Naša súčasná kríza

Současným světem opět obchází strašidlo, tentokrát nepolitické, existenciální: vyhynutí člověka z jeho vlastní viny. Lidská kultura (civilizace) stále rychleji ničí podmínky, které kdysi člověka formovaly a s nimi jako druh zůstává sourodý. Setrvačně útočí na přírodní systém, který člověka zahrnuje. Poprvé v moderních dějinách je ohrožena lidská biologická existence. Ale teprve toto fatální ohrožení umožňuje pochopit, že ani duchovní kultura – pomyslný genom kulturního systému – není tak úchvatná a vznešená, jak se nám zdálo. Dílčí kultury se sice vyvíjely a spolupracovaly, ale současně bojovaly na dvou frontách: nejen mezi sebou navzájem, ale především s přírodou. Skrytý a rafinovaný boj s přírodou, v němž se dnes rozhoduje o lidském přežití, už není snadné maskovat ani blahobytem, ani etnickými, náboženskými či politickými konflikty. Nenápadně končí ekonomická epocha lidských dějin, v níž společenské systémy soutěžily o moc, o prvenství v produktivitě práce, v rozvoji výroby, techniky a lidské svobody. Vychází najevo, že zejména technicky rozvinutá kultura pustoší přírodu, že bojuje se systémem, který je starší, širší a mocnější a který ustupuje jen proto, aby člověka, pokud se včas nepoučí, potrestal jeho zničením. Nezbytnost nového paradigmatu Domnívám se, že k pochopení dnešního ohrožení nepotřebujeme pouze vědeckou teorii, nýbrž širší a hlubší teorii ontologickou – řečeno Aristotelovým termínem – novou první filosofii. S pomocí evolučně ontologické reflexe musíme zlomit duchovní predátorské paradigma: oslabit útočnou adaptivní strategii kultury. Snahy snížit tempo kulturní expanze nebudou zřejmě stačit. Přírodě budeme nuceni ustupovat. I když z hlediska fyziky platí pro celý vesmír zákon zachování látky a energie, na Zemi, formované přirozenou a později i kulturní evolucí, neplatí žádný zákon zachování její uspořádanosti, jejího bytí. Bytí je totiž vznešené jméno pro skutečnost a zahrnuje nejen existenci, ale také uspořádanost, vestavěnou či zapsanou informaci. Přirozeně uspořádané pozemské bytí, jehož živá složka vinou globálního zalednění před sedmi sty miliony lety visela na vlásku a která později prošla ještě několika etapami hromadného vymírání druhů, se dnes bohužel znovu nezachovává. V důsledku rozšiřování kultury se rozsah živé i neživé uspořádanosti zužuje. Jestliže biosféra vznikala evolucí z chemických prvků periodické soustavy, z nichž kdysi gravitace upekla žhavou Zemi, a přirozenou uspořádanost Země zvyšovala, pak materiální kultura včetně techniky se může rozvíjet jen na úkor struktur několikrát zformovaných přirozenou evolucí. Přirozenou uspořádanost Země proto umělá kulturní uspořádanost snižuje. Domnívám se, že vyšší mravní princip globalizované kultury, tj. racionálně zdůvodněné biofilní paradigma, musí ještě v tomto století nahradit dnešní predátorský postoj kultury k Zemi. Ofenzivní adaptivní strategii, která nám byla kdysi vrozena a jejíž úspěch v měřítku planety hrozí dnes jejím zpustošením, potřebujeme vystřídat vědomě zvolenou strategií kulturní zralosti, tj. rozvoje kultury podřízeného prosperitě biosféry. Teprve touto strategií může lidstvo udržet obyvatelnost Země a vstoupit do věku dospělosti a odpovědnosti. Lidský druh ale není odpovědný za přírodu, kterou nevytvořil. Je odpovědný za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi, tj. přirozenému systému, s nímž je sourodý, ale jemuž plně nerozumí, zbytečně ubližuje. Oprávněnost lidských potřeb Kdysi jsme jako kromaňonci s vrozenou útočnou adaptivní strategií přijali a v pozdějších dějinách uplatňovali předpoklad, že to, co si nemůžeme brát z přírody jako hotové, můžeme a smíme si ulovit, vypěstovat, popřípadě uměle vyrobit z přírodních produktů jejich záměrnou technologickou transformací. Bylo to biologicky nezbytné a morálně obhajitelné v době, v níž bylo nutné saturovat základní životní potřeby lidí a v níž i hospodářství pro uspokojování potřeb málo početné lidské populace čerpalo jen převážně obnovitelné „zdroje“. Dnešní technicky rozvinuté kultury však navzdory tomu, že velká část lidstva hladoví či žije v bídě, uspokojují lidské spotřební zájmy bezprostředně nebiologické, tj. nejen málo naléhavé či nadbytečné, ale také výrobou a reklamou lidem vnucené. Běžným spotřebním předmětem se stala materiálově a energeticky náročná technika, samozřejmým se stalo každodenní používání automobilů či služební a turistické cestování do vzdálených zemí. Pokoušet se regulovat globálně legalizovaný a technologicky zpředmětněný kořistnický vztah kultury k Zemi až na samém konci výrobně spotřebního cyklu, tj. v oblasti konečné osobní spotřeby lidí, je nejen nepoctivé, ale i nemožné. Došlo to tak daleko, že podle slov sociologa Z. Baumana „postmoderní společnost své příslušníky zaměstnává více jejich schopností konzumovat než vyrábět“. Takže dnešní globální kulturní systém může fungovat pouze na principu podbízení a svádění ke spotřebě. Řešení konfliktu kultury s přírodou se ovšem komplikuje i tím, že se proti přírodě už neobrací jen výroba, ale téměř veškeré kulturní aktivity: technikou prosycená konečná osobní spotřeba stále většího počtu lidí. Obracejí se proti ní i miliardové počty různých forem spotřební techniky, které ještě předtím, než se přemění v odpad, produkují znečišťování a poškozování biosféry včetně tzv. skleníkových plynů (např. osobní automobily). Potřeba nových hodnot Je stále více zřejmé, že současná globální ekologická krize je krizí celého systému nynější protipřírodní kultury. Proto je také krizí tradičních hodnot, tradiční filosofie, náboženských systémů, vědy, umění atp. Téměř celá novověká duchovní kultura nebyla bohužel k přírodě tak ohleduplná a objektivní, jak se mnohým z nás, vychovaným a vzdělaným v duchu osvícenské tradice, jevila. Byla otevřeně i skrytě antropocentrická, k přírodě lhostejná a vůči „hodnotám“ neživé i živé přírody povýšená. V období, v němž kultura nebyla ekologicky ohrožená, se velkým novověkým myslitelům zdálo, že člověk je mírou všech věcí a že vztahy mezi lidmi a kulturami jsou primární a důležitější než lidské vztahy k přírodě. Zdálo se, že člověk už není přírodní bytostí, že kultura stojí nad přírodou a že narůstající občanská svoboda, kultivace člověka a mezilidských vztahů budou pozitivně ovlivňovat také vztah kultury k přírodě. Tento předpoklad byl však ve dvojím smyslu falešný. Za prvé by mohl platit, jen kdyby kultura nebyla umělým subsystémem biosféry. Za druhé by mohl platit, jen kdyby neexistovalo lidské druhové sobectví. Teoreticky netematizované lidské druhové sobectví, které je biologicky podmíněnou slepou skvrnou lidského vztahu k přírodě jako celku a jehož rozvinutím vznikala nynější protipřírodní kultura, je ovšem podle nás hlubší a významnější než odvozené, všeobecně známé a teoreticky i umělecky tematizované vnitrodruhové sobectví individuální a sociální. Tento typ sobectví, jehož historicky první kulturní formou je predátorské duchovní paradigma a jehož komplexní systémovou podobou je nynější protipřírodní kultura, není zatím (až na výjimky) odsuzován ani právně či politicky, ani nábožensky či morálně. Právě proto se domnívám, že my lidé jsme nynější kulturu od počátku vysoce cenili proto, že byla naší druhovou pýchou, naším jedinečným historickým výtvorem. Její neúměrně vysoké hodnocení souviselo s tím, že vznikala dlouho, v nerovném zápase mnoha generací s původní přírodou. Toto hodnocení hájila nejen filosofie a věda, ale také umění, běžné myšlení, společenská praxe a politika. Chceme-li však překonat dnešní globální konflikt kultury s přírodou, musíme povýšení kultury nad přírodu z pozice biofilního postoje kritizovat. A to nejen proto, abychom předešli hodnotové rozpolcenosti, tj. občas marně prosazované identifikaci lidí s přírodou, či přibližně rovnocennému světonázorovému hodnocení obou nesouměřitelných systémů – starší a svébytné přírody a odvozené a závislé kultury. Povýšení nynějšího systému kultury nad přírodu musíme kritizovat pro jeho principiální nesprávnost. Hodnoty vytváří evoluce Přirozená evoluce, která vytvořila všechny evoluční struktury včetně člověka, vytvářela i všechny přirozené hodnoty, anorganické i organické. Evoluční proces, kterým nevzniká ani látka, ani energie, nýbrž jen tvary, struktury, uspořádanost, produkuje současně takové vlastnosti evolučně vznikajících struktur, které byly tradičně označovány jako hodnoty. Přírodní hodnoty tedy v tomto smyslu existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě. Vysokou hodnotou o sobě je proto také člověk jako evolučně vzniklý, biosféře dokonale přizpůsobený biologický druh. Takže nekritické nadřazování člověka nad ostatní přirozeně vytvořené hodnoty, které bylo kdysi oprávněné, snahu překonat ekologickou krizi zbytečně komplikuje. Hájím názor, že je třeba opustit staré axiologické teorie, v nichž hodnota vzniká teprve a pouze lidskou činností, popřípadě hodnocením, tj. rozpoznáním užitečných vlastností předmětu, systému či ideje pro člověka hodnotitele. Tak jako biologický druh nevzniká primárně jeho rozpoznáním, nýbrž otnicky, tj. je konstituován přirozenou evolucí, také hodnoty vznikají onticky: přirozenou nebo kulturní evolucí. Ale proto, že kultura je dočasný, na přírodě závislý a vůči ní parciální systém, všechny kulturní hodnoty, a to nezávisle na tom, že byly vytvořeny člověkem a pro člověka, je třeba poměřovat nepodmíněnými hodnotami přírodními. A tuto obecnou metodologickou zásadu musíme uplatňovat i při analýze zvláštních hodnot ekonomických. V ekonomické teorii, zjednodušeně řečeno, příroda zatím hodnotu o sobě nemá. V pracovní teorii hodnoty přidává hodnotu přírodním strukturám teprve lidská práce, tj. účelově zaměřené přírodní síly uvnitř člověka. Práce ovšem přidává přírodě hodnotu svou nepřírodní orientací, svým působením na přírodní předmět, kterým se tento předmět jakoby dodatečně zhodnocuje a mění na užitečný lidský výtvor. Ale pozor! Práce, která zhodnocuje původně přírodní předmět pro kulturu, může tento předmět (přirozeně vytvořenou hodnotu) znehodnocovat pro přírodu. Práce totiž narušuje strukturu, celistvost a integritu přírody. I když to ve zdravé a málo narušené přírodě bylo biologicky oprávněné a v měřítku planety téměř neznatelné, v přírodě kulturou obsazené a dobyté nadměrná hospodářská činnost i lidská spotřební aktivita přírodu nebezpečně poškozují. Závislost kultury na přírodě Zvíře má biologicky „jasno“ v hodnotách proto, že je svým genomem „konstruováno“ v souladu s okolní přírodní realitou a současně svým vrozeným chováním nastaveno na určitý typ závislosti na prostředí: na ekologickou niku, potravu, pohyb, odpočinek, opatrnost vůči predátorům i parazitům. Lidská závislost na přírodě byla od počátku komplikovanější. Protože člověk svou novou nebiologickou aktivitou vytvářel kulturu, v rozporu s jeho původními biologickými zájmy se stále silněji prosazovaly požadavky vytváření a reprodukce nadosobního kulturního systému. Proto také, počínaje novověkem, vítězilo nebiologické „hodnocení“ a poznávání přírody úzkým technologickým a ekonomickým hlediskem. Vítězilo jakoby nehodnotící, ale predátorským paradigmatem ovlivněné poznávání, jehož kritériem byla pravda, tj. slučitelnost teze či teorie se skutečností (fakticky s tou kterou duchovní a materiální kulturou). Antropocentrické uvažování, které obvykle umí rozpoznat morálně správné jednání v rámci kultury, tj. stanovit, co je dobré a co je zlé pro individuum či skupinu, se v případě kulturního systému, který na přírodě závisí, dostává do neřešitelných potíží. Jde totiž o dílčí pohled „zevnitř“ kultury, který bez systémového evolučně ontologického hlediska nemůže „morálně správné“ chování kulturního subsystému vůči přírodě rozpoznat. Tento subsystém není ani nezávislý, ani pouze podřízený. Uvnitř přírodního systému je cizorodý, ale relativně svébytný. Charakterizují jej nepřírodní struktury, vlastnosti, nároky a aktivity, které zatím nebyly náležitě prozkoumány. A protože antropologicky orientované společenské vědy si systémový přístup dosud neosvojily, nemohou veřejnosti ani politice ukázat způsob, jímž kultura na přírodě závisí a jímž touto závislostí (čerpáním látkové a energetické výživy ze svého mateřského systému) likviduje přirozeně uspořádané struktury přírody. Informační hodnota přírody Vysokou evoluční hodnotu přírody můžeme dobře pochopit v rovině její málo známé hodnoty informační. Veřejnost má sice o informační hodnotě přírody jen mlhavé tušení, ale tato hodnota by neměla být vzdálená aktivním přírodním vědcům. Ti totiž zpředmětněnou či zapsanou přirozenou informaci (jako abiotické a biotické struktury či dokonce jako text uložený v genomu živých systémů) studují a dešifrují. Právě přehlížení vysoké informační hodnoty přírody je nepřímým důkazem trvající nadvlády predátorského duchovního paradigmatu. Nenahraditelnou informační hodnotu přírody ale „nepřehlížejí“ jen dnešní lidé, ekonomické vědy a reálné ekonomické procesy. Je třeba vědět, že tuto hodnotu nutně „ignorují“ i všechny heterotrofní organismy (např. býložravci i predátoři). Přirozené uspořádání a funkce biosféry jsou totiž takové, že uspořádanost obsaženou v potravě (např. v zelené biomase či v těle zabitého zvířete) nemohou živé systémy přímo využít ani pro stavbu, ani pro regulaci chování svého vlastního organismu. Redukce vysoce uspořádaných živých systémů na potravu procházející žaludkem býložravých či masožravých živočichů se ovšem jen vzdáleně podobá transformaci přirozených struktur v umělém továrním procesu. Ten sice také nemůže plně využít uspořádanost obsaženou ve strukturách surovin, které „konzumuje“, ale na rozdíl od živých systémů, to, co z přírody odebírá, obvykle přírodě neumí vrátit v žádné pro ni použitelné či alespoň neutrální formě. Téměř vše, co produkuje, tj. užitečné věci, znečištění i odpady biosféru (a tedy i člověka) poškozuje. Informační hodnota přírody, kterou tu uvádím jako ilustraci vysoké přirozené hodnoty přírody o sobě, nejtěsněji souvisí s podstatou evoluce. Přirozená evoluce je spontánně tvořivým procesem, který ve světě, v němž vedle růstu entropie platí také zákony zachování (látky a energie), může tvořit jen tvary, struktury, uspořádanost: informaci. Ale kulturní evoluce, kterou se člověku podařilo zapálit v rámci starší a širší evoluce přirozené, produkuje odlišné tvary, jiné struktury a jinou uspořádanost – jinou onticky konstitutivní informaci. Nikdy v minulosti nebylo ovšem nutné jednat s přírodou jako s planetárním systémem, který člověka i kulturu přesahuje a který má svou vlastní evoluční hodnotu a strategii – člověku nadřazenou subjektivitu (integritu a evoluční tvořivost). Jako by teprve planetární kultura plně odhalila to, co tušili antičtí i středověcí filosofové, ale co pyšný novověký racionalismus svým obratem k člověku neviděl: absolutní nadřazenost Země. Proto také přejít od dnešního pojetí přírody jako předmětu lidského vlastnictví, tj. od nynější podnikatelské i spotřebitelské svobody, k pokorné spolupráci kultury se Zemí, bude odvážnou vzpourou proti celé dosavadní duchovní tradici. Věda, vzdělání, politika Nepůjde jen o duchovní hodnoty a duchovní tradici. Protipřírodní orientace kulturního systému, mající patrně oporu v lidském genomu, se různými způsoby zpředmětnila také ve struktuře kultury materiální. Proto také ani pro dnešní vědu, techniku či ekonomiku nemůže platit presumpce neviny. Nejsou to neutrální nástroje v rukou moudré společenské subjektivity (demokratické politiky), jak obvykle soudí dnešní veřejnost. Jsou to relativně samostatné subsystémy protipřírodního kulturního systému, jsou to předem orientované prostředky jeho evoluce a expanze v biosféře. A to je také hlavní důvod, proč biofilní forma kultury nemůže vzniknout bez náročné strukturní přestavby duchovní i materiální složky kulturního systému, bez výměny jeho duchovního paradigmatu. Je to důvod, proč nelze biofilní kulturu vytvářet ani jen „osvíceným“ zásahem shora, ze sféry moci, ani jen občanskou iniciativou vedenou zdola, ze sféry, kde se tvoří politická vůle veřejnosti. Změna duchovního paradigmatu jako racionálně zdůvodněné potřeby záměrně formovat kulturu dlouhodobě možnou předpokládá jak zvláštní „ontologické osvícení“ celé společnosti, tak zatím nevyzkoušenou demokratickou kombinaci obou výše zmíněných postupů: centrální aktivity shora i iniciativní aktivity zdola. Jinak vyjádřeno, předpokládá to jak nově ekologicky poučenou (formovanou) ekonomiku a politiku, tak nově ekologicky kompetentní veřejnost. Poprvé v lidských dějinách totiž nepůjde o tradiční střídání nositelů moci či vlastnických výrobních vztahů. Nepůjde v prvé řadě o to, kdo bude v zemi či na Zemi pánem, kdo bude bohatý a kdo bude chudý. Půjde o změnu našeho druhového postoje k bytí, o změnu v pojetí přírodní i kulturní skutečnosti, která by měla navázat na predispozice ukryté v lidském genomu. Znamená to osvobodit jej nejen od skrytého působení geneticky předepsané lidské přirozenosti, ale také od diktátu hodnot, pravidel a institucí nynější protipřírodní kultury. Obnova se musí týkat jak pravdivého systémového poznání kultury a její role v biosféře, tak role přírodních věd v kultuře včetně role nynějšího školního a občanského vzdělávání. Velkým problémem nové filosofie vzdělávání bude to, že racionální i emocionální pochopení (odhalení) protipřírodní role kultury není snadné, že se obrací proti duchu nynější výchovy, vzdělání i spontánní socializace lidí. Snaha o nový typ vzdělání se ovšem bude střetávat nejen s konvenčním myšlením, ale také s působením sofistikovaných kulturních výtvorů, které se zdají být pro život důležitější než obyvatelná planeta, lidské zdraví, nezávadná voda, vzduch, půda a potraviny. Věřím, že přijetí nového biofilního duchovního paradigmatu jako nejvyššího mravního principu globální kultury by konečně mohlo vyvolat také hlubokou pozitivní změnu politickou. Z nynější stranické politiky, která se sice opírá o občasné volební preference občanů, ale není s to vyloučit trvalé mocenské zájmy nevolených subjektů velkých firem, bank a korporací, a která jde proto za vozem technologického a ekonomického samopohybu, by tak mohla vzniknout politika odpovědná za lidskou budoucnost. To ovšem současně znamená transformovat nynější úzkou občanskou demokracii, která respektuje hodnoty, instituce a technologie panského postoje kultury k přírodě, a která proto není s to zastavit její devastaci, na demokracii širší a hlubší. Jde o to vytvořit demokracii jak na základě uznání rovnosti všech lidí a kultur, jak v souladu s pochopením ontické odlišnosti kultury od přírody, tak v souladu s hodnotovou rehabilitací přírody a rozpoznáním role kultury v biosféře. Znamená to vytvořit demokracii respektující nejen lidské zájmy, ale i zájmy pozemského života jako celku, tj. subjektivitu lidskou a kulturní i přehlíženou subjektivitu planety Země. Tedy demokracii, která bude vycházet z pravdy o lidském vztahu k přírodě a která bude přírodu jako nejvyšší hodnotu respektovat a uctívat. Autor je ekológ, filozof a publicista