Významnou součástí evropského důchodového modelu jsou soukromé penzijní systémy, založeny na investování důchodových úspor na finančních a kapitálových trzích. Tradičně šlo o tzv. zaměstnanecké penzijní fondy na neziskovém principu, se silným vlivem sociálních partnerů na jejich správu, relativně nízkými provozními náklady a poměrně vysokou mírou solidarity účastníků těchto systémů a jejich zaměstnavatelů. Silné nadnárodní finanční instituce ve spolupráci se Světovou bankou však prosazují jiný systém bez ohledu na jeho nesporná sociální i ekonomická negativa a rizika, která svými důsledky postihují především klienta.
Pod vlivem penzijního reformního konceptu Světové banky a chilské důchodové reformy se od poloviny 90. let minulého století částečne privatizovali veřejné důchodové systémy v některých členských zemích EU (např. Polsko, Maďarsko, Slovensko). Část pojistného odváděného do státního (veřejného) důchodového systému začala plynout do nově vytvořeného soukromého důchodového spoření („opt-out“).
O důchod se musíte dělit
Důchodové spoření je zpravidla organizováno na principu individuálních účtů jednotlivých účastníků, jejichž hodnota kolísá v závislosti na výši vloženého pojistného a hodnotě důchodových jednotek (podílů), které si účastníci za toto pojistné nakupují. Jejich prostředky po celou dobu důchodového spoření spravují důchodové správcovské společnosti (DSS). Rizik tohoto systému je mnohem více než předností a jsou velmi závažná jak pro jeho účastníky, tak pro veřejný důchodový systém. Ten ztrácí velkou část příjmů na výplatu důchodů, kterou musí doplňovat státní rozpočet. Podívejme se na hlavní rizika a nevýhody, které hrozí účastníkům důchodového spoření podrobněji.
Zjevným negativem, které jen těžko překoná svoboda rozhodování klienta a vědomí, že úspory jsou jeho vlastnictví, je zejména skutečnost, že k vytváření doplňkového důchodu dochází velmi nákladným způsobem. DSS si však nekonkurují dosaženými výnosy, kvalitou nabízených služeb či klientsky přívětivým přístupem (a netlačí tak cenu výsledného důchodu dolů), ale především bojem o účastníka prostřednictvím vysokých odměn vyplácených dealerům (ty cenu důchodu zvyšují a celý systém zatěžují na roky dopředu).
Hospodářská soutěž a konkurence tak působí nikoliv v zájmu účastníků, jak je obvyklé v zaměstnaneckém neziskovém systému, ale proti nim. Klient se pak musí o prospěch z investování vlastních úspor dělit zejména s vlastníky penzijního fondu, dealery, reklamními agenturami a jeho výnos (a tedy i výsledná penze) je tak nižší než by mohl být. Solidarita se v takových systémech uplatňuje jen v minimálním rozsahu, popř. vůbec a jejich účastníci se musí mnohem více spoléhat sami na sebe.
Investiční riziko je obrovské
Výše důchodů „z DSS“ závisí především na odvedených příspěvcích a jejich zhodnocení za celou dobu, po kterou klient příspěvky odvádí. Takže „každý jede za své“. Nenaspoří-li klient dostatek prostředků nebo utrpí-li např. v důsledku finanční krize podstatné ztráty, nikdo mu „chybějící prostředky“ na individuálním účtu v čase odchodu do důchodu nekompenzuje a klient sám nese své ztráty. Názorně to vidět na grafu, který ukazuje vysoké ztráty klienta DSS v případě, že ho za dobu jeho spoření potkají dva investiční nezdary (pád cen cenných papírů na kapitálových trzích), jichž jsme svědky za dobu posledního roku (fialová křivka), popřípadě tři takové investiční nezdary (žlutá křivka; Graf č. 1 – Vývoj individuálního účtu):
Představme si, že klient pro ztrátu zaměstnání musí odejít ve věku 62 let do důchodu. Pokud by ho za celý život nepotkal žádný investiční neúspěch a jeho důchodové úspory by mu DSS rovnoměrně zhodnocovala po celou dobu spoření, jeho úspory by dosáhly ke dni odchodu do důchodu celkové výše asi 180 000 eur. Takový příběh je však velmi nepravděpodobný, jak ukazuje např. i současná situace na Slovensku. V případě účastníka, kterého za celou dobu důchodového spoření (od 18 let věku do 62 let, tj. za dobu 44 let) potkaly dva velké investiční neúspěchy, by konečný stav jeho individuálního účtu činil v 62 letech věku jen asi 90 000 eur. A klientovi, který by musel do důchodu odejít krátce po třetím podstatném propadu hodnoty důchodové jednotky, by na jeho účtu v 62 letech věku zůstalo dokonce jen asi 45 000 eur!
Méně úspěšný klient by tak ztratil za dobu spoření polovinu svých důchodových úspor a nejméně úspěšný dokonce až tři čtvrtiny svých celoživotních důchodových úspor oproti účastníkovi, kterému by se investiční neúspěchy vyhnuly. Protože v důchodovém systému si každý nese své ztráty sám, druhý účastník by dostal jen poloviční důchod a nejméně úspěšný účastník důchodového spoření dokonce jen důchod ve výši jedné čtvrtiny důchodu účastníka, kterého za celých 42 let důchodového spoření žádný podstatný propad nepotkal!
Pozor na sliby při výpočtu důchodu
Jen těžko by druhý a třetí účastník, kteří přitom ze své mzdy odvedli na své důchodové spoření stejnou sumu, jako první účastník, považovali své důchody za spravedlivé, ale zcela jistě by tyto důchody byly podstatně nižší než by byl důchod poskytovaný za stejnou sumu zaplacených příspěvků Sociální pojišťovnou z I. pilíře. I z tohoto případu je zřejmé, o jakou loterii se v případě důchodového spoření jedná a jak velké riziko podstupují ti, kdož do něho vstupují!
Ze solidárního průběžně financovaného důchodového pojištění (I. pilíř) jsou občané zvyklí, že při odchodu do důchodu se jim vyměří důchod v určité výši, která je každoročně zvyšována s ohledem na mzdový vývoj a inflaci. Proto si jejich důchod zachovává i po letech reálnou hodnotu a důchodci poskytuje jistotu, že mu bude po celou dobu jeho pobírání stačit na úhradu životních potřeb. U důchodu z II. pilíře to však samozřejmostí není. Tyto důchody budou vyplácet pojišťovny, které se budou na „důchodovém“ trhu ucházet o úspory žadatelů o důchod. Protože důchodce bude chtít dostat za své peníze důchod co nejvyšší, je zřejmé, že pojišťovny budou preferovat z konkurenčních důvodů ve své nabídce důchody, které budou sice vyšší, ale nebudou moci být v průběhu jejich vyplácení valorizovány způsobem, jak to děje v I. pilíři (tj. např. každoročně o určité procento ve vazbě na růst cen a mezd). Zpravidla nebudou valorizovány vůbec, popřípadě jen jednorázovou prémií, pokud výnosy ze životního pojištění v procentním vyjádření v daném roce překročí tzv. pojistně technickou úrokovou míru, která byla zahrnuta již do výpočtu důchodu.
To konkrétní pojišťovně umožní, aby jí nabízený důchod byl ke dni jeho přiznání vyšší (viz důchod č. 1 v druhém grafu) než důchod jiné pojišťovny, která přislíbí přiznaný důchod každoročně zvyšovat o stejnou částku (důchod č. 2 v grafu roste aritmetickou postoupností). A bude vyšší i v porovnání s pojišťovnou, která ve snaze se co nejvíce přiblížit valorizaci důchodů v I. pilíři nabídne penzi na počátku sice nejnižší, ale přislíbí ji každoročně zvyšovat o určité předem stanovené procento (viz důchod č. 3).
Počty se smrtí penzisty
Z tohoto grafu – který ukazuje hypotetickou roční výši důchodu přiznaného v 65 letech po 47 letech důchodového spoření – je patrné, že i při volbě pojišťovny, od které si nechá „dřívější“ klient DSS vyměřit důchod, vstoupí do velmi nejistých vod. „Neznámých“ bude i v tomto „důchodovém kasinu“ příliš mnoho. Graf ukazuje, že rozdíly ve výpočtu důchodů se srovnají asi po devíti letech jejich výplaty. Kdo tedy zvolil na počátku nejnižší penzi a bude žít déle než devět let, konečně ve svých 74 letech na pojišťovně a na svém rozhodnutí „vydělá“, protože jeho důchod dále poroste a čím déle bude žít, tím více vydělá.
Naopak, pokud bude žít déle než devět let ten, kdo na počátku zvolil důchod nejvyšší, bude poté pozorovat, jak jeho důchod ztrácí kupní sílu a čím déle bude žít, tím více se bude propadat do chudoby a nakonec ve vysokém stáří bude nutně potřebovat k financování svých životních potřeb dodatečné sociální dávky. Pro úplnost je třeba dodat, že kdo zemře dříve, než v uvedeném modelovém případě dosáhne věku 74 let, přispěje na důchody těm šťastnějším, kteří budou žít déle – přece jen i tady existuje určitá solidarita. Hlavním úkolem účastníka II. pilíře při rozhodování, o jaký z důchodů by měl pojišťovnu požádat, tedy je z pohledu pojistné matematiky – na jejímž základě se důchody vypočítávají – odhadnout co nejlépe dobu, po kterou bude žít…
Problémem klienta DSS ovšem také bude, zda takový důchod, jaký by si představoval, bude v době, kdy on půjde do důchodu, některá z pojišťoven vůbec nabízet a také to, za jakou cenu si bude moci tento důchod zakoupit. Je na místě připomenout, že pojišťovny provozují výplaty anuit (důchodů) jako svoji obchodní činnost, ze které musí dosáhnout určitý zisk, a proto budou své nabídky vytvářet tak, aby byly výhodnější pro ně, než pro klienta (jde totiž o jejich „přežití“).
Současně se musí pojišťovny zabezpečit proti riziku, že jejich důchodci budou žít déle, než vyplývá z celostátních úmrtnostních tabulek. Do své ceny musí samozřejmé promítnout i skutečnost, že pravděpodobná délka dožití se prodlužuje a že tedy i jejich budoucí stejně staří důchodci budou žít déle než dnešní. Pojišťovnám se demografické riziko při výplatě soukromých důchodů nevyhne, a proto se proti němu pojišťovny musí zabezpečit potřebnými rezervami, stejně tak jako s ním musí počítat Sociální pojišťovna ve svých výpočtech nákladů na budoucí výplaty důchodů ve stárnoucí společnosti.
Musíte sledovat své investice
Jestli se pojišťovny nemají časem dostat do platební neschopnosti, povede je to k postupu, kdy za částku, kterou žadatel o důchod v II. pilíři „vydělá“ (viděli jsme, jak může být její výše různá), mu nabídnou důchod podstatně nižší, než který by odpovídal čistě pojistně matematickému výpočtu, který tato rizika do úvahy brát nemusí. Bohužel, veřejnosti se v praxi předem ukazují právě takové modely, které popsaná rizika opomíjejí, aby reklama byla účinnější a lidé snáze uvěřili, že získají třeba „švýcarské penze“. Na samém konci nebude již mít klient DSS možnost se této realitě vyhnout a bude muset zaplatit tu cenu důchodu, kterou mu pojišťovny v té době na trhu nabídnou a získá za ni jen tak vysoký důchod, jaký mu jeho celoživotní úspory v té době dovolí zakoupit.
Jedinou jistotu, kterou má účastník II. pilíře na samém počátku, kdy do něj vstupuje, je, že svůj důchod nemůže předem ani jen odhadnout. Neví totiž, jestli si bude schopen celý život své důchodové spoření platit, jak vysoké budou jeho výdělky (a tedy i z nich odváděné pojistné) a již vůbec ne, jaké výnosy ze svých příspěvků za celý život získá. Před klientem DSS stojí řada nelehkých úkolů, zejména nesmí být nezaměstnaný, musí být zdráv, mít co nejlépe placené zaměstnání, investovat do fondu, který bude mít vždy nejvyšší výnosy a vyhne se všem finančním a ekonomickým krizím, které do roku 2055 svět potkají.
Je jen na samotném účastníkovi II. pilíře, zda se vždy rozhodne správně, a proto se bude muset o své důchodové investice neustále zajímat, především bude muset neustále sledovat situaci na kapitálových trzích doma i ve světě, sledovat portfolio svého penzijního fondu, posuzovat rizikovost jednotlivých akcií či dluhopisů, které v něm budou nakoupeny a konečně i studovat nabídky důchodů mnoha pojišťoven. Jen tak může mít šanci, že získá slušný starobní důchod a zachová si dobrou životní úroveň i pro život ve stáří.
Autor je poradca eurokomisára pro zamestnanosť, sociálne veci a rovnost príležitostí Vladimíra Špidlu pre otázky penzijných systémov
