Mýtus růstu a konflikt kultury s přírodou

Světová hospodářská krize, jejíž rozmanité interpretace se zatím pohybují v rovině hospodářské a finanční, může být prvním viditelným příznakem mnohem hlubšího a závažnějšího problému: konfliktu kultury s přírodou. Pes je zakopán v ontologii Tuto památnou větu vyslovila Marina Čarnogurská na jedné ekologické konferenci v Bratislavě asi před deseti lety, když jsme ještě spolu s Egonem Bondym vášnivě diskutovali o systémové podstatě ekologické krize. Bylo to lapidární vyjádření toho, co jsem jinými slovy formuloval už v Ohrožené kultuře (1994). Bez ontologie, tj. obecné filosofické teorie bytí, v dnešním globálně vytvářeném, ale parciálně interpretovaném světě ničemu správně neporozumíme. Také proto se v souvislosti s kulturou občas odvolávám na tezi fyzika Fritjofa Capry z jeho knihy Tkáň života: „Vědci, stejně jako obec nevědecká, stále věří, že na skutečné vysvětlení reality je nutné se dotazovat fyzika, což je ryze karteziánský blud. Paradigma vědy se dnes posunulo… od fyziky k vědám o životě.“ Protože jsem vytvořil koncept evoluční ontologie, troufám si být radikálnější. V situaci, kdy lidská kultura dobyla a obsadila Zemi, paradigma vědy se musí přesouvat od věd o přírodě k vědám o kultuře. Ale nikoli pouze proto, že příroda je soběstačná, že jsme ji nevytvořili, a že jí proto nemusíme plně rozumět. Rovněž ne pro to, abychom také kulturu poznávali tak důkladně jako přírodu. V případě kultury – na rozdíl od přírody – se nemůžeme omezit pouze na studium její spontánně vznikající struktury. Musíme vážně zkoumat i její antropologickou hodnotu a směřování. Je totiž stále více zřejmé, že evoluce kulturního systému, poháněná lidskou aktivitou, se vymyká naší kontrole. Ba co víc. V rozporu s dlouhodobými zájmy lidského druhu rozbíjí evolučně vytvořené struktury svého hostitelského systému. A právě proto musí lidská kulturní aktivita, zatím podřízená úzké vědeckotechnické raciona-litě a ekonomické výhodnosti, projít hlubokou proměnou své nynější protipřírodní orientace. Bohužel, nevidím žádnou jinou teoretickou disciplínu, než evoluční ontologii, která by mohla bezprecedentní změnu vládnoucího duchovního paradigmatu zahájit a prosazovat. Ale co je nejhlubší podstatou teoretického přínosu evoluční ontologie? Paradigmatický význam evoluční ontologie se pokusím vyjádřit jejím záměrně neskromným srovnáním se dvěma velkými teoretickými změnami v přírodních vědách: ve fyzice a v biologii. Einsteinův článek K elektrodynamice pohybujících se těles nechtěla redakce Análů fyziky otisknout, zdál se být absurdní. Podle přibližné interpretace se v teorii relativity říká asi toto: V reálném světě neplatí to, co ve světě myšlenkovém. V myšlenkovém světě existují rovné přímky a okamžik současnosti platí pro celý vesmír. V reálném světě pohybujících se signálů, hmotných hvězd a galaxií, kolem nichž existují gravitační pole, nemůže existovat rovná reálná přímka, tj. např. paprsek světla, který by se v gravitačním poli nezakřivoval. V reálném světě nemůže existovat ani absolutní současnost, protože jakýkoli energetický signál může do vzdálených míst vesmíru letět jen konečnou rychlosti. Z toho vyplývá, že fyzikální teorie se musí přizpůsobit reálnému světu, nikoli naopak. Mendelův biologický přínos, o jehož oprávněnosti se Mendel ve svých dopisech marně snažil přesvědčit některé německy mluvící přírodovědce, nebyl sice formulován tak pregnantně jako teorie relativity, ale sděloval asi toto: Výzkumy s rostlinami ukazují, že živé systémy nedědí své pozorovatelné vlastnosti, ale skryté diskrétní faktory dědičnosti, které se při křížení kombinují. Dnešní terminologií řečeno, Mendel tvrdil, že organismy dědí informaci. Neobjevil tedy nic menšího než vnitřní genetickou informaci živých systémů. Padesát let tomu nikdo nevěřil, ale nakonec se biologická teorie musela přizpůsobit reálnému stavu světa. V evoluční ontologii, která se jako první filosofická teorie snaží postihnout povahu ontického konfliktu kultury s přírodou, a která je proto formálně komplikovanější než teorie fyzikální či biologické, se tvrdí přibližně toto: z hlediska fyziky platí sice pro celý vesmír zákon zachování látky a energie, ale v pozemském světě formovaném přirozenou i kulturní evolucí, neplatí žádný zákon zachování jeho struktury, uspořádanosti. Přirozeně uspořádané pozemské bytí, které vytváří spontánní aktivita vesmíru a jehož evoluce směřuje k rozvíjení života, se po vzniku kultury nezachovává. Část jeho struktury lidská kulturní aktivita transformuje na odlišně uspořádané bytí kulturní. Zvyšování podílu umělé kulturní uspořádanosti, t.j. např. techniky, lidských sídel a komunikací, je bohužel zaplaceno nevratnou destrukcí: snižováním uspořádanosti přirozené, úbytkem přirozeného pozemského bytí. (Pokračovanie v budúcom čísle) Nájemní smlouva se Zemí Josef Šmajs Preambule: Na životem kypící Zemi se lidé objevili na konci třetihor. Živé přírodě, jíž byli evolučně přizpůsobeni, filosoficky rozumět nemohli. Lidská psychika, která řídila proces dobývání přírody, byla nastavena na lhostejnost k širším souvislostem a k vzdálenější perspektivě. Dnes jsme již Zemi dobyli a obsadili, tkáň jejího života narušili obdělávanou půdou, sevřeli dálnicemi a městy, zatlačili stavbami, betonem a asfaltem. Navzdory tomu bude však o naší druhové existenci rozhodovat příroda. Abychom předčasně nevyhynuli, potřebujeme expanzi kultury zastavit, uzavřít nájemní smlouvu se Zemí. 1. Země je v naší galaxii, v mléčné dráze, patrně jedinou živou planetou. Tato planeta, která je přirozeným domovem všech svých vzájemně závislých živých bytostí, nemůže patřit žádné z nich: žádné populaci, ani biologickému druhu. Nemůže patřit ani člověku jako druhu, který vytváří kulturu. Jsme dočasnými nájemníky Země. 2. Život je velkým experimentem kosmické evoluce na naší planetě. V živých systémech je obsaženo, a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno, fantastické množství přirozené informace. Kulturou způsobené vymírání biologických druhů je proto nejen zbytečnou ztrátou biologickou, ale také nenahraditelnou ztrátou informační. 3. Kultura je planetárním výtvorem člověka jako druhu. Přirozená evoluce jejím prostřednictvím jako by testuje nejen adekvátnost lidského díla hostitelskému prostředí Země, nýbrž i zdařilost své biologické konstrukce člověka. Testuje lidskou přirozenost: odvážnou lidskou kreativitu i lidskou pokoru před staršími, rozsáhlejšími a mocnějšími tvořivými silami vesmíru. 4. Konflikt kultury s přírodou, který vyvolává úbytek přirozeného prostředí Země, nemůže zničit přírodu, nýbrž kulturu. Máme-li tuto existenční krizi přežít, musíme přírodě vědomě ustoupit, protipřírodní duchovní i materiální kulturu musíme naturalizovat. Předpokládá to změnu struktury, rozsahu a strategie kulturního systému, nikoli změnu člověka jako organismu. 5. Globalizovaná kultura znehodnocuje i tradiční strukturu a obsah školního vzdělání. Škola nám i dnes předává mnoho užitečných poznatků, ale v senzitivní fázi lidské ontogeneze, v níž se poznání relativně snadno spojuje s hodnotami, nerozvíjí k přírodě uctivé myšlení. Ze školy nevíme, co je příroda a přirozená evoluce, nevíme, že člověk po svém vzniku rovněž zažehl evoluci – jemu samému potenciálně nebezpečnou protipřírodní evoluci kulturní. 6. Technický pokrok, který byl dlouho synonymem lidského vzestupu, se stává jeho hrozbou. Znehodnocuje i sebezáchovnou roli tradiční lidské pokory. Nelze již spoléhat na vrozenou pokoru nepatrného člověka před mohutnými silami přírody, nýbrž pouze na pokoru filosoficky zdůvodněnou, plynoucí z rozpoznání destruktivních účinků naší hrubé civilizační síly na jemné předivo pozemského života. 7. Člověk je poprvé odpovědný za svou druhovou existenci. Pochopení a přijetí této odpovědnosti však závisí na opuštění úzkých morálních, fyzikálních a technických hledisek, vyžaduje biologický a medicínský přístup, předpokládá evolučně ontologický pohled na svět. Patrně jen ten může nezasvěcené veřejnosti ukázat, že lidská druhová existence stojí a padá s rozsahem, integritou a evolučně dosaženou vyspělostí biosféry. V rozvrácené biosféře nebude ani člověk přírodou chráněným druhem. Stále větší část našich těžkostí vzniká z toho, že jednotlivci i instituce jednají a rozhodují podle zastaralého obrazu světa, v rozporu s principy oboustranně výhodné nájemní smlouvy se svým přirozeným domovem. Proto se obracíme nejen na intelektuální veřejnost, ale i na politiky a všechny odpovědné občany: myslete a jednejte v souladu se zásadami dlouhodobě možné spolupráce se Zemí. Neponechá-li kultura přirozené evoluci záměrně jistou část planety, lidé nebudou moci využít rámcově biologicky stanovený čas své druhové existence.