Křesťanský „věk střední“ všeobecně uznával světce. Od jejich osudů se odvozovalo kde co (včetně skryté pornografie) a trh s pozůstatky příkladných následovníků Vykupitele kvetl. Takový slavný císař i král Karel IV. se významně podílel na obchodu s relikviemi. Úlomek z Kříže, lopatka svaté Kateřiny, čelist svatého „Dindindona“… Karlštejn měl, jak známo, uchovávat v bezpečí mocných zdí také tyto poklady. Papá Václava Čtvrtého byl po celý život zbožný a bohabojný, ba bigotní člověk, leč současně rafinovaný politik, neboť shromažďováním nekrofilních cenin zvyšoval svou legitimitu prvního světského vládce kristianizovaných. Čéšky uznávaného umrlce tehdy doslova ovlivňovaly mezinárodní vztahy…
Hloubku (po)věrečnost středověku, kdy zázrak tvořil nezbytnou složku takřka denní reality, mimo jiné dokazuje, jak raketově stoupala křižáckým vojskům ve Svaté zemi morálka, když tuhé boje proti proradným nevěřícím vynesly „znenadání“ nález hřebu, co údajně protknul Kristovu dlaň. Na opačné straně náboženské fronty zase chalífové před bitvou předvádívali vojínům, jak zachutnají atributy Ráje, padnou-li s meči v rukou za víru. Tak se mohlo přiházívat netoliko ve stále jen málo Svaté zemi, ale také na Iberském poloostrově, když na půlměsíc zle dotírali caudillové. Křesťanští vladaři svatých tažení, jejichž útočnou titulaturu převzal ve 20. století fašizující generalissimus Franco. Bylo to v podstatě stále totéž, bojovalo-li se v husitských Čechách s Antikristem a „nálezky lidskými“ do rytmu veršů, že „blaze každému, kdož na pravdě sejde“.
Kult relikvií, zhmotněných mýtů, nezmizel samozřejmě v moderní době do propadliště dějin ani coby se za nehet vešlo. Posvátné symboly účastenství na Ději („být u Toho“) nepřišly o špetku atraktivity na velkých divadelních prknech teatra mundi. Včetně přitažlivosti obchodní. Obavy z nepatrnosti člověka ve stále měnivějším prostředí neodstranilo, dokonce druhotně stupňovalo kritické rozumářství, technický pokrok, vzpoury davů. Po smrti britského romantického básníka 19. století, lorda Barona, měli bardovo tělo přivézti do vlasti v sudu alkoholu. Líh, v němž byl pěvec naložen, šel na dračku; zástupy za úplatu okukovaly sud, kupovaly z něj suvenýry, dužinu. Běh let ukázal, že korpus dřevěného barelu zůstal neporušen…
Své (mumifikované) svaté i předměty jejich kultu si držívají také ty nejrozdílnější režimy a ideologie moderní „éry rozumu“. Kapitolou samou pro sebe se stal naposledy skon pozemské schrány „Měsíčana“ Michaela Jacksona, jehož pohřeb ve zlacené rakvi po údajném vyjmutí mozku nápadně připomíná zaopatřování starověkých faraonů… Nicméně nacismus či stalinismus, sekulární náboženství monstrózních symbolik, dosud suverénně vedou. Pošlapané ikony bohorodice nahradily v čele zástupů idealizované podobizny v podstatě nábožensky uctívaných vůdců či „starogermánský“ symbol slunečního kotouče ozařující Hitlerův triumf vůle. Kniha Můj boj koneckonců tvoří součást moderního, tedy neonacistického uctívání.
Z osobní zkušenosti závěru minulého věku si pamatuji přednášky slavného profesora iberoamerických dějin Polišenského; nabízel moderní relikvii k omakání. Vetchý slepý stařec se chlubil, že získal kravatu nebohého, protože radikálně pravicovou juntou zavražděného chilského prezidenta Salvadora Allendeho (1908-1973). Měl ji údajně obdržet z rukou nejmenované, státníkovi blízké dámy. Historie byla též tenkrát skutečnou učitelkou života: skoro každý z mladých dějepisců si chtěl sáhnout, jako kdyby šlo o něco extra, jako kdyby o kravatě, jež nevystupovala z konfekce pánských, skrytě falických doplňků 70-tých let, s jistotou věděli, že je pravá… I kdyby, co na tom? S pravděpodobností snad jen, že oba ctihodní mužové měli podobný vkus. A že nás, lidstvo, pořád straší moderní středověk.
