NÁBOŽENSKÉ PORNO Pomalu nejsvatější chrám v Tamilnádu má rychlé erekce kolem gópuramu tunové pohlavní údy z bronzu v tunových bronzových vagínách lidé polehávají v jejich stínech jako pod slunečníky jsou to lingamy – symboly boha Šivy věčné mízy života třikrát jsem zapřel neposkvrněné početí INDOVÉ myslí smysly … podle vzoru hra * * * Komunisté testují promiskuitu na vesnickém mítinku a tamilští panicové jim s láskou tleskají CESTY Stará paní prochází vlakem a rozdává lidem lístky. „Muž této ženy se vydal na pouť do Váránasí, Hardwáru apod. Zůstala sama a je odkázána a na pomoc druhých. Přispějte prosím částkou 1, 2 nebo 5 rupií.“ Vzpomněl jsem si, že Buddhova žena chtěla taky odejít, ale manžel ji předběhl. * * * Vrazil jsem si střep do paty na kremačním ghátu. Pozůstalí u hranic popíjejí z flašek, které pak zahodí, přitočil se ke mně sadhu a doporučil na ránu něčí popel. Namítám nesměle… Everything is ash, utne mě. * * * Děcka pouštějí draky opice zpřetrhaly elektrické dráty a pár jich žuchlo na dlažbu – Finish – řekl sadhu část města bude bez proudu * * * Smutek je kolonie radosti plná nerostného bohatství NEJSEM ATEISTA věřím že bůh není * * * Jenom ve Váránasí a jenom v noci lze uvěřit, že smrt je změna skupenství. Ganga jak tekutý oheň, do kterého vedou schody. * * * Smrt prý není konečná jenom přestupná stálice * * * Zbožný Ind dal řece dary v tašce * * * Mít čas? Na psaní ženu život? … to je jako oddělovat jídlo od chuti PSI Uhájili nábřeží před jinou smečkou a pomalu se vracejí jako chlapi z práce NA NÁVŠTĚVĚ Žena v sárí zahalená jak Amundsen. Když jsem přišel do vesnice, setřela prach z mých nártů, kterými jsem uhýbal. Pak sepnula ruce. V horku náhle srdce jak omrzlina. Rozdělala oheň pod hrncem rýže. Kolem plápolaly děti. * * * Dobro se asi nevyplácí, ale hradí dluhy. LET Na nebesích by i náš nervózní soused Antonín Kopeček byl vyrovnaný. A bůh by na sídlišti liskal křičící děcka, co skáčou gumu. * * * Svět je mája, svět je přelud, odevzdej se bohu, nic nepotřebuješ, on ti všechno opatří, říká mi žebrající sadhu. Má jasné oči jak můj dvouletý synovec Lukáš, kterého se tolik bojím. * * * Kršno poraď jak obětovat nádech výdechu aby do nás čin neprosáknul? Milan Libiger (1975) – básník, novinář a občasný cestovatel. Uvedené verše napsal během cesty po Indii, kterou podnikl loni v září a říjnu. V této asijské zemi byl potřetí. Z první návštěvy vznikla básnická sbírka „Jako polystyrén na hladině Indie“, kterou v roce 2002 v edici poezie Stůl vydalo nakladatelství Psí víno. Verše publikuje také časopisecky v Hostu, Rozrazilu, Psím víně. V současné době pracuje jako novinář v deníku MF DNES. Žije ve Zlíně.
