Ale levice byla v Latinské Americe úspěšná ještě v jednom ohledu. Skoro všude se politicky prosadila hnutí původních obyvatel Latinské Ameriky požadujících právo na to, aby si mohli organizovat autonomním způsobem svůj politický a společenský život. Svět si toho poprvé všimnul za dramatického povstání hnutí neozapatistů v mexickém státě Chiapas roku 1994. Méně si už ale uvědomoval, že se podobná hnutí objevují po celé Latinské Americe a ze svých místních organizačních struktur postupně vytvářejí meziamerickou síť.
Strany a hnutia indigenista
Problém spočívá v tom, že tyto dva druhy levice – strany, které v různých státech získaly moc, a hnutí indigenista v těchto státech – nemají totožné cíle a používají hodně odlišný ideologický jazyk.
Strany vyhlásily za svůj hlavní cíl hospodářský rozvoj a snaží se ho přinejmenším zčásti dosahovat posilováním kontroly nad vlastními zdroji země a vyjednáváním lepších dohod s podniky z jiných států, vládami a mezivládními institucemi. Usilují o ekonomický růst se zdůvodněním, že pouze tímto způsobem bude zvýšena životní úroveň občanů jejich zemí a dosažena větší rovnost ve světovém měřítku.
Hnutí indigenista usilují o větší kontrolu nad vlastními zdroji a lepší dohody nejenom se zahraničními aktéry, ale také se svými národními vládami. Obecně říkají, že jejich cílem není hospodářský růst, ale dosažení shody s Pacha Mama neboli matkou zemí. Říkají, že jim nejde o větší využívání přírodních zdrojů, ale o rozumnější přístup k nim, který by respektoval ekologickou rovnováhu. Chtějí „buen vivir“, dobře žít.
Není žádným překvapením, že se hnutí indigenista dostala do konfliktu s několika nejkonzervativnějšími vládami Latinské Ameriky – jak je tomu v Mexiku, Peru a Kolumbii. Stále více a zcela otevřeně se dostávají do konfliktu také se středolevými vládami, jak je tomu v Brazílii, Venezuele, Ekvádoru a dokonce i Bolívii.
Říkám dokonce i v Bolívii, protože jde o zemi, která si zvolila indigenista prezidenta za masové podpory indigenista obyvatelstva. Přesto došlo ke konfliktu. Otázkou v Bolívii i jinde je, jak využívat přírodní bohatství země, kdo o tom rozhoduje a kdo má kontrolu nad příjmy.
Strany vyhlásily za svůj hlavní cíl hospodářský rozvoj a snaží se ho přinejmenším zčásti dosahovat posilováním kontroly nad vlastními zdroji země a vyjednáváním lepších dohod s podniky z jiných států, vládami a mezivládními institucemi. Usilují o ekonomický růst se zdůvodněním, že pouze tímto způsobem bude zvýšena životní úroveň občanů jejich zemí a dosažena větší rovnost ve světovém měřítku.
Hnutí indigenista usilují o větší kontrolu nad vlastními zdroji a lepší dohody nejenom se zahraničními aktéry, ale také se svými národními vládami. Obecně říkají, že jejich cílem není hospodářský růst, ale dosažení shody s Pacha Mama neboli matkou zemí. Říkají, že jim nejde o větší využívání přírodních zdrojů, ale o rozumnější přístup k nim, který by respektoval ekologickou rovnováhu. Chtějí „buen vivir“, dobře žít.
Není žádným překvapením, že se hnutí indigenista dostala do konfliktu s několika nejkonzervativnějšími vládami Latinské Ameriky – jak je tomu v Mexiku, Peru a Kolumbii. Stále více a zcela otevřeně se dostávají do konfliktu také se středolevými vládami, jak je tomu v Brazílii, Venezuele, Ekvádoru a dokonce i Bolívii.
Říkám dokonce i v Bolívii, protože jde o zemi, která si zvolila indigenista prezidenta za masové podpory indigenista obyvatelstva. Přesto došlo ke konfliktu. Otázkou v Bolívii i jinde je, jak využívat přírodní bohatství země, kdo o tom rozhoduje a kdo má kontrolu nad příjmy.
Jadro sporu – prírodné zdroje
Levicové strany mají sklon k obviňování skupin indigenista, že jsou vědomě nebo nevědomky figurkami (ne-li agenty) domácích pravicových stran a vnějších sil, zejména USA. Skupiny indigenista, které se staví proti levicovým stranám, trvají na tom, že jednají pouze ve svém vlastním zájmu a ze své vlastní iniciativy, a obviňují levicové vlády, že jednají jako stará pravice bez ohledu na ekologické důsledky svých rozvojářských aktivit.
Nedávno se stala zajímavá věc v Ekvádoru. Tamější levicová vláda Rafaela Correy, která přišla k moci s pomoci různých hnutí indigenista, se vzápětí s nimi dostala do ostrého sporu. Největší neshody vyvolalo přání vlády těžit ropu v chráněné rezervaci Yasuni v povodí Amazonky.
Protesty původních obyvatel této oblasti vláda ze začátku ignorovala. Pak ale prezident Correa přišel na důmyslnou alternativu. Navrhnul vládám bohatého globálního Severu dohodu: Ekvádor se vzdá jakéhokoli využívání Yasuni, pokud tyto bohaté vlády vynahradí Ekvádoru jeho zdrženlivost vzhledem k tomu, že jde o příspěvek k celosvětovému boji proti změně klimatu.
Nedávno se stala zajímavá věc v Ekvádoru. Tamější levicová vláda Rafaela Correy, která přišla k moci s pomoci různých hnutí indigenista, se vzápětí s nimi dostala do ostrého sporu. Největší neshody vyvolalo přání vlády těžit ropu v chráněné rezervaci Yasuni v povodí Amazonky.
Protesty původních obyvatel této oblasti vláda ze začátku ignorovala. Pak ale prezident Correa přišel na důmyslnou alternativu. Navrhnul vládám bohatého globálního Severu dohodu: Ekvádor se vzdá jakéhokoli využívání Yasuni, pokud tyto bohaté vlády vynahradí Ekvádoru jeho zdrženlivost vzhledem k tomu, že jde o příspěvek k celosvětovému boji proti změně klimatu.
Iný svet, ktorý je možný
Když tento návrh zazněl poprvé roku 2009 na světovém klimatickém summitu v Kodani, byl považován za fantazii. Po šesti dlouhých měsících jednání ale pět evropských vlád (Německo, Španělsko, Belgie, Francie a Švédsko) dalo souhlas s vytvořením fondu spravovaného Rozvojovým programem OSN (UNDP), z něhož by se Ekvádoru zaplatilo za nevyužívání Yasuni z titulu snížení emisí uhlíku. Mluví se o tom, že k označení podobných dohod vznikne nové sloveso „yasunizovat“.
Kolik takových dohod se ale může uzavřít? V sázce je zásadnější problém. Jde o charakter onoho „jiného světa, který je možný“, abychom použili heslo Světového sociálního fóra. Bude takový svět založen na neustálém hospodářském růstu, i když to bude růst „socialistický“ a povede ke zvýšení reálných příjmů lidí na globálním Jihu? Nebo půjde o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot, o svět „buen vivir“?
Najít v této debatě řešení nebude snadné. V současnosti probíhá diskuse mezi levicovými silami Latinské Ameriky. Ale analogické situace leží u kořenů mnoha vnitřních napětí v Asii, Africe, dokonce i v Evropě. Může se z toho vyvinout velká debata dvacátého prvního století.
Kolik takových dohod se ale může uzavřít? V sázce je zásadnější problém. Jde o charakter onoho „jiného světa, který je možný“, abychom použili heslo Světového sociálního fóra. Bude takový svět založen na neustálém hospodářském růstu, i když to bude růst „socialistický“ a povede ke zvýšení reálných příjmů lidí na globálním Jihu? Nebo půjde o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot, o svět „buen vivir“?
Najít v této debatě řešení nebude snadné. V současnosti probíhá diskuse mezi levicovými silami Latinské Ameriky. Ale analogické situace leží u kořenů mnoha vnitřních napětí v Asii, Africe, dokonce i v Evropě. Může se z toho vyvinout velká debata dvacátého prvního století.
© Immanuel Wallerstein, komentár č. 287, 15 .8. 2010, z angličtiny preložil so súhlasom autora Rudolf Převrátil. Medzititulky Slovo.
(Celkovo 2 pozretí, 1 dnes)
