Světový parlament?

„Lidstvo čelí úkolu zajistit přežití a blahobyt budoucích generací a současně uchovat přírodní základy života na Zemi. Jsme přesvědčeni, že mají-li se vyrovnat s podstatnými výzvami jako je společenská nerovnost, rozšiřování zbraní hromadného ničení, hrozba terorismu nebo ohrožení globálních ekosystémů, musí se všechny lidské bytosti spojit v úsilí o spolupráci.“ To jsou úvodní věty prohlášení, podepsaného 541 osobnostmi politiky, vědy a hospodářství z Evropy i ostatního světa, jímž vyzývají ke svolání „parlamentního shromáždění Spojených národů“. K signatářům patří např. čtyři nositelé Nobelovy ceny a 377 členů parlamentů ze 70 zemí i takové osobnosti (s vizí do budoucna) jako třeba Arthur C. Clarke, proslulý autor science fiction (Vesmírná odysea), Günter Grass, skladatel Karlheinz Stockhausen, klavírista Alfred Brendel nebo předseda Panafrického parlamentu. Rozvíjení mezinárodní demokracie Proč takové shromáždění? Jedním jeho cílem je posílení legitimity OSN a její schopnosti jednat ve světovém měřítku, ovšem hlavním účelem je, aby se lidé – tedy zdaleka nejen státy, neboli vlády – účinněji a přímo podíleli na činnosti Spojených národů a jejich organizací. Ustavením „parlamentního shromáždění OSN“ by vznikla platforma všech obyvatel, občanek a občanů celého světa, kteří by se dokázali zabývat otázkami tak životně důležitými pro celé lidstvo jako jsou třeba klimatické změny. Jeden z iniciátorů prohlášení, izraelský mírový aktivista Šimri Zameret, vysvětluje, že myšlenka tohoto shromáždění byla inspirována úspěšným vznikem Mezinárodního soudního dvora. „Napadla nás otázka,“ říká Zameret, „jaký by mohl být další krok v rozvíjení mezinárodní demokracie?“ Svého cíle, překonání „deficitu demokracie“ ve světovém měřítku, hodlají organizátoři dosáhnout s pomocí členů parlamentů (je mezi nimi např. dvacet členů britské Dolní sněmovny a čtyřicet poslanců Evropského parlamentu). Cesta dlouhá „tak sto let“ Kampaň byla zahájena 23. dubna. Sekretariát má v Německu – tam už totiž nějakou dobu existuje Komittee für eine demokratische UNO (Výbor pro demokratickou OSN), rozbíhá se však po pěti kontinentech. Malou odezvu nachází v USA – ty jsou sice hostitelskou zemí OSN, ale výzvu podepsalo jen devět Američanů a kampaň nemá v USA žádnou pobočku. Současná americká vláda totiž nemá pro žádnou neekonomickou světovou organizaci sympatie. Šimri Zameret tvrdí: „Po pádu berlínské zdi se svět změnil. Je na čase, aby byl v celosvětových záležitostech – o Iráku, Afghánistánu, o Palestině – slyšet hlas lidu, nejenom vlád. Je zřejmé, že bez nějaké formy globální demokracie není možné řešit problém globálního oteplování.“ Za „nevyhnutelný“ první krok považují organizátoři poradní parlamentní shromáždění OSN, jehož by se zúčastnili zástupci národních parlamentů. Patronem konference, jež by se měla sejít v říjnu, je bývalý generální tajemník OSN Boutros Boutros-Ghali, sám jeden ze signatářů. Je přesvědčen, že „parlamentní shromáždění by učinilo OSN transparentnější, výkonnější a demokratičtější“. V průběhu času by bylo shromáždění vybaveno „skutečnými právy na informaci, participaci a kontrolu“ a nakonec se skládalo z přímo volených členů. Zameret ovšem připouští, že k tomu může dojít „tak za sto let“. Celosvětové problémy – celosvětová demokracie Všechny závažné problémy současnosti – klimatické změny, terorismus, agresivita států, ekonomické vztahy, finanční toky, demografické tlaky, vyčerpávání zdrojů – mohou být řešeny jen na globální úrovni. Otázkou je, jak zajistit, aby celosvětová rozhodnutí byla učiněna demokraticky. Je to možné jinak než přímým zastoupením? Celosvětová demokracie má zvláštní problém – rozsah, v němž musí působit. Čím početnější voliči, tím méně demokratický bude parlament. Přímá demokracie může existovat jenom na úrovni lokální, kde zástupci jsou pod stálým dohledem svých voličů. Jenže nedokonalý systém je lepší než žádný. I nejzatvrzelejší euroskeptici by sotva mohli dokázat, že Evropská unie by byla lepší bez parlamentu. Rozsah takových nadnárodních orgánů vyžaduje více participační demokracie než jsme dosud znali. Cesta ke skutečné demokratizaci OSN, jak ji navrhuje kampaň za ustavení „parlamentního shromáždění OSN“, je cestou plnou trnitých otázek od samého počátku. Při denních zkušenostech s politiky se bezpochyby musíme ptát, zda poslanci a senátoři opravdu dokáží zastupovat více lid než „zájmy“. Jenže by bylo nemoudré klást kampani překážky. K opatrnému optimismu vedou např. i jména afrických signatářů. V Africe totiž přibývá těch, kdo jsou přesvědčeni, že světový parlament nabízí nejlepší příležitost – možná že příležitost jedinou – že hlasy chudých dojdou nezprostředkovaně sluchu bohatých. Globální parlament už nebude mít zapotřebí hlasů Boba Geldofa a Bona. Lid bude mluvit sám. Autor je publicista Viac podrobností na www.uno-komitee.de