PT, dokonce patřili k jejím zakladatelům. Tři z nich však stranu opustili – historik Mauro Iasi vstoupil do Brazilské komunistické strany (Partido Comunista Brasileiro, PCB), sociolog Francisco de Oliveira do Strany socialismu a svobody (Partido Socialismo e Liberdade, PSOL), sociolog Rudá Ricci je nezávislým levicovým aktivistou. Čtvrtý, historik Valter Poner, v PT zůstal a je vedoucí postavou jejího levicového křídla. V rozhovorech nabídli nápadně odlišné analýzy toho, čemu Ricci říká „staré dilema brazilské levice – jak být lidový a levicový“. To bylo ovšem odedávna dilema levice na celém světě a je jím dodnes. Brazílie je pro analýzu tohoto dilematu a jeho projevů velmi zajímavým místem. Je to země s dlouhou tradicí aktivní politiky a dnes v ní působí řada výrazných politických stran. V poslední době se značně zlepšila její hospodářská situace, což platí zejména o uplynulém desetiletí. A Brazílie je také země, která se značně prosazuje jako politický vůdce Latinské Ameriky. Takže otázka zní: jak měřit „lidovost“ strany a podle čeho hodnotit její levicovost? Svá interview zahajoval redaktor Brasil de Fato dvěma poznámkami: že prezident Luiz Inácio Lula da Silva („Lula“) je charismatická postava a nejpopulárnější prezident od obnovení demokracie v zemi a že PT po celou dobu získávala rostoucí podporu mezi nejchudšími vrstvami obyvatelstva. Aby PT posilovala svou popularitu, prohlásil redaktor, „musela udělat ústupky pragmatismu“. Jak reagovali uvedení čtyři intelektuálové na tuto premisu? Podle Ricciho se „lulismus“ stal důležitější než strana, což obrátilo vzhůru nohama původní koncepci PT. Strana se podle něj „amerikanizovala“ a dnes je prostě jen volební mašinérií. Být lidový je pro levici obtížné kvůli jejím „kořenům v evropském teoretizování“. Lidová kultura je podle jeho slov „komplexní a konzervativní“ a Lula vede s touto lidovou kulturou dialog. PT je etatistická a rozvojářská (developmentalist), tudíž je konzervativní a pragmatická. Takže problém spočívá v návratu k původní „utopii demokratické levice,“ jež byla vlastní PT, „beztoho, že by se stala elitářskou“. Podle Iasiho se PT stala jednou ze dvou hlavních politických stran Brazílie, stranou levého středu s „maloburžoasním“ programem. Cenou, kterou zaplatila za svou rozsáhlou podporu, bylo „opuštění jejích původních principů a politických cílů.“ „Lulismus“ nebo „populismus“ je způsob jak získat souhlas mas s politikami, které nejsou v jejich zájmu. Podle Oliveiry se PT, která původně začala se základnou mezi dělníky, přívrženci teologie osvobození a demokratizačními hnutími, prostě stala součástí „všeobecné marmelády“ brazilského stranického systému. Socialistická perspektiva se nezakládá na „chudých“, ale na třídní analýze. Pokud jde o znárodňovací program PT (estatizaçao), je zastaralý už sto let, je to součást „dětské nemoci etatismu“. „Je to program posílení brazilského průmyslu, který nemá nic společného s levicí nebo socialismem.“ Poner hodnotí situaci zcela odlišně. Souhlasí s tím, že Lulova vláda měla na začátku sociálně liberální orientaci. Po roce 2005 se ale strana obrátila doleva. Ano, říká Poner, strana je rozvojářská. Jsou však dva druhy rozvojářů – konzervativní a demokraticky lidoví. S krizí kapitalismu „se do debaty vrátil socialismus“. Co je nápadné na oněch třech kritických analýzách, je strach z „populismu“. Co je nápadné na všech čtyřech, je absence jakékoli diskuse o geopolitice. Shodou okolností jen několik dní po článku v Brasil da Fato zveřejnil Fidel Castro v deníku La Jornada v Ciudad de México jednu ze svých pravidelných „reflexí“. Lula byl krátce před tím u Castra na návštěvě. Castro napsal, že zná Lulu třicet let, to jest od vzniku PT. Vzhledem k dějinám a potížím Kuby za posledních padesát let byla podle Castra „pro nás transcendentálně důležitá“ nedávná schůzka v Cancúnu, kde bylo rozhodnuto o vytvoření Společenství latinskoamerických a karibských států, které zahrnuje Kubu, ale z něhož jsou vyloučeny Spojené státy a Kanada. Toto setkání bylo do značné míry výsledkem Lulova úsilí. Castro pokračoval zdůrazněním „významu a symboličnosti“ této poslední Lulovy návštěvy v situaci, kdy se blíží konec jeho funkčního období jako prezidenta Brazílie. Castro připomněl své „emocí naplněné setkání s Lulou, jeho ženou a dětmi“ v jejich prostém bytě v 80. letech a zmínil se pochvalně o Lulově „boje, který vedl s požitkem a příkladnou skromností“. Nezazněla žádná kritika lulismu Všechno, co brazilští levicoví intelektuálové kritizovali, Castro chválil – technický rozvoj Brazílie, růst HDP, skutečnost, že se Brazílie zařadila mezi deset největších ekonomik světa. Nekritizoval Lulu dokonce ani kvůli výrobě etanolu, s níž nesouhlasí. „Naprosto chápu, že Brazílie neměla jinou alternativu, tváří v tvář neloajální konkurenci a dotacím Spojených států a Evropy, než zvýšit svou produkci etanolu.“ Castro končí svou úvahu v tomto tónu: „Jedna věc je nesporná. Tento dělník z metalurgického závodu se vypracoval v proslulého a uznávaného státníka, jehož hlasu se naslouchá na mezinárodních setkáních s úctou.“ Jak mohli brazilští levicoví intelektuálové a Castro vykreslit tak odlišné Lulovy obrazy? Je jasné, že se dívali na dvě naprosto odlišné věci. Brazilští levicoví intelektuálové měli na zřeteli především vnitřní život Brazílie a naříkali si, že Lula je v nejlepším případě pouze levostředový pragmatik. Castro měl na zřeteli především geopolitickou roli Brazílie a Luly, která z jeho pohledu oslabuje hlavního nepřítele, imperialismus Spojených států. Co by tedy mělo být pro levicové politiky prioritou? To není jen brazilská otázka. Je to otázka, kterou lze položit skoro všude, s přihlédnutím k dějinám příslušné země a jejímu geopolitickému postavení. © Immanuel Wallerstein, komentár č. 277, 15.3.2010 Z angličtiny preložil so súhlasom autora Rudolf Převrátil.