Názory, jaké bude dědictví Tonyho Blaira, se poté, co jedenáctého května oznámil, že dvacátého sedmého června definitivně odstoupí coby britský ministerský předseda, dost rozcházely. Kupodivu byl u mnohých svých voličů ve svém volebním okrsku přes kritiku některých jeho kroků stále v oblibě. Záleželo i na tom, co konkrétního pro tu či onu skupinu vykonal – např. nezaměstnanost ve Worcesteru klesla během deseti let Blairova poslancování na polovinu, toto hrabství má dnes moderní nemocnici, jejíž výstavbu konzervativci čtyřicet let slibovali, ale nesplnili, rozsáhlá je zde sociální bytová výstavba. Naopak nedávná televizní hra Alistaira Beatona Přelíčení s Tonym Blairem odhadovala jeho budoucnost a narýsovala portrét muže, kterého opustili jeho bývalí spojenci, jenž nedokáže najít nic pozoruhodného, čím by se nadále zaměstnával, jak by dále platil za nákladný životní styl a jemuž hrozí proces u mezinárodního soudu za vpád do Iráku. To ovšem byla drsná fantazie – skutečnost bude zřejmě laskavější, zejména když uvážíme, že se mu finančně nepovede zle: jeho doživotní penze jako bývalého premiéra představuje 63 468 liber, jakmile dosáhne šedesát (v roce 2013), přibude mu jako dlouholetému poslanci k tomu důchod zhruba dalších 40 000, chystaná autobiografie sotva méně než 4 miliony liber. (Příjmy jeho ženy Cherie nepočítáme.) Thatcherismus naměkko Niall Ferguson, historik z harvardské university, který své názory často projevuje v komentářích, shrnul svůj úsudek takto: „Blairovo dědictví bude zřejmě podobné dědictví Margaret Thatcherové. Jsme skoro tam, kde jsme byli. Co si britští voliči přáli – a čeho se jim dostalo – byla thatcherovská ekonomika beze své spíše drsné tváře, thatcherismus naměkko, s jistým stupněm starého labouristického přerozdělování, jež do toho vpašoval ministerský předseda. Nakonec si myslím, že jeho reputace bude určována jeho zahraniční politikou, zvláště co se týče Iráku, více než čím jiným.“ Mluví-li ovšem Niall Ferguson o „jistém stupni přerozdělování“, pominul některé údaje. Ze „seznamu bohatých“, který v dubnu uveřejnily Sunday Times, vyplývá, že během deseti let Blairovy vlády si tisíc nejbohatších Britů svoje jmění ztrojnásobilo – jen v minulém roce vzrostlo o dvacet procent, celkem na 360 miliard liber šterlinků. V témže roce stoupl počet lidí žijících ve Velké Británii v chudobě z 12,1 milionu na 12,7 a za období 2005 – 2006 se počet dětí v chudobě zvýšil o dvě stě tisíc na 3,8 milionu. Osmnáctého března 1999 přitom Blair prohlásil: „Naším historickým cílem je, abychom byli první generací, jež skončí dětskou chudobu.“ A na konferenci své strany na podzim téhož roku tvrdil: „Třídní válka skončila. Ale boj za skutečnou rovnost teprve začal.“ Co je překvapivé na ostré společenské polarizaci, kterou Británie prožívala (a jež ovšem pokračuje) během deseti blairovských let, je skutečnost, že se tak dělo současně s rozšiřujícím se „sociálním státem“, jenž ji měl zmirňovat. Deset let úsilí o skončení dětské chudoby, o zvyšování úrovně vzdělávání a o zlepšení zdravotnického systému mělo jenom malý vliv právě na ty lidi, jimž mělo pomoci nejvíc. Nejasný vítěz příštích voleb Je tu však ještě jeden aspekt. Labour Party je v takovém stavu, že má méně členů než při Blairově nástupu jako předsedy, a její funkcionáři jsou rádi, když se v místních volbách přehoupnou přes 25 procent. Opoziční konzervativci získávají se svým omlazeným vedením sice více voličské přízně, jsou však daleci toho, aby vyvolali ve společnosti takový nadšený ohlas jako před deseti lety „nová Labour“. Liberálové, třetí významná strana, prožívají období slabosti. Skotsko ovládli nacionalisté, kteří usilují o samostatnost. V době vlády Margaret Thatcherové až do počátku devadesátých let byli politickými i kulturními hegemony konzervativci. Poté, co se v roce 1994 stal Tony Blair předsedou Labour Party, převládla výrazně jeho strana. Ty časy však minuly. Po odchodu Blairově se jeho nástupce Gordon Brown a vůdce konzervativní opozice David Cameron setkávají na stejné úrovni. Taková situace tu už dávno nebyla. Vítěze příštích parlamentních voleb nelze v tuto chvíli předvídat – což Británie už velice dávno nezažila. Vlastně by takový stav měl být dobou ostrých ideologických sporů a diskusí o směrování politiky. Jenže ve společnosti spíše převládá nálada odpolitizování. Politika je považována za specializovaný zájem technokratů, jež slouží především touze po vlastní moci. Britové už nemají dojem, že jejich rozhodování u volební urny může mít výrazný význam na jejich život. A to je možná nejdůležitější dědictví Tonyho Blaira – s nímž budou asi zápolit i jeho následovníci. Autor je publicista
