Tři cesty

Je pochopitelné, že jakákoliv diskuse o energetice, zejména s ohledem na její budoucí uspořádání a formu, budí veliký zájem. Je to proto, že způsob získávání energie je základní charakteristikou každého organismu či společenství. Nyní se nacházíme v přelomové době; budeme muset opustit majoritní energetický systém, protože vyčerpáme jeho zdroje. Je na nás, abychom dobře uvážili, kam budeme další vývoj směrovat, především kam budeme investovat prostředky na výzkum a vývoj. Bylo by správné se podívat na všechny hlavní možnosti, které v tuto chvíli máme k dispozici. Zdánlivé výhody důsledné a účinné exploatace fosilních zdrojů Budeme-li se držet dnešní energetické linie, budeme vylepšovat nynější energetický model a zlepšovat účinnost energetického využití fosilních paliv. Budeme zavádět systém „clean coal“, paroplynové okruhy, sekvestraci uhlíku – ve všem ale budeme principielně setrvávat na nynější fosilní formě primární energie, budeme do ní investovat a budeme očekávat další rozvoj. Ten ovšem nemůže být z principielních a těžko zpochybnitelných důvodů vyčerpání surovin nijak zásadní. V oblasti dopravy se soustředíme především motory s nižší spotřebou, vozidla s nižší hmotností a vyšší technologickou sofistikaci vozidel – například rekuperaci energie při dojezdu, brždění a jízdě z kopce. Takové možnosti ovšem nejsou principielním řešením, pouze oddalují ale i získávají čas pro principiální energetickou reformu. V této souvislosti lze uvést nepříliš známý ekonomický paradox. Jako první jej popsal William Stanley Jevons, který tvrdí, že technologická zlepšení zvyšující účinnost, s níž je zdroj využíván, vedou k tomu, že zdroj se využívá spíše více než méně. Snížení nákladů na provoz vyústí ve snížení ceny a to se projeví zvýšením spotřeby. Například zavedením Wattova parního stroje zvyšujícího efektivitu využívání uhlí následně došlo v Anglii ke zvýšení poptávky po uhlí. Oportunistickým „teď a tady“ budeme odsouvat dlouhodobá řešení na úkor řešení krátkodobých. Cestu rychlých zisků proti dlouhodobým. Jako fatální příklad takového pohledu může sloužit nedávná informace o tom, že tání arktických ledovců bude mít také své „výhody“: otevřou se nové lodní cesty, zrychlí doprava a zpřístupní se nová ložiska ropy(!) v arktické oblasti. Fosilní cesta je krátkodobým řešením v horizontu desetiletí a v tomto rozmezí dobře koresponduje s krátkodobými a střednědobými plány politické oligarchie v rámci dohledných volebních období. Vychází ze srozumitelného konservativního řešení, stavícího na základech zlepšení známého, a tak zdánlivě představuje pro veřejnost schůdné východisko. Budou-li investice směrovány do drahých fosilních nebo jaderných technologií, budou mít sice vliv na prodloužení exploatace fosilních zdrojů, ale současně se stanou brzdou trvalého východiska energetické otázky jako celku. Racionální využívání fosilních zdrojů se tak poznenáhlu změní v iracionalitu omezující investice do obnovitelných zdrojů ve všech oblastech – ve výzkumu, vývoje i výstavbě. Jaderné technologie jako krok do slepé uličky Vsadíme-li na jadernou energetiku, budeme stavět nová zařízení a prodlužovat chod stávajících. I jen zcela statisticky je zřejmé, že čím více bude jaderných zařízení, tím poroste pravděpodobnost veliké havárie. Nelze jednoduše říkat, že se nic nemůže stát, protože vždy se může přihodit cokoli. Ani v Evropě nemůžeme v současné situaci neřešených arzenálů zbraní považovat trvalý mír za neměnnou konstantu – jakkoli toužebně bychom si to přáli. Historie nás bohužel poučuje o pravém opaku. Jisté je vyčerpání zásob uranu v rozmezí několika desetiletí, pravděpodobně shodně s vyčerpáním zásob zemního plynu. Jisté jsou stálé obtíže s vyčerpaných palivem. Takzvaný „open end“ není žádná technologie – ale neexistence řešení. Jistá je další centralizace a tím i snížená resistence energetického systému proti nepředvídaným událostem, teroristickým a válečným útokům a rostoucí náklady na zajištění bezpečnosti provozu. Zůstanou vysoké a předem neodhadnutelné náklady na dekontaminaci odstavených elektráren a nutnost ostrahy radioaktivních zbytků po dobu řádově přesahující nejenom dobu životnosti elektrárny, ale zřejmě i životnost provozovatelů jako úspěšného biologického druhu. Problémem zůstává technologie rychlých reaktorů (např. krach německého projektu Kalkar a francouzského Superfenixu). Již malé množství plutonia je schopno kontaminovat rozsáhlá území kontinentu na dobu delší, než jaká je novodobá historie našeho druhu. Žádnou jinou než nenulovou pravděpodobnost takové události nelze akceptovat. Nelze přijmout jakkoli malé riziko tak fatální události, zejména, když existují jiné možnosti řešení. V oblasti jaderných technologiích nebudeme rovněž schopni zajistit všem přístupnou a obsáhlou mezinárodní kooperaci, protože jaderná energie není pro všechny, a to jak z hlediska mocensko politického, tak z hlediska ekonomického. Jaderný program rozvinutých průmyslových zemí by tak dalším zásadním způsobem prohloubil propast mezi zeměmi třetího světa. Myslet pouze na vlastní rozvoj bez ohledu na okolní svět je politicky ale i ekonomicky špatnou perspektivou. Počet jaderných reaktorů, které by bylo nutno vystavět v rámci celosvětové komunity je ohromující – přibližuje se číslu několika tisíc – pouze tak by pokryla jaderná energie celkovou spotřebu primární energie pro výrobu elektřiny, tepla a pohonných hmot. V současné chvíli kryje jaderná energie celosvětovou spotřebu celkové energie pouze z 3 až 4 procent přičemž v posledních dvaceti letech bylo vystavěno na světě pouze několik málo jaderných elektráren – v USA za posledních třicet let ani jediná. Jaderná fúze měla být podle někdejších předpovědí již dávno k dispozici; navzdory obrovským investicím z veřejných prostředků se však svému cíli mnoho nepřiblížila. V otázce čisté energie z fúzního procesu se veřejnosti stále lže. Vedle toho, že bude třeba tritium vyrábět jadernou reakcí, bude i samotný fúzní proces produkovat radioaktivní izotopy, s tou výjimkou, že vznikající izotopy budou mít kratší poločas rozpadu. Nikoliv stovky tisíc let, jako v případě štěpných radiačních zbytků, ale pouze v jednotkách tisíců let. Závažným strukturálním vlivem by byla superkoncentrace energetické a tím pádem i politické moci, jež by si takové postavení velice ráda zajistila výstavbou obrovských fúzních reaktorů. Pakliže extrapolujeme dosavadní velikost energetických výkonů jednotlivých energetických zdrojů, pak nám – souhlasně s představami plánovačů – vycházejí výkony v desítkách až stovkách GW. Jedním z důvodů tohoto nárůstu je zlepšení ekonomické bilance drahého zařízení či procesu zvětšením jeho velikosti. Výpadek takového energetického kolosu by představoval totální kolaps několika průmyslových států. Diskuse o zálohování větrných parků v bezvětří – s vysokou účinností řešitelné mixem obnovitelných energetických zdrojů v kombinaci s akumulační technologií například tlakovým vzduchem v podzemních zásobnících (CAES) – jsou proti tomu dětskou říkankou. Obnovitelná cesta Existuje několik úplně obnovitelných scénářů, které byly vypracovány odbornými pracovišti v Japonsku (Energy Rich Japan, ERJ), v Německu (komise Bundestagu „Enquete“), v USA, Rakousku, Francii (Groupe de Bellevue) i v dalších zemích. Existuje několik dobře fungujících obnovitelných enkláv, zpravidla ležících nikoliv v optimálních klimatických jižních nebo rovníkových oblastech, ale spíše v místech s příznivými politickými a společenskými podmínkami. Obnovitelný potenciál je dostatečný – prakticky ve všech klimatických pásmech je k dispozici určitá forma obnovitelné energie. Biomasa využitelná pro kogenerační výrobu tepla a elektřiny; biomasa pro výrobu pohonných hmot systémem BTF (biomass to fuel); odpadní biomasa využitelná pro výrobu bioplynu; sluneční energie v jižních polohách pro solárnětermickou výrobu elektřiny a pro sluneční pece využívající čistou zářivou energie pro speciální velmi čisté procesy a technologie; sluneční teplo celoročně akumulované do aquiferových zásobníků (sídliště v městě Neckarsulmu); sluneční energie kdekoliv pro fotovoltaickou výrobu elektřiny; teplotní diference různých mořských vrstev nebo nízkopotenciální odpadní průmyslové teplo využívající organický Rankinův cyklus; energie přílivu a příboje; energie vln a energie mořských proudů – v poslední době byly postaveny první účinné podmořské vrtule; energie větru využívaná na moři, v krajině i ve městech; zemská energie z hlubokých vrtů využitelná k výrobě tepla a elektřiny – to všechno jsou hlavní, nikoli však veškeré, možnosti z rozsáhlé palety přírodních energetických forem, které lze využívat bez ohrožení základních principů života na Zemi. Obnovitelnost je především biocenóza jako základní princip existence živé hmoty na Zemi, je to rovnováha založená na rozvoji i konservaci. Obnovitelnost v sobě nese minimální rizika, pakliže opomineme vesměs subjektivní nářky nad „znešvařením“ krajiny vrtulemi elektráren, jež ostatně lze, splní-li svou roli, během několika dní odstranit bez jakýchkoli následků. Přínosy obnovitelnosti? Spravedlnost k lidem i k přírodě, konec devastující ekonomické globalizace a splnění důležité podmínky pro dlouhodobou existenci lidské civilizace. Podmínkou úspěšného řešení je komplexní pohled Pravděpodobně největší bídou řešení všech palčivých problémů je ztráta komplexního pohledu. Žádný problém neexistuje jako osamocený fakt, ale pouze jako zřetězení jednotlivých skutečností, vlivů a souvztažností. V určitém přiblížení snad mohou být názorově solitérní fyzikální abstrakce, avšak nikoli taková oblast, jakou je energetika, se svými přesahy do sociální, ekonomické, zdravotní a bezpečnostní sféry. Ztráta souvislostí je vždy systémovou chybou. V případě energetiky může být osudovou. V dodatku ke své hře Fyzikové píše švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt: „Obsah fyziky se týká fyziků, ale její následky všech. Co se týká všech lidí, mohou rozhodovat pouze všichni.“ Základním pilířem svobody je odpovědnost Ti, kteří bez odpovědnosti ke světové veřejnosti požadují, podporují a financují další exponenciální nárůst nadbytečné výroby a spotřeby přímo související s devastací přírodního prostředí, stále rostoucím plýtváním neobnovitelnými zdroji energie a surovin a s dlouhodobými negativními dopady na rovnováhu na Zemi, musí počítat s tím, že jejich aktivity budou hodnoceny se stále menší shovívavostí. Při další eskalaci klimatických, sociálních a mezinárodních problémů lze očekávat, že veřejnost bude požadovat nalezení viníků tohoto stavu. Ti by pak měli být souzeni mezinárodním tribunálem za způsobené škody na životech a na přírodě, stejně jako váleční zločinci, kteří rozpoutali agresi a dopouštěli se násilí a bezpráví na příslušnících vlastních a cizích národů. Autor je chemik a predseda národnej sekcie európskeho združenia – Eurosolar Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz