Každé otevření nového obchodu či podniku je v tržní ekonomice zpravidla považováno za dobrou věc, protože očekáváme, že se zvýší zaměstnanost. Navíc předpokládáme, že hospodářská soutěž, kterou tento nový podnik vytvoří, nejen sníží ceny, ale přinutí také již existující podniky, aby poskytovaly lepší služby. A celkově je výsledný stav nakonec výhodnější pro zákazníka. Spousta nově vznikajících podniků může způsobit tyto pro nás výhodné změny, avšak supermarkety do této skvělé kategorie nepatří, a to přes veškeré ujišťování jejich vlastníků. Každý nově otevřený supermarket, naopak, způsobuje celkový úbytek pracovních míst v maloobchodním sektoru, časem totiž vede ke krachu zhruba padesátky a někdy i stovky menších obchodů. Pro zákazníka to tak znamená méně možností výběru, kde nakupovat, a výsledkem je dlouhé cestování do supermarketu kvůli každému nákupu základních potravin. Supermarket také zvládne vyždímat všechny malé dodavatele, jak popíšeme dále. A pro dovršení všeho, jakmile úspěšně eliminují veškerou místní konkurenci, nasadí supermarkety ceny, které nebudou o nic nižší, než v těch původních obchodech, které ale už tou dobou nebudou existovat. Ve zprávě, která byla publikována v říjnu 2000 v Británii po šestnáctiměsíčním průzkumu vládní Komise pro hospodářskou soutěž, bylo pět největších supermarketových řetězců obviněno z používání „loupeživých cen“ (predatory pricing). To znamená prodávání zboží denní spotřeby, jako je například mléko a chleba, za cenu nižší, než je výrobní cena pekárny nebo mlékárny. Tyto „loupeživé ceny” jsou inzerovány v rozsáhlých reklamních kampaních, aby přitáhly zákazníky z menších obchodů, které si pochopitelně nemohou dovolit se jim vyrovnat. Jiné studie odkryly princip, kdy zákazníci přilákaní těmito cenami zjišťují, že ceny za některé jiné zboží jsou také velmi nízké, a následkem toho předpokládají, že všechny ceny v supermarketu jsou velmi výhodné. A v tom se právě mýlí. V supermarketech objevili, že si pamatujeme pouze, jaké by měly být ceny některých základních výrobků – máslo, cukr, čaj, čistící prostředky, toaletní papír apod. –, a když jsou schopni dostát našim očekáváním o „nízké ceně“ u těchto výrobků, tak si mohou dovolit přirazit si něco navíc za vše ostatní. Navíc jsme vinou častých „zvláštních nabídek“ a „akcí“ mateni v tom, kolik vlastně skutečně platíme za zboží, u něhož si myslíme, že cenu bezpečně známe. Jakmile tento způsob „konkurence“ vyřadí ze hry menší místní obchody, supermarket si může dovolit podstatně zvednout všechny ceny, až snad s výjimkou několika výrobků, které by pro zákazníka mohly být citlivým tématem. Komise pro hospodářskou soutěž zjistila, že Tesco, které pochopitelně již proniklo do České republiky i na Slovensko, nasazovalo v oblastech, kde zákazníci již neměli jinou možnost nákupu, v průměru o 9 procent vyšší ceny. Tam, kde již neexistovaly menší obchody, však zákazníci navíc museli do supermarketu dojíždět až deset či dvacet kilometrů, takže pokud vezmeme v úvahu cenu za provoz automobilu a cenu jejich času, byl skutečný nárůst jejich nákladů na nakupování mnohem větší. Většina velkých supermarketů, které vznikly v Británii během posledních patnácti let, byla postavena na okrajích měst, protože tam byla půda levnější. To postupně přesouvalo nakupování do těchto nevýhodně umístěných lokalit, což by se však neobešlo bez současného zničení veškeré místní konkurence. Dříve rušné ulice některých britských měst jsou tak dnes téměř opuštěné. Tisíce rodinných pekařství, řeznictví, obchodů s rybami a téměř všechny ostatní druhy malých soukromých podniků krachovaly zároveň s tím, jak supermarkety pronikaly do dalších a dalších odvětví. V některých menších městech a na předměstích zavíraly dokonce i banky, protože dva největší obchodní řetězce supermarketů nyní nabízejí i bankovní služby. Některé supermarkety již začaly poskytovat i poštovní služby, takže státní pošty v centrech měst jsou zřejmě další na řadě. Tyto superobchody za hranicemi měst často nejsou dosažitelné městskou hromadnou dopravou. Výsledkem toho mimo jiné je, že ti, kdo jsou příliš chudí, aby mohli jezdit na každý nákup autem, jsou nuceni nakupovat v malých obchůdcích se smíšeným zbožím či v trafikách, kde je k mání pouze velmi omezený výběr předražených potravin a časté jsou zde polotovary upravené k okamžité konzumaci či instantní přípravě. Čerstvé ovoce, zelenina či maso zde zpravidla chybí. Vinou toho se jídelníček nejchudších vrstev obyvatelstva v Británii nebývale zhoršil, a to přesto, že za jídlo platí v průměru více než ti bohatší, kteří si po ztrátě jiných možností nákupu mohou dovolit jezdit do vzdálených supermarketů. Problémy se supermarkety v Británii lze sledovat od sedmdesátých let, kdy byl zrušen Zákon o maloobchodních cenách. Podle něj mohli výrobci diktovat ceny, za které prodejci jejich zboží nabízeli, následkem čehož pak stejné zboží stálo stejně, ať bylo prodáváno ve velkém či malém obchodě. To však neznamenalo, že by neexistovala soutěž. Naopak. Každý výrobce se předháněl se svými konkurenty, kdo natiskne na své obaly, sklenice, láhve a plechovky nižší cenu. Nebo se naopak snažili vytvořit značku, které by zákazníci co do kvality věřili natolik, že byli ochotni zaplatit pár pencí navíc. Samotné prodejny pak mezi sebou také soutěžily. Ne však cenou, ale právě výhodným umístěním obchodu blízko zákazníkovi a službami, které mu nabízely. Obchůdky na vesnici tak soutěžily se svými většími městskými konkurenty právě tím, že byly pro lidi z okolí nejpříhodnějším místem k nákupu. Obdobně obchody v místech, kde měli zákazníci na výběr, „koho poctí svou přízní“ (jak se tehdy říkalo), soutěžily v nabídce služeb dnes nevídaným způsobem. Výsledkem bylo, že má matka, stejně jako stovky a tisíce dalších, chodila nakupovat potraviny jen velmi zřídka. Namísto toho nám každou středu odpoledne zavolal milý pan Cunningham a přišel na odpolední šálek čaje, při kterém si zapsal matčinu objednávku. Zboží nám dovezla dodávka až k domu hned na druhý den. Jakmile byl však Zákon o maloobchodních cenách vyřazen do starého železa, následovaly jej tam také drahé formy služeb zákazníkům, jako například zmíněná dovážka do domu, a od té doby se soutěž mezi prodejnami potravin zaměřuje téměř výhradně na cenu. První britské supermarkety byly, měřeno současnými standardy, velmi malé a obchodní řetězce, které je řídily, neměly téměř žádný vliv na výrobce potravin. Rozhodně ne větší než velkoobchody, které zásobovaly tisíce soukromých maloobchodů. Jak ale postupně menší obchody krachovaly, rozšiřovaly obchodní řetězce supermarketů velikost i počet svých provozoven. Nyní vlastní Tesco, největší z nich, více než 16 procent britského trhu s potravinami. To mu dává nemalý vliv na výrobce potravin, neboť pokud se kterýkoliv z nich chce udržet v branži, musí dodávat své zboží Tescu (nebo alespoň jednomu z dalších obchodních řetězců). Supermarkety, naopak nemusí, nakupovat u žádného konkrétního výrobce, pokud zrovna nedodává nějakou velmi populární značku. Koneckonců v Británii či jinde ve světě existuje spousta jiných výrobců, kteří dodají zboží obdobné kvality. Tato nerovnováha ekonomických sil má za následek, že supermarkety jsou schopny doslova vymáčknout z výrobců zboží za extrémně nízké ceny, které jsou mnohem menší než ceny, které musí zaplatit menší obchody. Takto ušetřené finance však supermarkety neinvestují do dalších nákupů (jak by například učinil místní obchodník). Ve skutečnosti takto řetězce supermarketů získávají stále větší kontrolu nad obratem zboží. Rozdíl mezi cenou, kterou zaplatí výrobci či prodejci, a cenou, za kterou kupuje zboží zákazník, se zvýšil dvakrát až třikrát podle druhu produktu. Poté co své dodávky za velmi nízkou cenu obdrží, supermarkety často ještě oddalují jejich splacení po několik měsíců a často i let. Například irský obchodní řetězec Dunnes Stores ukládal peníze do banky namísto toho, aby platil svým dodavatelům, a na úrocích vydělával více než samotným prodejem zboží. Další trik, který supermarkety používají, jsou tzv. „zaváděcí poplatky“ (hello money), které požadují po výrobci za to, že uvedou na trh ve svém řetězci jeho nejnovější výrobek. Jakmile výrobce nezaplatí dojednanou sumu, supermarket ztratí o jeho výrobek zájem. Někdy jsou výrobci nuceni platit tzv. „nájem“, údajně proto, aby si zajistili, že jejich výrobek bude vystaven na dobrém místě, aby se lépe prodával. Další irský supermarketový řetězec Superquinn začal nedávno po svých dodavatelích požadovat „finanční dary“ na stavbu dalších provozoven. „Nové supermarkety pomohou našim dodavatelům prodat více zboží,“ vysvětlil majitel tohoto řetězce. „Samozřejmě že nepřestaneme prodávat zboží firem, které nám odmítnou přispět.“ Ale kdybyste vy byli dodavatelem Superquinnu, riskovali by ste to? V tomto případě zasáhla irská vláda s tím, že tento požadavek je nelegální a je ekvivalentem „zaváděcích poplatků“, které zakázala již dříve. Tento druh obchodování mohou přežít jen velcí a dobře zajištění dodavatelé a tak, jakmile jsou supermarkety v nové zemi bezpečně zavedeny, nabízejí v naprosté většině zboží od takových mezinárodních potravinových gigantů, jako je například Unilever, Heinz a Nestlé. Menší výrobci jsou buď finančně vyčerpáni nebo se do nabídky supermarketů nedostanou vůbec. Zvláště když některé supermarkety odmítají jednat s kýmkoliv, kdo nemá dostatečnou výrobní kapacitu, aby umožnil prodej svého výrobku ve všech prodejnách jejich řetězce. Nestojí jim za to zavádět nějaký místní produkt pouze do dvou či tří svých obchodů. To vede k polarizaci potravinářského průmyslu, na jejímž konci jsou pouze dva druhy dodavatelských firem – mezinárodní giganti a drobní dodavatelé zaměřující se na obchod s lahůdkami a specialitami. Neexistuje nic mezi tím, takže rozvoj nových potravinářských firem je téměř nemožný. Dokonce i ovoce a zelenina zřídka pocházejí z Británie. Aby vyhověli požadavkům obchodních řetězců na množství zeleniny a ovoce od každého druhu, byli pěstitelé nuceni zřídit družstevně vlastněná překladiště, kde se shromažďovaly, třídily a balily výpěstky desítek farmářů. To mělo za následek, že každý pěstitel musel platit navíc za dopravu svých plodin do překladišť, a oblast, z níž pochází, přišla o mzdy, které by jinak farmář zaplatil za balení zboží na své farmě. Pěstitelé ale neměli jinou možnost. Kdyby nejednali, supermarkety by jednoduše nakoupily zeleninu a ovoce z ciziny. Je tedy na supermarketech něco dobrého, co by vyvažovalo všechna negativa? Mne nic pozitivního nenapadá. Toto by podle mého měli požadovat lidé v zemích, jako je ČR, kde supermarkety ještě úplně neovládly trh: • Schválit zákon o zachování maloobchodních cen. To by umožnilo rozvoj celé škály obchodů, které by konkurovaly nejen cenou, ale i svým umístěním a nabízenými službami. • V případě neúspěchu přijmout zákon, který by požadoval po výrobcích, aby zveřejnili ceníky, s nimiž by se museli obracet na všechny své zákazníky. Takový zákon by zabránil supermarketům zneužívat své velikosti, a nutit tak dodavatele, aby neustále snižovali ceny oproti těm velkoobchodům, které dodávají zboží menším obchodům. • Zabránit „loupeživým cenám“ zákazem prodeje zboží za nižší než nákupní cenu. Tato praxe funguje v Irsku a velmi se osvědčila. V případě neúspěchu přijmout zákon, který by zakazoval obchodům omezovat množství zboží prodávaného jednomu zákazníkovi. Někdy totiž supermarkety označí určité zboží např. „Pouze dva kusy pro jednoho zákazníka”, čímž brání malým obchodům nakupovat zboží a dále je prodávat. Tyto praktiky jsou jasným znamením, že dochází k uplatňování „loupeživých cen”. • Zakázat zaváděcí a podobné zvláštní poplatky. • Trvat na tom, aby všechny maloobchody s více než třemi provozovnami platily svým dodavatelům do 60 dnů. V Británii zvažují přijetí takového zákona. • Zakázat výstavbu nákupních center mimo město, což Britové opožděně udělali. • Požadovat po obchodních řetězcích, aby zveřejňovaly údaje o tom, jaké množství zboží, které prodávají, pochází z ČR. Tento způsob se osvědčil při snahách přimět Tesco v Irsku, aby prodávalo více irského zboží. Některé britské supermarkety např. každému zákazníkovi vyznačí na účtence zboží britského původu, které si právě koupil. • Trvat na tom, aby obchodní řetězce podporovaly manažery jednotlivých supermarketů v nákupu místní produkce. Autor je britský novinár a ekonóm Z materiálov českého sociálno-ekologického hnutia NESEHNUTÍ (www.nesehnuti.cz) pripravil Eduard Chmelár
