Energetická bezpečnost a zemní plyn

Energetická bezpečnost se znovu dostává na pořad dne. Tak, jak prozatím utichá konflikt na Kavkaze, začíná se pozornost přesouvat i na další otázky, které vyvolal. Jednou z nich je i problematika cest pro dodávky zemního plynu do Evropy i otázka diverzifikace zdrojů zemního plynu. V současné době země EU-27 spotřebovávají přibližně 505 miliard krychlových metrů. Ke konci roku 2007 celkový počet spotřebitelů zemního plynu napojených na rozvodnou síť 27 členských zemí unie dosáhl 110 miliónů zákazníků. I když spotřeba v jednotlivých letech kolísá v návaznosti na klimatické podmínky, je možné uvažovat s tím, že se v nejbližším období pod úroveň 500 mld. m3 nesníží, ale naopak poroste. Vlastní těžba plynu v zemích EU pokrývá zhruba 40 procent jejich spotřeby a tento podíl zůstává v posledních letech nezměněn. Jeho výše závisí na tom, jak se v hlavních produkčních zemích vyvíjí spotřeba – jde o Velkou Británii, Německo, Nizozemí a Itálii. Dá se předpokládat, že pro nejbližší období se podíl krytí spotřeby zemního plynu z vlastní těžby nezmění. Pouze dvě země těží více plynu, než spotřebovávají – Dánsko a Holandsko; ani Velká Británie se svojí vysokou těžbou není schopna být soběstačná. Změnu by mohl přinést pouze objev významných nalezišť někde na přímořských šelfech zemí EU a jejich osvojení v krátké době. Obě eventuality však pro nejbližších deset let nepřicházejí v úvahu. Spotřebitelé Rozhodující podíl na spotřebě plynu v zemích EU mají tři země – Německo, Velká Británie a Itálie, které samy spotřebovávají více než polovinu celkové spotřeby zemí unie. Pokud k nim přičleníme i další velké spotřebitele – Francii, Nizozemí a Španělsko, pak společně již představují kolem tří čtvrtin celkové spotřeby zemí EU. Tyto země mají ovšem více než polovinu obyvatelstva unie a tedy jejich podíl na spotřebě zemního plynu vysoce překračuje průměr EU. Pokud bychom totiž poměřili celkovou spotřebu zemního plynu v EU (500 mld. m3) s počtem obyvatelstva (495 mil. obyvatel), pak se dá průměrná spotřeba zemního plynu v EU odhadnout na zhruba tisíc kubických metrů na obyvatele ročně. Pokud současně vyjdeme z předpokladu, že úroveň spotřeby zemního plynu na obyvatele je do určité míry odrazem ekonomické vyspělosti dané země, resp. dosažené životní úrovně, pak se dá z tohoto údaje vyvozovat, že spotřeba zemního plynu v EU by měla dále podstatně narůstat tak, jak poroste ekonomická úroveň zejména v nových členských zemích. Je přirozené, že tato úvaha je do určité míry zjednodušená. Je totiž nutné přihlížet také k přírodním podmínkám dané země, ke struktuře primární palivoenergetické bilance. K nim je nutno přidat i dalšího významného činitele: zemní plyn je jedním z paliv, které je relativně nejméně škodlivé ve vztahu k životnímu prostředí. Proto je doporučován k využití i v dopravě k pohonu aut a také prostředků hromadné dopravy ve městech. Celkově je možno očekávat, že spotřeba zemního plynu se v zemích EU bude zvyšovat. To bude platit i za situace, že by se postupně přešlo k jeho substituci jako zdroje pro výrobu elektrické energie v klasických tepelných elektrárnách. Dovoz zemního plynu Rozhodujícím zdrojem zemního plynu pro EU je dovoz, kterým pokrývá zhruba 60 procent své spotřeby. V současné době existují tři základní teritoria, odkud unie dováží zemní plyn: Rusko (zhruba 23 %), Norsko (18 %), Alžír (10 %). Zbývající část spotřeby zemního plynu je dodávána od dalších vývozců – Libye, Katar, Nigérie atd., a to z velké části ve formě LNG (zkapalněný zemní plyn). Toto teritoriální rozdělení dovozu zemního plynu do značné míry odráží i rozložení jeho světových zásob a také možnosti jeho dovozu na území EU. Ve všech těchto případech pak je zemní plyn dodáván sítí liniových plynovodů, které byly vybudovány v uplynulých letech . Podle různých pramenů jsou celkové světové zásoby zemního plynu (zásob prognózních) odhadovány až na 500 tisíc mld. m3, tedy na 500 biliónů m3. Tyto zásoby by při současné spotřebě mohly vystačit zhruba na 200 let. Prokázané zásoby jsou pak zhruba třetinou a odhadují se na 180 biliónů m3. Hlavní teritoria, kde se nachází zemní plyn, jsou Střední Východ (včetně Íránu). Jen o málo nižší jsou zásoby na teritoriu Ruska a postsovětských republik – zejména v oblasti Střední Asie (Kaspická pánev, která pokračuje do Íránu). V obou těchto regionech je soustředěno kolem tří čtvrtin prokázaných světových zásob zemního plynu. Rozhodující část zásob zemního plynu je soustředěna ve třech zemích – Rusko, Írán a Katar. Ty by měly mít více než polovinu světových zásob zemního plynu (udává se 56 %). Samotná unie má prokázané zásoby zemního plynu ve výši necelých 3 bilionů m3, z toho téměř polovinu tvoří zásoby Nizozemí. Přitom Norsko jako jeden z hlavních dodavatelů zemního plynu do Západní Evropy, má stejně velké zásoby jako celá unie. Na ostatních kontinentech jsou již zásoby výrazně menší. Asie a Afrika mají v podstatě stejně velké zásoby – každá necelou desetinu světových zásob. Relativně nejhůře je na tom americký kontinent, kde Severní i Jižní Amerika sice disponují každá stejným rozsahem zásob, ale jako celek mají prokázané zásoby menší než Afrika, t.j. necelou desetinu světových zásob. Je nutno zdůraznit, že zásoby zemního plynu jsou rozloženy krajně nerovnoměrně. V Americe mají největší zásoby zemního plynu Venezuela, Bolívie a USA. V Africe jsou to saharské země a Nigérie. Z hlediska rozložení zásob zemního plynu je tak klíčovou oblastí světové ekonomiky pás území, který začíná oblastí Kaspické pánve, pokračuje přes Írán a končí v oblasti Perského zálivu. Tato oblast zahrnuje více než dvě pětiny světových zásob zemního plynu a je také relativně dobře dostupná – má odpovídající infrastrukturu. Oproti tomu další velká naleziště euroasijského kontinentu v Rusku, zejména v oblasti Sibiře, jsou v blízkosti Severního ledového oceánu a na jeho šelfu, kde již nejsou tak dobré předpoklady pro těžbu jako na Středním Východě. Proto také náklady na osvojení těchto ložisek a samotná těžba jsou podstatně vyšší, než je to v zemích Středního Východu. Perspektíva pro Evropu Toto rozložení světových zásob zemního plynu také naznačuje, kde mohou být perspektivní oblasti pro získání dodatečného množství zemního plynu pro budoucí růst jeho spotřeby v EU. Jde o oblast Ruska a Blízkého a Středního Východu, které leží v relativní blízkosti unie. Současně je však také třeba vidět, že obě tyto oblasti jsou – a v perspektivě budou ještě více – středem zájmu i dalších energeticky deficitních oblastí světové ekonomiky. Jde nejen o oblast Severní Ameriky, ale i oblasti rychle se rozvíjejících velkých ekonomik v Asii, t.j. Číny a Indie. Přitom v těchto případech nepůjde jen o spotřebu zemního plynu pro průmyslovou výrobu, ale i pro široký vnitřní trh drobných spotřebitelů. Tyto zásoby se tak zákonitě stanou předmětem široké spekulace. Energeticky deficitní země budou vyvíjet snahu zajistit si tyto zdroje, což povede také k růstu cen, neboť vzhledem k omezenosti zásob, resp. dodavatelů, bude tento trh jednoznačně trhem prodávajícího; prodávající bude mít možnost určovat, za jakou cenu bude prodávat i komu bude prodávat. Taková tržní situace nevyhnutelně povede i k tomu, že bude snahou vlád jednotlivých produkčních zemí kontrolovat prodej zemního plynu, těžbu i zpracování. Přirozeně, že takový vývoj by mohl vést dále i k tomu, že prodej zemního plynu bude zatěžován dalšími daněmi a jejich výnos bude sloužit jednak k naplnění státního rozpočtu a tedy bude mít bezprostřední fiskální dopad, jednak i ve stále větší míře k tvorbě fondů „budoucnosti“. Tedy k vytváření finančních zdrojů, které budou investovány s cílem diverzifikovat ekonomiky produkčních zemí a zajistit si nové kapacity pro období, „kdy dojde plyn“. Tlak může vést – jak už bylo řečeno – k růstu cen suroviny. Vysoká cena se však může tak stát bariérou pro získání dané suroviny. Pak lze očekávat, že mohou nastoupit pokusy vynutit si získání takové suroviny silovými prostředky. Nelze proto vyloučit – a současný vývoj na Blízkém a Středním Východě takové závěry může podporovat – že bude snahou dosáhnout vojenskou přítomností nebo i jinými vojenskými akcemi kontroly nad těmito zdroji. Z tohoto pohledu lze očekávat, že právě oblast Blízkého a Středního Východu bude v perspektivě příštích 15 – 20 let patřit k oblastem, kde bude docházet k prolínání a střetávání zájmů velkých světových ekonomik při jejich úsilí podílet se jak na exploataci, tak především na spotřebě zdrojů zemního plynu této oblasti. Je nesporné, že v tomto regionu bude muset své zájmy vyjádřit i EU. Rusko a Evropská unie Jak vyplývá z přehledu světových zásob zemního plynu, je to právě Rusko a země Střední Asie, jež s ním bezprostředně sousedí, které disponují největšími světovými zásobami zemního plynu. Je proto z ekonomického hlediska logické, že právě Rusko je největším dodavatelem zemního plynu do unie. Jsou tu i důvody historické, kdy všechny východoevropské země EU byly v minulosti zapojeny do jednotné soustavy dálkových plynovodů z bývalého SSSR. Jsou tu také důvody logistické – pozemní dálkové plynovody jsou lacinější než lodní přeprava zkapalněného plynu ze zemí Středního Východu do evropských přístavů a odtud jeho další distribuce plynovody. Je to nakonec i operativnější a umožňuje to pružněji reagovat na tržní situaci. Hlavní linie plynovodů z Ruska do EU prochází především přes území dvou postsovětských republiky – Ukrajiny a Běloruska a dále pak přes Polsko, Slovensko, Maďarsko a další tranzitní země. Největším tranzitérem ruského plynu je Slovensko, kudy procházejí linie plynovodů do Itálie a také linie směřující dále do Česka a Německa. Všechny tranzitní země dostávají za tranzit plynu poplatky, které v minulosti byly „vypláceny“ v naturálních jednotkách t.j. v metrech krychlových zemního plynu. V současnosti je to však v penězích, zpravidla v severoamerických dolarech. Problém tranzitu I když by se na první pohled zdálo, že všichni účastníci tohoto tranzitu plynu jsou na něm dostatečně zainteresováni, přesto právě při tranzitu plynu přes území těchto států vznikají největší problémy. Příčiny tohoto vývoje jsou jednoznačně ekonomické, ačkoliv jsou nejednou označovány zejména v mediích, stejně jako některými politiky za politické. Dokonce je tranzit plynu považován za nástroj nátlaku na jednotlivé země. K pochopení problému je nutno udělat menší historický exkurz. Po rozpadu ZSSR se otázkám ekonomiky těchto tranzitních cest delší dobu vůbec nevěnovala žádná pozornost a zjevně převládalo mínění, že všechno půjde tak jako dosud a nikdo si s nějakými otázkami hranic, vzájemného zúčtování plateb atd. nelámal příliš hlavu. Situace v tomto postsovětském regionu byla ne nepodobná tomu, co jsme jako obyvatelé Československa zažili v období rozdělování společného státu. Také tehdy zaznívala prohlášení politiků, že se vlastně vůbec nic nestane, že všechno bude probíhat jako dosud a o to, že by mohl být zaveden např. poměrně striktní režim pro pohyb občanů obou států na společné hranici, nebylo ani potuchy a nikdo ani nebyl ochoten připustit, že by něco takového mohlo nastat. Teprve po rozpadu ZSSR se ukázalo, že soustava magistrálních plynovodů byla budována po nejkratších vzdálenostech a nikoli podle hranic jednotlivých, tehdy svazových, republik. Najednou vznikaly problémy typu „kdo bude udržovat linie plynovodů na území cizího státu, zajišťovat provoz kompresních stanic, které sloužily jen tranzitu plynu přes území tohoto státu do jiné části Ruska“ atd. Docházelo k tomu, že se z tranzitní linie plynovodu odebíralo určité množství plynu a používalo v daném regionu. Nikdo si nepřipouštěl, že tentokrát je to již plyn jiné firmy a nikoli plyn společný. Vznikala řada problémů provozního charakteru, které bylo potřeba řešit a jejichž řešení se rodilo jen velmi zvolna a často s velkými diskusemi. Daleko nejvážnější byly cenové otázky. Export plynu z Ruska ze zákona přísluší pouze firmě Gazprom. Ostatní těžařské firmy zatím nemohou zemní plyn exportovat. Gazprom je sice firma ovládaná ruským státem, ale je to akciová společnost a je v ní přítomen soukromý kapitál a má i zahraniční akcionáře (podíl ruského státu pod jeho přímou kontrolou je 50,1 procent, mezi akcionáři jsou držitelé GDR a také německý Ruhrgas). Jako akciová společnost proto musí mít zájem zvyšovat svůj zisk a tudíž musí i dbát na to, aby ceny, za které prodává svoji produkci, odpovídaly tržní situaci. Gazprom na vzestupe Lze také uvést, že po dlouhou dobu byly ceny zemního plynu dodávaného do postsovětských republik v podstatě totožné s cenami zemního plynu pro vnitřní ruský trh. Přitom je nutno dodat, že právě ceny energií patří v ruské ekonomice k cenám, které jsou centrálně usměrňovány. Existuje zde několik kontrolních institucí, kterou se touto problematikou zabývají. Kromě Federální antimonopolní komise je to i Federální komise pro tarify, která právě stanovuje roční přípustnou míru růstu hlavních tarifů pro přirozené monopoly a k nim dále patří i tzv. regionální energetické komise, které pak dále usměrňují vzestup cen energií s přihlédnutím k místním podmínkám. Jedním z hlavních úkolů těchto orgánů je dosáhnout ekonomicky opodstatněných cen, resp. tržních cen, ale způsobem, který by nevyvolal inflaci, ani výrazný dopad na životní úroveň obyvatelstva. I zde je nutné si uvědomit, že výchozí úroveň právě těchto tarifů byla nesrovnatelně nízká oproti např. evropským podmínkám a tudíž jejich přechod na tržní tarify je otázkou pro delší časové období. Připomeňme však, že i v podmínkách daleko vyspělejší české ekonomiky ještě před pár lety existoval systém křížových dotací cen elektřiny mezi velkoodběrateli a maloodběrateli. Zhruba od roku 2000 také v souvislosti se zotavováním ruské ekonomiky po jejím takřka totálním rozvratu v devadesátých letech začíná postupné nastolování tržních vztahů do obchodu se zemním plynem. Od té doby Gazprom začíná odstupovat od dosavadních smluv a požaduje, aby vývoz plynu do postsovětských republik podléhal stejným principům jako do jiných zemí. Sice je možné hovořit o tom, že takový požadavek na růst cen byl motivován mimoekonomicky a jak někteří autoři uvádí, byla to forma politického nátlaku na ty země, které se nechtěly podřídit „diktátu Moskvy“. Jakkoli je možno diskutovat o tom, zda tomu tak bylo či nikoli, měli by zastánci těchto názorů vysvětlit, zda také ty země, které požadovaly levný ruský plyn, byly při vývozu své produkce na ruský trh ochotny ji dodávat také za jiné ceny, než dosahovaly při vývozu na jiná teritoria – čili zda cenové ústupky by byly oboustranné. Je nutné ještě dodat, že ceny zemního plynu jsou odvozovány od cen ropy. Pokud docházelo v letech 2007 a 2008 k růstu cen ropy na světových trzích, pak úměrně tomu rostly i ceny zemního plynu. Vzestup cen zemního plynu tak je objektivizován a není, jak se to někdy formuluje, ovlivněn libovůlí daného těžaře (v tomto případě Gazpromu). Obecně vzato je nesporné, že pokud měly být vztahy mezi postsovětskými republikami a Ruskem založeny na ekonomických základech, pak takový krok Gazpromu byl opodstatněný. Jeho opodstatněnost je zřejmá i z toho, že jedině touto cestou – tedy tak, že ceny těchto energií budou na světové úrovni – je totiž možno dosáhnout reálné ekonomické kalkulace nákladů výroby. Právě takový krok totiž dlouhodobě nutí výrobce, resp. spotřebitele k úsporám energie. A právě v postsovětských republikách je jedním z klíčových problémů ekonomik vysoká energetická náročnost. Diverzifikace přepravy – Nord Stream Myšlenka na vybudování dvou nových linií, kterými by mohl proudit ruský plyn do Evropy, se zrodila již v druhé polovině devadesátých let. Již tehdy bylo jasné, že kapacitně současné linie nadále nestačí; navíc tyto linie byly postaveny již v polovině sedmdesátých let a v osmdesátých letech a horizont jejich technické životnosti se tedy přibližuje. Nutnost vybudovat další přepravní linie pro přepravu ruského plynu do Evropy je sotva zpochybnitelná. Obě uvažované linie by měly zajistit v první fázi své výstavby roční přepravu kolem 60 mld. m3 zemního plynu a to je oproti současné spotřebě EU přírůstek zhruba o desetinu. Dokonce by ani nemuselo jít o absolutní zvýšení celkové spotřeby zemního plynu v Evropě, protože je nutno také uvažovat i o možnosti snížení jeho těžby v zemích unie. Základním problémem pak bylo stanovení jejich průběhu, čili otázka, zda je vést přibližně v linii současných plynovodů přes území východoevropských států, anebo hledat jiné linie. Právě spor mezi Ukrajinou a Ruskem, který neskončil a při každé příležitosti, kdy se jedná o cenách zemního plynu, znovu ožívá, nakonec potvrdil již tehdy připravené a veřejně deklarované záměry vést trasy pro přepravu zemního plynu do západní Evropy jinými cestami, a to po dnu Baltského moře. Proto také bylo na podzim 2005 oznámeno, že k výstavbě tohoto plynovodu nazvaného Nord Stream bylo ustaveno mezinárodní konsorcium, kde 51 % akcií má Gazprom, po 20 % pak mají německé plynařské firmy E. ON Ruhrgas a Wintershall. Později – v roce 2007 – se k projektu připojila také holandská Gasunie. Od samého počátku se projekt setkává s řadou problémů spojených především s tím, že jeho trasa obchází dosavadní tranzitní země – Pobaltí, Polsko, Bělorusko a Ukrajinu. Své pochyby motivované starostmi o ekologii Baltského moře vyjádřily i Švédsko a Finsko. Trasa projektu totiž prochází tzv. ekonomickou zónou šelfu pobřežních zemí Baltského moře, což na jedné straně předpokládá jejich souhlas s realizací, ale na druhé straně jim to patrně nezakládá právo na nějaké ekonomické výhody. Otevírá se tak i řada právních problémů. Problematika výstavby Nord Streamu se dostává také na pořad jednání Evropského parlamentu, který žádá, aby byly dodržovány přísné ekologické požadavky při jeho výstavbě, a chce být o nich dostatečně informován (naposledy se tak vyslovil v červenci 2008). Projekt má také velmi vlivné zastánce: šéfem dozorčí rady Nord Stream AG je bývalý německý kancléř Schroeder a také současná kancléřka Merkelová projekt výrazně podporuje. Má také podporu holandských firem a řady vlivných německých energetických firem. Takový lobbing má nesporně svoji váhu při oslabování odporu proti projektu jako takovému. Největšími kritiky projektu jsou dosavadní tranzitní země, které se po oznámení projektu začaly zjevně obávat, že by ztratily část svých tranzitních poplatků. Zejména však ztrácejí část svých možností nátlaku na dodavatele plynu a možností diktovat mu své podmínky. Přitom je však nutno zdůraznit, že dosavadní linie tranzitních plynovodů i nadále zůstanou v provozu a množství přepravovaného plynu v nich se nezmenší. Nové linie řeší přírůstek spotřeby zemního plynu. Je třeba si uvědomit, že tranzitní poplatky rozhodně nejsou zanedbatelným příjmem pro tyto země, resp. jejich firmy, které zajišťují přepravu plynu (např. v Polsku je to státní firma). Výši poplatků lze odhadnout na zhruba 60 – 80 mil USD na každých 100 km trasy v případě, že by Nord Stream přepravoval uvažovaných 30 mld. m3 ročně. Zanedbatelná není ani účast místních stavebních firem při budování linie plynovodu. Pokud bychom pominuli všechny tyto okolnosti, pak je nesporné, že stavba tohoto plynovodu po dně Baltského moře bude nesporně nákladnější, než kdyby byla budována „klasická“ trasa po souši. Na druhé straně není pokládka plynovodu po dně moře ničím neobvyklým – v nedávné době byla ruskými firmami položena linie Blue Stream po dnu Černého moře do Turecka, stejně jako existuje síť plynovodů z Norska do Evropy a řada dalších. Obtíže, se kterými se projekt setkává (a které se postupně daří překonávat), se projevují v postupu výstavby. Původní termín uvedení do provozu v roce 2010 se již posouvá na konec roku 2011 a pravděpodobně to bude až v roce 2012. Samotná ukládka trubek na dno Baltu začne v roce 2009. Předpokládá se, že po ukončení výstavby první linie by měla pokračovat výstavba ještě druhé linie tak, aby výsledná kapacita Nord Streamu mohla dosáhnout až 55 mld. m3 ročně. Diverzifikace přepravy – South Stream Projekt South Stream je podstatně mladší. Teprve v červnu 2007 bylo oznámeno, že italský koncern ENI a ruský Gazprom podepsaly prohlášení o porozumění o společné výstavbě plynovodu s cílovou kapacitou 30 mld. m3 ročně. V listopadu pak byla podepsána dohoda o společné výstavbě a o založení společné firmy pro výstavbu plynovodu. Hodnota projektu byla odhadnuta na 13 mld. USD (což bude nesporně více – odhady hovoří i o 20 mld.). Plynovod by měl být dokončen roku 2013. South Stream by měly postavit společně Gazprom a ENI. Italové ho chápou jako analog již budovaného plynovodu Nord Stream a údajně souhlasili, že pokud by přistoupili další účastníci do projektu, pak italský podíl může být snížen. Předpokládá se, že Gazprom pravděpodobně má nevelkou majoritu (51 % akcií). Zatím je jasná jen trasa Tuapse – Bulharsko (Varna) po dně Černého moře (celkem 900 km). V tomto úseku však trasa protíná ekonomické pásmo ukrajinského a rumunského šelfu v Černém moře. K tomu, aby trasa mohla procházet přes šelf, musí dát Ukrajina souhlas, což někteří politici na Ukrajině odmítají. Při současných stále napjatějších rusko – ukrajinských vztazích to může být velmi vážný problém, který tyto vztahy může dále vyostřit. Další vedení trasy zatím není zcela jasné. Za ekonomicky nejzajímavější je italskou stranou považována trasa přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko do severní Itálie. Je však možná i odbočka přes Česko do Německa. Je také posuzována možná další větev přes Bulharsko do Řecka a odtud do jižní Itálie (opět podmořskou trasou). Projekt zatím není v takovém stupni rozpracovanosti, jako je tomu v případě Nord Stream. Přesto je však jasné, že vybudováním obou plynovodů by bylo možné dodávat ruský zemní plyn přímo – bez tranzitu přes jiné země na největší evropské trhy se zemním plynem. Nová infrastruktura Na území severního Německa je připravováno vybudování podzemních zásobníků o kapacitě více než pět mld. m3. To by mělo umožnit plynulé zásobování plynem v období energetických špiček. Právě vyústění plynovodu v prostoru Greifswaldu umožní jeho napojení na hustou síť plynovodů procházejících severním Německem jak směrem na západ (a odtud do Nizozemí a dále až do Velké Británie), tak na síť procházející směrem na jih. Bylo také již oznámeno, že německá RWE uvažuje o vybudování plynovodu z prostoru Greifswaldu směrem k hranici s ČR a dále přes ČR do Bavorska – jako plynovod Gazelle – s možností výstavby paroplynové elektrárny v severních Čechách. Stejně tak je posuzována možnost výstavby velké paroplynové elektrárny 1200 MW u Lubminu (společně Gazprom a E.ON). Právě tyto navazující projekty dokazují, že projekt Nord Stream se již stal součástí dlouhodobých strategických plánů dalších firem a regionů, a proto se dá předpokládat, že jeho realizaci již nebude možné zabránit. Stejně tak se rozvíjejí i další úvahy kolem plynovodu South Stream. I zde je připravován systém podzemních zásobníků, zejména na území Maďarska v prostorách bývalých ložisek zemního plynu s kapacitou větší než na severu Německa. Dá se předpokládat, že navazující sítě plynovodů pak budou umožňovat faktické propojení obou větví plynovodu. To nepochybně posílí odolnost celé soustavy oproti možným útokům či technickým selháním případně i oproti konfrontaci podobné již vzpomenutému rusko-ukrajinskému sporu (v případě selhání jedné větve by bylo patrně možné krátkodobě řešit tento výpadek druhou linií). Celkově by tak bylo možné říci, že vybudování těchto linií plynovodů by se mohla posílit relativní nezávislost evropského regionu. Nezávislost je dále posilována i diverzifikací výchozích ložisek napájejících tyto linie. Jestliže v případě severní linie se předpokládá její napojení na soustavu plynovodů přicházejících z poloostrova Jamal resp. z osvojovaného naleziště Južno Russkoje (Ťumenská oblast), pak perspektivním nalezištěm pro tento plynovod by mohlo být také naleziště Štokman (na šelfu u Murmanska, které se připravuje k těžbě v příštích deseti letech). Naproti tomu pro jižní linii přichází v úvahu zemní plyn těžený v oblasti střední Asie a nakupovaný Gazpromem, resp. plyn přicházející soustavou magistrálních plynovodů z jiných nalezišť. I když je možné chápat některé výhrady východoevropských zemí, které dosud zaujímají výlučné postavení při transportu zemního plynu do Západní Evropy oproti výstavbě těchto dvou nových linií, přece jen je nutno uznat, že z technického hlediska jsou tyto dvě linie nesporným přínosem pro zvýšení bezpečnosti celého trhu s plynem. Přínosem je především diverzifikace těchto přepravních linií a také skutečnost, že vysoce kapacitní linie Nord Stream vstupuje přímo a bez prostředníků na hlavní a největší trh, což nesporně stabilizuje celou soustavu trhu s plynem. Analýza vyšla pôvodne v rámci zošitov Pro a Proti, vydávaných občianskym združením Res publica Redakčne krátané