Filosofie a ekologická krize

Je jistě mnoho výkladů otázky, co je to filosofie, a každý výklad je nejspíše již součástí určité filosofie, nicméně na nejobecnější rovině se dá říci aspoň tolik, že filosofické myšlení vždy nějakým způsobem krouží kolem dvou bodů – otázky, jak myslíme, a otázky, co myslíme. První bod, ,jak myslíme‘, se dotýká myšlenkových forem a náš pohled obrací směrem k podmínkám myšlení (kantovsky řečeno k tomu, „co všechno tu musí být, abychom mohli myslet“). Je to úsilí tradičně označované jako noetika. Druhý bod, ,co myslíme,‘ nás přivádí k otázce, co je předmětem našeho myšlení – k objektu, k bytí a jeho strukturám. Tento bod otevírá perspektivu, ve které se přibližujeme k podmínkám toho, co nějakým způsobem existuje. Toto myšlenkové zaměření se tradičně nazývá ontologií. Kdybychom použili scholastické terminologie, tak první bod se týká esse rationis, druhý bod se vztahuje k esse reale. Můžeme říci, že filosofické myšlení obvykle zavádí rozlišení na podmiňující a podmíněné neboli na skutečnosti nebo činitele, které jsou podmínkou existence jiných skutečností nebo činitelů, a na věci, jejichž existence je podmíněná. Toto rozlišení a jeho konceptualizace patří k hlavním rysům západní filosofie. Tak vznikají zpravidla párové pojmy: příčina (causa)/účinek (effectus), substance/akcident, podstata (esence)/jev (fenomén), obecné (univerzální)/jednotlivé (singulární), vzor (paradigma)/obraz (eikón). Jeden z největších zlomů v dějinách filosofie představuje Marx, který v návaznosti na německý idealismus (Kanta, Fichta a zvláště Hegela) přešel od pojmového k reálnému – hovoříme-li o podmínkách, principech, příčinách, tak nejde jenom o myšlenkové kategorie, které jsou součástí nějakého systému myšlení, ale především o reálné podmínky lidského bytí, tedy o podmínky umožňující, aby tu vůbec byli myslící bytosti. Reprodukce dané formy života, kultury, společnosti se u Marxe stala podmínkou existence samotné filosofie. Tento zlom byl jedním z těch událostí ve filosofii devatenáctého století, které způsobily, že (tradiční) filosofie se stala problematickou. Filosofie je vybízena k sebepřekročení, neboť se má nejprve zaměřit na téma, které není čistě filosofické – na reálné podmínky reálného života. Podle Marxovy koncepce historického materialismu je lidské bytí podmíněno nutností produkovat prostředky k životu, ale tato produkce se váže na přírodu jako poslední předpoklad produkce. Marx hovoří o nepřetržitém metabolismu probíhajícím mezi lidskou civilizací a přírodou. Dnes, kdy se ukazuje, že lidská činnost vede k jejímu narušení, je zapotřebí soustředit se právě na tento metabolismus a na přírodu jako předpoklad lidské civilizace. V době ekologické krize postupně dochází k ,zezelenání‘ historického materialismu, jak o tom souhrnně píše Reiner Grundmann v knize Marxismus a ekologie. Příroda představuje kondicionální realitu, neboť ta podmiňuje lidské bytí, a tudíž i všechno to, co lidé vytvořili – kulturu, umění, civilizaci. Jestliže je kondicionální realita ohrožena, vynořuje se kondicionální problém. Obecně se dá říci, že jeden z hlavních rysů filosofie vždy spočíval ve třech následujících momentech: 1. objevování a vyjadřování kondicionálních problémů 1. osvětlování, oživování, zdůrazňování všeho toho, co je ohroženo kondicionálním problémem 3. promýšlení a hledání způsobu, jak tento problém řešit Filosofové se většinou o těchto problémech nevyjadřují přímočaře – cosi jim brání, aby začali myslet rozhodně, stroze a pevně – snad vědomí, že jejich poznání nemůže mít bezprostřední společenský vliv, neboť společenská skutečnost je příliš iracionální a uzavřená. Kondicionální problémy a jejich řešení bývají zašifrované a spojené s celou myšlenkovou tkání určité filosofie, nicméně vytvářejí gravitační bod, kolem kterého filosofie pulzuje. Jaké jsou kondicionální problémy u velkých filosofů? Tyto problémy se mění a mění se spolu s dějinami – u Sokrata a Platóna je to pravděpodobně rozklad klasické polis, u Augustina tušený zánik antického světa, u Kierkegaarda znicotnění křesťanství, u Nietzscheho rozbití životní vůle moderního člověka. A v současnosti? Kondicionálním problémem je nejspíš ekologická krize ohrožující naši civilizaci, ale filosofie jenom zvolna začíná cítit jeho gravitaci. Jakým způsobem se dá promýšlet? Dva výklady ekologické krize Je nanejvýš pravděpodobné, ba jisté, že ekologická krize je způsobena lidskou činností. Jak ji potom vyložit? Můžeme rozlišit dva druhy výkladu. A. Lidé se chovají nesprávně (sobecky, konzumně, ziskuchtivě), a to znamená, že ekologická krize se dá řešit jenom změnou lidského chování. Většina lidí musí provést jakousi ekologickou konverzi a začít žít jinak – nesobecky, skromně, odpovědně, nekonzumně. Tento výklad vede k závěru, že ekologická krize bude trvat tak dlouho, dokud většina lidí nezmění svůj morální kód. B. Lidská činnost je do značné míry určována logikou socio-ekonomického systému. Každý systém vede k jinému typu chování (k pospolitému chování jako v archaické společnosti; k válečnickému chování jako v kořistnických kmenech, k pokojnému chování jako v zemědělských společnostech). Současný socio-ekonomický systém zaměřuje chování většiny lidí na individuální spotřebu a maximalizaci osobního nebo firemního zisku. Společenská produkce je podřízena kritériu ziskovosti. Tento typ chování je potom v rozporu s chováním ekologickým, a tudíž lze říci, že v rámci daného socio-ekonomického systému se dá ekologická krize řešit jen velmi obtížně. Z výkladu A. můžeme nakonec vyvodit závěr, že dnešní lidé jsou v nějakém ohledu horší než lidé minulosti, protože globální ekologická krize se objevila až dnes. Cílem ekologické politiky by tak měla být obnova morálky ve společnosti (návrat k nějakému osvědčenému etickému systému minulosti), která povede k tomu, že se dostatečně velký počet lidí dobrovolně omezí ve spotřebě a svých nárocích. Tento výklad ekologické krize postupně spěje ke konzervativnímu typu politiky. S výkladem B. je spjato jedno velké nedorozumění, které se váže k tomu, jakým způsobem pojmeme socio-ekonomický systém. Hlavní proud společenského myšlení ho označuje jako systém tržní a dodává, že tržní systém je jedinou formou svobodných ekonomických vztahů. Tento dodatek má rozhodující význam. Jestliže současný socio-ekonomický systém pochopíme jako tržní a tržní systém jako jediný svobodný, plyne z toho, že výraznější změna tohoto systému povede k omezení nebo ke ztrátě ekonomické svobody. Z této úvahy vychází např. neoklasické ekologie (viz Ronald Coase, „The Problem of Social Cost“, Journal of Law and Economics, 3, 1960, 1-44) která plně respektuje tržní svobodu a z ekologických požadavků (omezení skleníkových plynů, apod.) se pokouší učinit směnitelnou komoditu (ekologické směnky). Takové pojímání současného systému je však poněkud abstraktní a nehistorické. Pokud tento systém začneme srovnávat s jinými socio-ekonomickými systémy, které v dějinách vznikly, anebo se zaměříme na jeho vnitřní vývoj za posledních několik staletí, získáme mnohem plastičtější obrázek. Ten nalezneme např. u Paula Barana, Paula Sweezyho, Immanuela Wallersteina, Davida Harveyho, Giovanniho Arrighiho (jejich shrnutí viz v mém textu „Sociální stát a emancipační otázka“ ve sborníku Sociální stát a kapitalismus). Jestliže překonáme onen čistě abstraktní pojem trhu, najednou spatříme, že ,trh‘ má mnoho aspektů a předpokladů – je to směna zboží, jejíž podmínky jsou určovány politicky nebo mocensky (bohaté země chrání svůj trh před zbožím z chudých zemí, ale chudé země svůj trh chránit nemohou), monopoly/oligopoly stanovují ceny svého zboží prostřednictvím dohod, ne na základě skutečné konkurence; velké nadnárodní firmy získávají od státu nejrůznější výhody, které snižují cenu jejich výrobků a vyřazují malovýrobce; kdo prodává svou pracovní sílu je znevýhodněn proti tomu, kdo ji kupuje (kvůli nezaměstnanosti nebo hrozbě materiálního nedostatku je nucen svou práci směňovat za podmínek, s nimiž by nesouhlasil, kdyby pod tímto tlakem nebyl). Můžeme říci, že při bližším pohledu se tento systém začne jevit spíše jako (pozdně) kapitalistický než jako tržní. Rozdíl mezi pozicí A. a B. je pak v tom, že podle A. může samotná změna etických postojů znamenat jakousi samozřejmou proměnu socio-ekonomického systému (,trhu‘). Většinová změna spotřebitelského chování bude zaregistrována producenty a obchodníky, a ti se této ekologičtější poptávce prostě přizpůsobí. Rozšíření ekologické etiky vyvolá zezelenání tržní ekonomiky. Podle druhé pozice je podmínkou řešení ekologické krize změna socio-ekonomického systému, která povede k vytvoření ekonomiky, jež nebude v rozporu s ekologickým chováním. Rozhodující ekologickou otázkou je to, jakým směrem a jakým způsobem tento systém změnit. Rozhodující je, ze které pozice vyjdeme, neboť každá z nich vytváří jinou základní perspektivu řešení. Budeme-li nicméně rozvíjet jednu pozici, vždy se dotkneme i pozice druhé. Jestliže se vydáme cestou morální nápravy, časem můžeme začít reflektovat systémové bariéry, které brání dalšímu postupu. Když staneme na pozici B., budeme neustále narážet na etické otázky, neboť systémová změna se nemůže odehrát bez lidí, kteří o ni usilují a kteří mají jiné etické ideály než ti, jejichž jednání je formováno daným systémem. Systémová změna jako zárodečná otázka Vyjděme z předpokladu, že ekologická krize je kondicionální problém, který, nebude-li v poměrně krátké době vyřešen, může způsobit kolaps současné kultury a civilizace. Pokud se přikloníme k pozici B., znamená to, že tento kondicionální problém se váže k dané socio-ekonomické formě. Jeho řešení předpokládá změnu této formy. Z toho by plynul logický závěr, že změna dané socio-ekonomické formy je podmínkou dalšího trvání naší kultury a civilizace, třebaže můžou přijít jiné formy ohrožení. Pokud máme uvažovat tímto směrem, je zapotřebí tří věcí: usilovat o celistvý popis současného systému, který zachytí jeho vnitřní tenze a rozpory; vytvářet modely systému alternativního, a přemýšlet o politické síle, která by se mohla stát subjektem takové změny. Všechny tyto otázky jsou v současnosti otevřené, nedokončené nebo spíše zárodečné. Dá se říci, že v jednotlivých oborech (v politice, politické filosofii, ekonomii, sociologii) tyto otázky jen pomalu nabývají na významu a stávají se aktuálními. V současnosti je naše pozice poněkud zamlžená a negativistická: snad se shodneme na tom, že dnešní systém by se nějak změnit měl (tušíme, co nechceme), ale již se neshodneme na tom, která teorie nejlépe vyjadřuje, co se má změnit, jak se to má změnit a kdo to má změnit. Otázkou je, zdali to není proto, že taková teorie ještě nevykrystalizovala. Autor je filozof a člen pražského Socialistického kruhu (SOKu)