Liberální demokracie, pojistka alternativ
Německý anarchista Gustav Landauer na začátku dvacátého století prohlašoval, že většina stávajících institucí je mrtvá, chladná a pouze papírová. Utopie je pravý život. Pokud tuto myšlenku převrátíme, je to přesné vyjádření dnešního stavu. Utopie je mrtvá, chladná a papírová, kdežto ve stávajícím řádu je pravý život. Souvisí to samozřejmě s Fukuyamou a jeho koncem dějin. Vyhlásit konec dějin se sice s oblibou označuje za faux pas a Fukuyama se čte jako teoretik TINA (there is no alternative, není žádné alternativy, Thatcherová). Ale jak se ptá Slavoj Žižek, nejsme nakonec všichni fukuyamovci, opravdu věříme tomu, že je možné něco jiného než liberální demokracie?
Co je vlastně alternativa a jaký má pro nás význam? O alternativách se znovu diskutuje a vypadá to, jako bychom už zrušili Fukuyamův konec dějin a nahradili jej Althusserovou formulí „budoucnost je dlouhá“. Jenže nemá každá naše alternativa jako svou nepřiznanou pojistku liberální demokracii, která zahání noční můru všech alternativ: něco se pokazí a jednoho dne se probudíme v totalitarismu? Například alternativa spočívající v decentrovaných komunitách. Vládne v nich ničím neomezená přímá demokracie, a najednou si tato komunita odhlasuje, že odejme volební právo všem, kteří se něčím odlišují (chováním, barvou kůže, sexuální orientací). Nelze vyloučit, že se na základě přímé demokracie určité komunity vydají fašistickou cestou. Tato noční můra není tak docela nereálná. Jak by u nás dopadlo referendum o tom, zda Romové mají mít stejná práva jako „spořádaní občané“? Paradox je v tom, že přesvědčení radikální demokraté by se takovému referendu snažili zabránit. Ale tím by bránili tomu, aby se projevil hlas zdola, takže by vystoupili proti principu, který jim je drahý. O co by se při tom opírali? O nic jiného než o liberálně demokratické instituce (ústavu, právní řád, soudy), které je třeba v určitých případech uplatnit proti většině. Je vidět, že liberální demokracie je potom pojistkou proti excesům demokracie zdola).
Podobná noční můra se objeví, jakmile se zaměříme na alternativy, které počítají s určitými centrálními institucemi, jako je elektronické centrální plánování, jak o něm píšou Cockshott a Cottrell v knize Kybersocialismus (L. Marek 2006). Tento model okamžitě vyvolá obavu z toho, že centrální plánování koncentruje moc a nutně povede k vytvoření určité kasty s nekontrolovatelnou mocí. A bude-li zachován stát, jak zabránit tomu, aby se nezměnil ve strašidelný stroj, který bude určovat vůli občanů? Není pak Liberálně demokratický stát opět pojistkou proti strašidelnému alternativnímu státu?
Dystopie jako pravda utopie
Stačí si přečíst Campanellův Sluneční stát. Tento nejlepší možný stát měl být přitažlivý. Campanellův obraz utopie byl kdysi považován za nebezpečný a subverzivní právě proto, že vyvolával touhu po jeho uskutečnění. Je to stát, v němž není nic ponecháno náhodě. Vše je přehledné a průhledné. Vládcové nezneužívají své moci, protože všechny vědy, požitky a statky jsou obecným majetkem a nikdo si nemůže nic přisvojit. Dokonce tu máme jeden z mála komunistických eugenických programů. Jsou tu přesně daná pravidla pro plození dětí, aby potomstvo bylo co nejlepší.
To všechno zní po zkušenostech dvacátého století jako kuriózní zlý sen. Ale Campanella věřil tomu, že obyvatelé se s tímto státem plně ztotožňují a opravdu jej pokládají za nejlepší. „Sluneční stát“ není název, který by ironicky vyjadřoval svůj opak, jak je tomu v dystopických románech, jako je Huxleyho „Nádherný nový svět“ („Brave New World“, česky vyšel pod názvem Konec civilizace). Každou utopii dnes čte i příznivec radikálních alternativ na pozadí dystopie, nového světa, který se zvrhl v přízračnou totálně ovládanou společnost. Skrytou pravdou utopie je dystopie. Takzvaný utopický socialismus byl, jak známo, jedním ze tří zdrojů marxismu. Ale co dělat, když je tento zdroj přetvořen na dystopii? Ale to platí i o každé alternativě. Každá má v sobě utopický prvek, který jí měl dávat její přitažlivost, ale ten je vnímán jako dystopický, dávající jí odpuzující sílu.
To způsobuje, že alternativa, třeba upřímně míněná, vystupuje nanejvýš jako představa vedle představy. Lze pracovat s možností, že na nějaké planetě existuje jiná civilizace, a zrovna tak s předpokladem, že může přijít jiné uspořádání společnosti. Ale co se týká reálnosti těchto domněnek, nemají nakonec stejnou váhu? Pokud už se uvolní naše politická fantazie a dokážeme si představit „jiný svět“, pak naše představa má podobu hypotézy: „jiný svět“ nelze vyloučit. Alternativa se zakládá na racionální úvaze o neudržitelnosti kapitalismu nebo na tom, že odmítáme heslo „není žádná alternativa“ jako ideologii. To, co chybí, aby se alternativa stala živou alternativou, Landauerovým pravým životem, je právě utopický moment.
Na stopě utopie
Jak potom na pozadí dystopií obnovit utopický moment? Knihu Jacquese Derridy Marxova strašidla můžeme mimo jiné chápat jako pokus, jak se k tomuto momentu vrátit v éře liberální demokracie. Derrida zde hovoří o mesianismu bez Mesiáše (variace na Waltera Benjamina) nebo rovnou o ideji komunismu. Pojímá ji tak, že není nikdy zcela přítomná, ale přesto neustále přicházející. Je to idea absolutní spravedlnosti vůči jednotlivému, která brání tomu, aby se jakýkoli pozitivní řád vydával za konec dějin. Tato idea se však právě proto nemůže zhmotnit v žádném společenském uspořádání. Kdyby se to stalo, změnil by se její význam. Místo neustálého otevírání horizontu by začala legitimizovat určitou skutečnost.
Derridovo myšlení o komunismu se dnes, v době nového hledání alternativ, může jevit jako příliš dvojznačné (alternativa ano, ale nepokoušejme se ji uskutečnit). Nicméně se v něm skrývá motiv důležitý pro pochopení problému utopie v současné době. Idea komunismu se ve dvacátém století začala zhmotňovat. Vstoupil do ní konkrétní historický obsah, ruská revoluce, stalinismus, brežněvovský konzumní socialismus a vůbec vše, co se od roku 1917 kdekoli dělo jejím jménem. Tento historický obsah není pouze vnější atribut, který si lze jen tak odmyslet: určuje, proč jedna a táž idea má v určité době potenciál utopický a v jiné dystopický.
I když komunismus pojímáme jako věčnou ideu rovnosti, jak to dělá Alain Badiou, vždy narazíme na to, že je v ní něco z jejích předchozích zhmotnění. Tento prvek pak rozehrává dystopické představy: centrální plánování jako nefunkční a diktátorský mechanismus, zrušení soukromého vlastnictví jako podetnutí svobody. Žižek říká něco podobného o dějinách marxismu. Neexistuje žádný marxismus neposkvrněný svými dějinami, neboť jeho pády jsou už předem vepsány do jeho počátků. (Slavoj Žižek uvádí knihu Mao Ce-tung: O praxi a rozporu. Grimmus 2011). Žižek to ovšem nemyslí tak, že uskutečňování marxismu plodí miliony mrtvých. Jde mu o uznání faktu, že nemá smysl hledat nějaký původní nevinný marxismus, který byl pokažen Leninem nebo Maem, protože tato „pokažení“ byla odpovědí na jeho slepá místa.
Jak oživit ideu komunismu
Když Derrida říká, že idea komunismu je to, co je nutno udržovat naživu, ale co se nikdy nesmí uskutečnit, tak se tím snaží zabránit tomu, aby do této ideje vstoupil historický obsah. Derrida neusiluje o nic jiného než o to, aby idea komunismu měla utopický potenciál, který se nepromění v dystopickou noční můru.
Derridovou chybou však je, že přehlíží druhou stranu mince. Může samotná idea komunismu otevírat horizont, pokud nemá nějaké historické zhmotnění? Takové zhmotnění se dá považovat za podmínku její možnosti i nemožnosti. Sám Derrida navrhoval novou internacionálu, volné spojenectví těch, kteří chtějí zavést ekonomická a sociální práva v globálním měřítku (Derrida, J., Specters of Marx. Routledge, New York, London 1994). Ale nezůstal Derrida fukuyamovcem? Tento požadavek rozšiřuje liberální demokracii o sociální dimenzi, ale narušuje se tím nějak základní sociopolitický terén současného světa? Jak na tomto terénu léčit deset morů liberálně demokratického kapitalismu, o nichž Derrida píše (nezaměstnanost, masivní vyloučení, etnické války, moc mafie…)?
Tak vzniká akutní otázka, zda Derridova strategie nevyžaduje skrytou oporu, reálnou politickou a ekonomickou sílu, napojenou na ideu komunismu. Sociální práva byla do Všeobecné deklarace lidských práv prosazena díky Sovětskému svazu, a jak známo, na úrovni mezinárodních vztahů vznikaly různé kompromisy mezi oběma supervelmocemi. Zhmotňování této ideje, tak jak se odehrávalo v „komunistických zemích“, mělo dvojí, vzájemně rozporuplný efekt. Za prvé, na mezinárodní úrovni to umožnilo zavedení sociálních práv, která se začala vnímat jako něco reálně možného. A za druhé, reálný život v „komunistických zemích“ byl často zhmotňováním dystopie. Idea komunismu tím získala dystopický obsah, který jí nadlouho dal odpuzující sílu. Zhmotňování této ideje tak bylo podmínkou její možnosti (vedlo k tomu, že tato idea působila jako reálná politická síla, a ne pouze jako neuchopitelný sen), a zároveň podmínkou nemožnosti (její zhmotňování ji nakonec znemožnilo a její další život mohl mít pouze derridovskou podobu věčného odkladu).
Hlavní otázkou potom je, zdali idea komunismu bude navždy obsazena dystopickým prvkem, který představuje sedlinu jejího historického ztroskotání ve dvacátém století. Může se znovu dystopický prvek přeměnit v prvek utopický? Odpověď je samozřejmě kontroverzní. Ano, může, pokud na nějakém konkrétním místě nastane nový pokus o její zhmotnění.
Autor je filozof
Úvodné foto: Digitálny model Slnečného štátu – CUPtopia
