Sběratel

Sběratel Ještě dát poutko dovnitř, tak. H. soustředěně složil poslední utěrku, přejel po ní žehličkou nastavenou na program „len“ a zlehka ji položil na vychládající hromádku prádla. Napil se ze šálku, v němž káva právě dosáhla optimální teploty, a trošku lítostivě přepnul plížícího se Bodieho na ČT 2. V 17:30 měl začít dokument o prvorepublikovém módním salonu Podolská, nedávno ho dotočil jeho známý ze stolní společnosti od Ampezonu. Nebyl ani tak zvědavý na vystoupení svoje, zajímaly ho spíš studentky, jež se měly ve snímku objevit ve vlastnoručně vyrobených replikách kostýmů ze zimní kolekce 1942. A úplně konkrétně se těšil na Rut Wernerovou. Na krásnou Rut, co si vždycky odkládala tužky do vyčesaných vlasů a zásadně chodila bez podprsenky. Při této vzpomínce se H. tajemně usmál a bezděky přivoněl k rukávu košile od Zary, kterou snad z rozmaru nosil pouze doma a jen o víkendu. Pak otevřel okno, aby se pokochal výhledem na Olšana a současně vpustil do svého poklidného podvečera trochu čerstvého vzduchu. Byl sám. A byl sám se sebou rád. „Kde mám, kurva, ten novej rolák?! Za chvíli musim vyrazit a eště nejsem ani namalovaná a pořádně mi neuschly vlasy.“ Jako pokaždé, když spěchala, měla i teď v obličeji rozlitou plechovku temně rudého balakrylu. „Zdá se mi, že v poslední době mluvíš dost sprostě, nevím, kam na ty výrazy chodíš. Jako učitelka bys snad měla jít příkladem, ne?“ „Na minulý přednášce sem dvakrát použila slovo nekrofil, kdyby tě to zajímalo.“ Vsoukala se do svetru, vyloveného zpoza pohovky, na níž včera usnula, a na stejném místě začala hledat odloženou gumičku. „Ty všechno hned shodíš. Jé, podívej se, v televizi je ta tvoje kamarádka a moc jí to sluší. Ve svym věku už bys na sebe taky měla víc dbát, nezapomeň, že ti není dvacet.“ Zřejmě si nevšimla ostrého pohledu, kterým dcera oentlovala její legíny z polského příhraničí, protože zasněně pokračovala. „Stejně, ta móda z první republiky byla úplně nejkrásnější, pamatuju si, že maminka měla podobnej tmavomodrej kostým. K tomu sladěný béžový rukavičky a klobouček a na míru ušitý boty se zaplejtanejma ornamentama. A to s náma šla jen na procházku k rybníku. Tenkrát se tomu říkalo chodit na korzo. Taky by sis měla něco podobnýho pořídit a netahat furt ty zmuchlaný černý hadry. Měla bys být víc ženská, Evo. Podívej se na ty holky v televizi, jsou jak ze škatulky.“ Pro odpověď se nadechla hluboko do břicha. „Prosimtě, mami. Voni to normálně nenosej. Navíc Rut by byla krásná i ve skafandru. Chudák. Je teď prej strašně nešťastná kvůli jednomu chlápkovi vod nich ze školy, hele, to je von, co teď mluví.“ „Vypadá jako Viewegh.“ „Vypadá spíš jako homosexuál. A taky asi bude. Nepřiznaně. Co vim, je mu skoro čtyřicet, je svobodnej, bezdětnej a hrozně si zakládá na svym staromládenectví, kerý mu ovšem nebrání v tom, aby čas od času nevytáh ňákou babu na rande a aby jí druhej den neřek, že musí, bohužel, dát přednost svý všeobecně známý samotě. A to mě vrací k původní tezi, totiž že narcistická láska je z podstaty láskou homosexuální.“ Podívala se na hodinky a hodila nepoužitou řasenku do kabelky. „Jestli ty spíš nezávidíš, kdy ty si konečně někoho najdeš? A vůbec. Neměla bys takhle soudit lidi, o kterých skoro nic nevíš. A mluv na mě laskavě normálně.“ „Nojo, promiň. Víš, že tě mám ráda.“ Ten člověk vážně nevypadá zle, řekla si při povinném polibku na tvář. „Tak já ti v tejdnu zavolám, jo?“ Přednášková aula byla poloplná a auditorium konference působilo strnulým dojmem, což odpovídalo standardnímu výkonu řečníka. „Jak píší Neressian a Kopff, na začátku mnohých vztahových selhání mohou být objektní vztahy, o nichž, jak už bylo řečeno, Fairbairn uvažuje jako o endopsychických strukturách. Nesmíme zapomínat, že k teorii objektních vztahů výrazně přispěla Freudova studie o narcismu, a jím zde definovaná představa anaklitického typu lásky.“ Pomyslela si, že kdyby se loni v Příboře před ostatními nestyděla, určitě by si na zvláštně prohnutý a přece pevným a pružným dojmem působící patník před Freudovým rodným domem sedla. V řadě za ní někdo zakašlal a pro sebe si zanaříkal: „No tě pic. Snad nás eště nebude votravovat regresí nebo dokonce ambivalencí.“ Cuklo jí v koutcích, neboť přednášející se právě jal rozvádět definici narcistů jako na jedné straně tvrdých, soběstačných a sebejistých maximalistů, na straně druhé jedinců hluboce zranitelných, kteří hledají sebeutvrzení ve druhých lidech. Hlas pokračoval v glosování: „Probůh, koho tim chce voslnit? Dyby si radši přečet Tyla, no řekni, Evo, není ten přesah narcismu do kulturní sféry postmoderny daleko zajímavější?“ Neotočila se, ale i tak souhlasně kývla. Řečník spěl k závěru přes exkurz do stavu hypnotické zamilovanosti, kdy není objektem lásky milovaný, nýbrž zamilovanost samotná. Výklad se poté přesunul k Baudrillardovu pojetí hysterické osoby a skončil citátem: „Nepodaří se vám svést mě, k tomu vás vyzývám.“ Několik přítomných se zasmálo, publikum krátce zatleskalo a po moderátorově výzvě se rozproudila diskuse k odpolednímu bloku, skládající se povětšinou z antropologických a sémiotických poznámek k pojmům sexualita a kulturní přenos. Nikdo nikoho nepřekvapil. Eva vtipně odrazila útok obecně známého efébského šovinisty odkazem na Simone de Beauvoirovou a spolu s kolegy se nenápadně a spiklenecky šklebila při monologu nezdravě vyhlížejícího poststrukturalisty, jenž si udělal docenturu na Viriliovi, aniž by mu kdy rozuměl. „Tak deš s náma do tej hospody, ne? Maj tam přijít eště lidi z akády a pár historiků. Třeba konečně vobohatíš svojí teorii lásky vo zúčastněný pozorování.“ V duchu se probrala televizním programem. „Ale jo. Neni nad to vopít se a ztrapnit před cizíma intelektuálama za asistence žíravin převlečenejch za kamarády.“ Vnímal, že se její nahota rychle oblékla do sametu milenky, pozorně vsakoval nevinnou vůni, ano, je to deja-vů z dětství, snad nějaký krém, kterým ho natírala matka po koupeli, než ho zabalila do osušky, zblízka si prohlížel rozvitý tulipán úst i křivku obočí i osnovu z rýh nad ním i barvu duhovek, nemohl se rozhodnout, jsou-li modré či zelené, tak nechal rozběhnout své prsty po klaviatuře souměrných zubů, jež nabídnutou kořist reflexivně uchopily a nato dovolily špičce jazyka, aby ji omámila, cítil, že se známým způsobem chvěje a touží a odevzdává, a věděl, že koupel v moři vlhkosti pro něj bude očistná. Vnímala tlak kyčlí štíhlého těla i legato těch nejpůvabnějších pohybů, z nichž každý ji něžně připravil o jeden diamant z koruny pýchy, film obličejových svalů, co ve zlomku věčnosti kopírovaly právě spatřenou mimiku, slyšela se sípavě dýchat a bez hlesu ptát, kdy to vlastně bylo naposledy, jistě nikdy takhle pomalu a opatrně, chtěla ho nechat uvnitř o něco déle než napořád a věděla, že napořád už tam stejně zůstane. „Neblázni, vážně to chceš vzít trojkou? Takový krásný vlasy, dyť to ti holka naroste znova až za pět let.“ Rut Wernerová se podívala před sebe a účastně přečetla neznatelně zvlněný odraz grimasy své kadeřnice, aktuálně i plačky. Pak rozhodně mávla časopisem 100+1 zahraniční zajímavost. „Netušila sem, že to ještě vychází. Kdyby naši byli naživu, určitě by ho furt vodebírali.“ Část padajících antracitových stuh se za okamžik propletla se štíhlými zápěstími zpříma sedící dívky, načež tmavá a kousavá pokrývka překryla i úvodní pasáž článku v jejím klíně: „Nejnověji se travičství připomnělo docela nedávno. Rakouští a nizozemští lékaři definitivně potvrdili, že kandidát opozice dnešní ukrajinský prezident Juščenko byl před časem otráven dioxinem.“ Když zazvonil telefon, vytahovala Eva prádlo z pračky a zkoumala, zda se vůbec zítra dokáže soustředit na výuku bez toho, aby se po událostech posledních dnů červenala. Volal H. Zeptal se, jak se má, popsal, co dělal šestadvacet hodin, během kterých se neviděli, a sdělil jí, že čekat na oběd dva dny stoprocentně nevydrží, a tak navrhuje alternativní, večerní schůzku. Chce se s ní vidět hned zítra. Překvapilo ji to. Vlastně příjemně. Zjistila, že s ním mluví večerníčkovsky mazlivě, používá přitom slova jako šumlišáček a kytička a bylo jí to jedno. Při nenáviděném žehlení utěrek se rozhodla, že Rut Wernerové řekne všechno sama. Později. Nejdřív je třeba srovnat se, uklidnit a, co je nejdůležitější, komplet vyměnit šatník. Sešeřilo se. Kontury ve dne studené pracovny změkly, budovu školy tu a tam lehounce rozvibrovala projíždějící tramvaj. H. zaklapnul knihu, jež ho při poslední návštěvě Londýna zaujala anotací slibující syntézu myšlenek Gillese Lipovetského a Greila Marcuse na pozadí současných subkulturních projevů ve Velké Británii, a to s důrazem na estetiku punkerské módy v 80. a 90. letech. Musí to vyřídit hned. Z kapsy bundy vylovil telefon, doklikal do vlastních připravených šablon, vybral nejdelší verzi a mírně ji upravil. Jsi uzasna zenska, jenzes me vydesila, vlastne nejsem zamilovanej, je mi to lito i kvuli mne, bude mi smutno, pral bych ti modry z nebe, mej se hezky. Text se vešel do jedné esemesky, kterou s povzdechem odeslal. Byl zas sám. A byl sám se sebou nejradši. Musí si koupit novou židli, asi tu s modrým potahem… Jeho rozjímání přerušily blížící se kroky. Rychle zalistoval diářem, ale dopředu věděl, že na dnešek si kromě tradiční pitky U Ampezonu nic nedomlouval. Byla to Rut Wernerová – zatím si nezvykl, že je ostříhaná – neklepala, protože nesla dva hrnky. „Nechala jsem ji schválně trochu vystydnout, jak to máš rád.“ Ve výstřihu košile zahlédl syntetickou, křiklavě růžovou krajku, viděl ji už na podzimní přehlídce spodního prádla Chanelu. Překvapilo ho to. Vlastně mile. Jinak na ní nebylo nic divného. Usmívala se dokonce i tehdy, když po dostatečně dlouhé době lila zbytek jeho arabiky do záchodu. A co, vzpurně namítla nepřítomnému kritikovi, všechny krysy to dřív nebo pozdějc schytaj. „Nevím, co si o tom všem mám myslet. Chovala sem se jako totální kráva. V momentě, kdy řek, že sem znervózňujícim způsobem chytrá, sem namísto pokrčení ramenama upadla do lehký hysterie, znásobený těžkym premenstruačnim syndromem. Nejdřív sem vyjekla, že mě teda úplně sebral, a pak sem prohlásila něco rádobyvtipnýho a mimózního vo Kierkegaardovi.“ Eva měla na krajíčku a okousávala skleničku s minerálkou. Seděla s nejlepším přítelem v jeho oblíbeném podniku Friends. „Nedělej Hlinomaze, Evi. Tak za prvý, chytrá seš, to jo, ale úplně normálně, a za druhý, copak ti nepřines tu barevnou tužku s žábou, aby sis měla s čim hrát? Hele, doufám, žes necitovala Svůdcův deník, to by fakt nebylo vhodný.“ „Co bys řek, Marťánku? My se tři dny nehnuli z postele, kde sme řešili nejvejš Colomba a kdo dojde pro rohlíky. Já na teorii seru, vůbec nehodlám analyzovat, kdo svedl koho, a ani mě to nezajímá. Chci bejt krásná a žádoucí a žádostivá, normálka holka z reklamy na životní pojištění. Mně se dlouho nic takovýho nestalo, takovej intenzivní nápor upřímnýho zájmu vod chlapa, kerej se mi líbí, a najednou nevim, jestli necouvá, jestli se vozve i dneska, jsem vyděšená a… zamilovaná.“ Telefon v její tašce zavrněl. Poslušně ohlašoval došlou zprávu.